29 Cdo 869/2009
Datum rozhodnutí: 16.06.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 79a předpisu č. 141/1961Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 869/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Q. H. P. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, PSČ 110 00, proti žalované Raiffeisenbank a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo 49 24 09 01, o zaplacení částky 51.464,30 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 284/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 18 Co 402/2008-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek ze dne 16. května 2008, č. j. 17 C 284/2008-34, jímž Obvodní soudu pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 51.464,30 Kč představující zákonný úrok z prodlení s vyplacením částky 365.955,- Kč za období od 28. března 2006 do 3. října 2007.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Žalobce a žalovaná uzavřeli dne 6. srpna 2003 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb , na jejímž základě vedla žalovaná pro žalobce běžný účet číslo 1256351001/2400.
2) Usnesením Policie České republiky ze dne 11. listopadu 2005 byly v souladu s ustanovením § 79a zákona číslo 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), zajištěny peněžní prostředky na účtu žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti, ve výši 429.020,- Kč.
3) Přípisem ze dne 7. března 2006 odstoupila žalovaná od smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb pro porušování podmínek běžného účtu .
4) Usnesením Policie České republiky ze dne 15. listopadu 2006 bylo zajištění peněžních prostředků na účtu žalobce omezeno na částku 365.955,- Kč.
5) Usnesením Policie České republiky ze dne 11. září 2007 bylo zajištění peněžních prostředků žalobce zrušeno.
6) Žalobce si zajištěnou částku ve výši 365.955,- Kč vybral dne 4. října 2007.
Na takto ustaveném základě odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, podle kterého žalovaná v období od odstoupení od smlouvy (o běžném účtu) do zrušení zajištění peněžních prostředků žalobce Policií České republiky nebyla povinna vydat takto zajištěné peněžní prostředky žalobci a tudíž se ani nemohla dostat do prodlení s jejich zaplacením. Žalobci proto nárok na zaplacení úroku z prodlení nevznikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Námitkami, podle nichž soud učinil z provedených důkazů (výzvy zástupce žalobce a odpovědi žalované na tuto výzvu) nesprávná skutková zjištění, dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání přípustného toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici a z nějž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srov. výslovné znění ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Důvod připustit dovolání pak Nejvyšší soud neměl ani k prověření argumentace žalobce, podle níž byla žalovaná po zániku smlouvy o běžném účtu v důsledku jejího odstoupení od této smlouvy povinna vydat peněžní prostředky žalobci, neboť odpadl právní důvod, na jehož základě banka peněžní prostředky držela, a zajištění těchto prostředků učiněné Policií České republiky podle ustanovení § 79a trestního řádu trvá jen po dobu existence běžného účtu .
Závěr, podle kterého pro trvání zajištění peněžních prostředků, nacházejících se na účtu u banky, provedeného podle ustanovení § 79a trestního řádu, a z toho plynoucího zákazu jakékoliv dispozice s takto zajištěnými peněžními prostředky (včetně jejich vyplacení majiteli účtu) je nerozhodné, zda po provedení zajištění odpadne právní důvod, na jehož základě vede banka účet, je z textu ustanovení § 79a trestního řádu a jeho účelu natolik zřejmý, že napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní (srov. k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29 ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005 či ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007 či ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5295/2008).
Při akceptování názoru dovolatele by provedené zajištění bylo možné obejít jednoduše tím, že majitel účtu smlouvu o vedení běžného účtu vypoví a peněžní prostředky na tomto účtu se nacházející si po jeho zrušení nechá vyplatit (srov. § 715 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Výklad ustanovení § 79a trestního řádu zastávaný dovolatelem tak zjevně vede k absurdním důsledkům a je v rozporu jak s textem označeného ustanovení (z něhož je zřejmé, že zajištění a jeho právní důsledky /zákaz dispozice se zajištěnými peněžními prostředky/ se vztahuje na peněžní prostředky nacházející se na běžném účtu v okamžiku zajištění, popř. na něj dodatečně došlé, bez ohledu na to, zda posléze došlo ke zrušení běžného účtu), tak i s jeho účelem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2004, sp. zn. 11 Tdo 178/2004, či důvody rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07 a ze dne 9. října 2007, sp. zn. I. ÚS 105/07).
Nejvyšší soud tudíž neshledal důvod připustit dovolání postupem podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. k formulování tohoto - z textu zákona jednoznačně plynoucího - závěru; podle jiných ustanovení občanského soudního řádu pak dovolání přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšný dovolatel právo na jejich náhradu nemá a žalované podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. června 2010

doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu