29 Cdo 840/2012
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 31 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007




29 Cdo 840/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce TZP, a. s. , se sídlem v Hlinsku, Třebízského 92, PSČ 539 01, identifikační číslo osoby 48171581, zastoupené JUDr. Jiřím Oblukem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nádražní 213/10, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. D. J. , jako správci konkursní podstaty úpadce PRIMONA, a. s., identifikační číslo osoby 00174181, o zaplacení částky 472.116,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 188/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 8 Cmo 256/2009-132, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 21. února 2012, č. j. 8 Cmo 256/2009-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou 1. června 2007 (č. l. 1-4), doplněnou podáním došlým soudu 29. června 2007 (č. l. 29-30), se žalobce (TZP, a. s.) domáhal vůči žalovanému (JUDr. J. V., jako správci konkursní podstaty úpadce PRIMONA, a. s.) zaplacení částky 472.116,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z částek a ve výši uvedené v žalobě, jako pohledávky za podstatou. Žalobu odůvodnil tím, že jde o dlužné nájemné za pronájem celkem 13 kusů tkalcovských stavů zn. VAMATEX (dále jen textilní stroje ) za dobu od 1. srpna 2003 do 31. května 2004, podle nájemní smlouvy, kterou (jako pronajímatel) uzavřel s pozdějším úpadcem (jako nájemcem) dne 25. dubna 2002 (dále též jen nájemní smlouva z 25. dubna 2002 ), ve znění dodatku č. 1 k nájemní smlouvě ze dne 27. května 2003 (dále jen dodatek č. 1 ).
Rozsudkem ze dne 26. května 2009, č. j. 55 Cm 188/2007-106, uložil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích žalovanému zaplatit žalobci částku 472.116,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z částek a ve výši uvedené ve výroku (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobce (jako pronajímatel ) uzavřel s pozdějším úpadcem (jako nájemcem) dne 25. dubna 2002 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byly textilní stroje. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou, počínaje květnem 2002 a nájemné bylo sjednáno částkou 26.422,72 Kč za každý i jen započatý měsíc (s tím, že v nájemném není zahrnuta daň z přidané hodnoty, která bude účtována samostatně). Dodatkem č. 1 bylo nájemné nově sjednáno částkou 38.793,32 Kč měