29 Cdo 868/2015
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 253 IZ. ve znění do 31.12.2013, § 536 odst. 1 obch. zák., § 546 odst. 1 obch. zák., § 554 odst. 1 obch. zák.



29 Cdo 868/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Janíkové , se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, jako insolvenční správkyně dlužníka STAVOKOMP, stavební a. s., identifikační číslo osoby 25826379, proti žalovanému A. P. Capital s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Třanovského 320/9, PSČ 163 00, identifikační číslo osoby 27077021, zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, o zaplacení částky 4 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 108/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č. j. 1 Cmo 331/2013-176, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č. j. 1 Cmo 331/2013-176, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem ze dne 13. června 2013, č. j. 31 Cm 108/2011-123, Městský soud v Praze uložil žalovanému (společnosti A. P. Capital s. r. o.) zaplatit původnímu žalobci (Ing. Jaromíru Vaňkovi, insolvenčnímu správci dlužníka STAVOKOMP, stavební a. s.) částku 4 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 19. března 2009 do zaplacení (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (bod III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Pozdější insolvenční dlužník (STAVOKOMP, stavební a. s.) jako zhotovitel a žalovaný jako objednatel uzavřeli dne 13. července 2005 smlouvu o dílo č. 279/13072005/Ma, jejímž předmětem byla stavba Obytných domů dle konkrétní projektové dokumentace za celkovou cenu 163 950 000 Kč (bez daně z přidané hodnoty). V článku VIII. odst. 3 se smluvní strany dohodly, že zádržné tvoří 10 % ceny díla. Podle článku XV. zhotovitel poskytl objednateli záruku za jakost, a to na práce HSV na dobu 72 měsíců ode dne předání a převzetí díla a na práce PSV po dobu 60 měsíců ode dne předání a převzetí díla.
2/ Ke smlouvě o dílo bylo uzavřeno osm dodatků. V článku IX. osmého dodatku se smluvní strany dohodly, že na základě konečného vyúčtování a předávacího protokolu zhotovitel předloží objednateli bankovní záruku ve výši 8 276 601 Kč a objednatel poté uhradí tuto částku zhotoviteli. Bankovní záruka měla sloužit jako krytí nároků objednatele na slevu z ceny díla plynoucích ze záruky za jakost.
3/ Dopisem ze 7. května 2007 sdělila Československá obchodní banka, a. s. (dále jen banka ) žalovanému, že byla poskytnuta bankovní záruka ve výši 8 276 601 Kč podle smlouvy o dílo, a to pod č. HTFZ 18328.
4/ Zhotovené dílo bylo nejpozději do konce května 2007 dlužníkem předáno a žalovaným převzato.
5/ Žalovaný uhradil dlužníkovi úplnou cenu díla včetně zádržného.
6/ Usnesením ze dne 13. února 2009, č. j. KSOS 14 INS 4646/2008-A-24 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), zjistil Krajský v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs a insolvenčním správcem ustanovil původního žalobce.
7/ Původní žalobce se ve lhůtě 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádřil tak, že smlouvu splní.
8/ Dopisem ze dne 5. března 2009 požádal žalovaný banku o uvolnění plnění z bankovní záruky ve výši 4 000 000 Kč z důvodu, že dlužník opakovaně porušil smlouvu o dílo a neplní své povinnosti týkající se záruky za jakost.
9/ Přihláškou pohledávky doručenou insolvenčnímu soudu dne 12. března 2009 banka mimo jiné přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka podmíněnou pohledávku ve výši 4 000 000 Kč z titulu poskytnutí bankovní záruky č. HTFZ 18328. Jako podmínku uvedla uplatnění záruky beneficientem (žalovaným).
10/ Banka vyplatila žalovanému dne 18. března 2009 částku 4 000 000 Kč z titulu bankovní záruky.
11/ Dopisem ze dne 23. března 2009 oznámila banka insolvenčnímu soudu, že dne 18. března 2009 plnila z bankovní záruky a zaplatila žalovanému částku 4 000 000 Kč a její podmíněná pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka se stala nepodmíněnou.
12/ Původní žalobce jako insolvenční správce podal prostřednictvím JUDr. Evy Janíkové, zvláštní insolvenční správkyně, ustanovené mimo jiné pro vymáhání pohledávek za dlužníkovými věřiteli, žalobu na zaplacení 4 000 000 Kč proti žalovanému, když měl za to, že nebyly splněny podmínky pro výplatu bankovní záruky a žalovaný obdržel plnění, na něž neměl nárok.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o dílo zanikla odstoupením fikcí podle § 253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť se původní žalobce nevyjádřil ve lhůtě 15 dnů tak, že smlouvu splní. Přitom smlouva o dílo v době prohlášení konkursu nebyla zcela splněna ani dlužníkem, ani žalovaným, neboť zde existovaly závazky obou smluvních stran plynoucí ze sjednané záruky a smlouva o dílo není do uplynutí záruční doby zcela splněna ani jednou ze smluvních stran. Rovněž zde trvaly povinnosti obou smluvních stran týkající se zádržného a čerpání bankovní záruky.
Odstoupením od smlouvy vznikl dlužníkovi v souladu s § 321 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), nárok požadovat, aby žalovaný plnění, které již obdržel od banky, vrátil dlužníkovi. Uvedené ustanovení je přitom zvláštní úpravou bezdůvodného obohacení a vylučuje právní úpravu obsaženou v § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
K tvrzení žalovaného, že bankovní záruku čerpal na úhradu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo, když nárok na zaplacení smluvní pokuty odstoupením od smlouvy nezanikl, soud prvního stupně uzavřel, že bankovní záruka byla sjednána toliko k zajištění závazků zhotovitele díla z titulu záručních vad, jejich reklamací a odstranění, nikoliv k zajištění nároků z titulu smluvních pokut. Nárok na smluvní pokutu navíc žalovaný nikdy nevyčíslil a neuplatnil a tento nárok se tak ani nemohl stát splatným.
Soud prvního stupně se dále vypořádal s obranou žalovaného, že proti pohledávce na vydání neoprávněně čerpané bankovní záruky započetl v souladu s čl. VIII. odst. 8 smlouvy o dílo své pohledávky vzniklé z titulu úhrady pohledávek, které měli subdodavatelé dlužníka vůči dlužníkovi. S ohledem na to, že žalovaný námitku započtení uplatnil až po prohlášení konkursu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný podle § 140 odst. 2 insolvenčního zákona nepřihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení, neučinil projev vůle směřující k započtení, ani neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje eventuální započitatelnou pohledávku žalovaného, proto započtení nebylo možné.
K námitce žalovaného, který s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tvrdil, že v případě odstoupení od smlouvy o dílo musel nastat režim vypořádání vzájemných nároků z plnění poskytnutého mezi účastníky smlouvy, a že i po zohlednění vyplacené záruky zaplatil za zhotovené dílo více, než byla jeho reálná hodnota, soud prvního stupně uvedl, že označené rozhodnutí mířilo na případ, kdy smlouva byla neplatná ještě před prohlášením konkursu . V projednávaném sporu však smlouva o dílo zanikla fikcí odstoupení až po prohlášení konkursu a žalovaný si tak měl své pohledávky z vypořádání podle § 173 a násl. insolvenčního zákona přihlásit do insolvenčního řízení. K tomu soud prvního stupně dále poznamenal, že nemohl vypořádávat vztahy z bezdůvodného obohacení plynoucí ze smlouvy o dílo, neboť předmětem sporu není plnění ze smlouvy o dílo, ale plnění z bankovní záruky.
Čerpání bankovní záruky pak soud prvního stupně označil za postup v rozporu s insolvenčním zákonem, při němž se žalovaný zvýhodnil oproti ostatním věřitelům; kdyby totiž žalovaný pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení, byla by uspokojena pouze poměrně. Proto soud ani nemohl vypořádat nároky žalovaného z bezdůvodného obohacení, které žalovaný stavěl proti nároku na vrácení čerpané bankovní záruky, neboť by tím došlo k poškození ostatních věřitelů.
Konečně soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu neshledal důvodnou ani námitku žalovaného, že nárok žalobce na zaplacení žalované částky je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ačkoliv bylo v době prohlášení konkursu dílo předáno a zaplacena jeho cena, běžela i nadále záruční doba a smlouva o vzájemném plnění tak nebyla zcela splněna oběma účastníky . Proto došlo v souladu s § 253 odst. 2 insolvenčního zákona k fikci odstoupení od smlouvy insolvenčním správcem.
Vzhledem k odstoupení od smlouvy je však nutné aplikovat na tento případ obecné zásady pro vypořádání vzájemného plnění po odstoupení od smlouvy podle § 351 odst. 1 a 2 obch. zák. a v jejich rámci posoudit, zda žalobci vzniklo právo na vrácení plnění z bankovní záruky podle § 321 odst. 4 obch. zák. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, opírá se jeho rozsudek o nesprávné právní závěry a v důsledku toho je do jisté míry nepřezkoumatelný .
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného práva, která v době rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne, anebo aby usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Dovolatel nesouhlasí s tím, že od smlouvy o dílo bylo odstoupeno fikcí podle § 253 odst. 2 insolvenčního zákona z důvodu, že běžela záruční doba. Naopak míní, že slova nebyla splněna je nutné vykládat tak, že nebyly zcela ani z jedné strany splněny základní smluvní závazky stran (u smlouvy o dílo závazky zhotovit a předat dílo a zaplatit za něj cenu). Rozhodně podle dovolatele nelze aplikovat fikci odstoupení na případy, kdy nejsou splněny určité doplňkové závazky stran, neboť by to vedlo k absurdním, nespravedlivým a dalekosáhlým následkům, kdy by se rušily kupní smlouvy a smlouvy o dílo, u nichž dosud neuplynula (mnohdy dlouhá) záruční doba.
V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 18. března 2015, č. j. KSOS 14 INS 4646/2008-B206, zprostil původního žalobce Ing. Jaromíra Vaňka funkce insolvenčního správce a správkyní ustanovil JUDr. Evu Janíkovou. Nejvyšší soud proto jako s žalobkyní v této věci dále jednal s nově ustavenou insolvenční správkyní.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť v posouzení dovoláním otevřené otázky (výkladu § 253 insolvenčního zákona) je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 253 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc rozhodném), nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může od smlouvy odstoupit (odstavec 1). Jestliže se insolvenční správce do 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že od smlouvy odstupuje; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak (odstavec 2).
Podle § 536 odst. 1 obch. zák. smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.
Podle § 546 odst. 1 věty první obch. zák. objednatel je povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě.
Podle § 554 odst. 1 obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
Výkladem § 253 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 31. října 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněném pod číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém formuloval a odůvodnil (mimo jiné) následující závěry:
1/ Smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především (typově) kupní smlouva, směnná smlouva nebo smlouva o dílo (a typově jí naopak není např. darovací smlouva). V judikatuře se závěr, že smlouva o dílo je smlouvou o vzájemném plnění, podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1566/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2011, pod číslem 55.
2/ Právo insolvenčního správce rozhodnout se, zda splní smlouvu o vzájemném plnění, je vymezeno zákonnou patnáctidenní lhůtou počítanou od prohlášení konkursu na majetek dlužníka, po jejímž marném uplynutí nastává nevyvratitelná domněnka, že insolvenční správce od smlouvy odstupuje (§ 253 odst. 2 insolvenčního zákona).
V odůvodnění rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1566/2009 Nejvyšší soud při výkladu § 14 odst. 2 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2004 (resp. § 14 odst. 4 ZKV ve znění účinném do 31. prosince 2007) dospěl k závěru, že smlouva o dílo je (zhotovitelem) splněna, když zhotovitel dílo dokončí a předá objednateli.
Konečně v rozsudku ze dne 30. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 4027/2014, Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o dílo je zhotovitelem splněna provedením díla (§ 554 odst. 1 obch. zák.) a objednatelem zaplacením ceny díla (§ 546 odst. 1 obch. zák.). Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že si strany smlouvy sjednaly záruku za jakost díla, která je toliko vedlejším ujednáním.
Pokud tak odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že došlo k fikci odstoupení od smlouvy o dílo, neboť běžela záruční doba, ačkoliv ze skutkových zjištění soudů obou stupňů plyne, že dílo bylo provedeno, i to, že objednatel zaplatil úplnou cenu díla, je jeho právní posouzení nesprávné. Běh záruční doby totiž není rozhodný pro posouzení, zda smlouva o dílo byla některou smluvní stranou splněna.
Jinými slovy řečeno, v situaci, kdy odvolací soud uzavřel, že dílo bylo předáno a cena díla zaplacena, nelze jen z důvodu, že dosud běžela záruční doba, dovozovat, že smlouva o dílo nebyla žádnou ze smluvních stran splněna.
Smlouva o dílo byla splněna oběma smluvními stranami, proto k nástupu nevyvratitelné domněnky odstoupení od smlouvy dojít nemohlo.
Vzhledem k tomu, že od smlouvy o dílo odstoupeno nebylo, je nesprávný i závěr (pro který odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení), že je na řešený případ nutné aplikovat obecné zásady pro vypořádání vzájemného plnění po odstoupení od smlouvy podle § 351 odst. 1 a 2 obch. zák.
Z řečeného vyplývá, že neobstojí důvody, pro které odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu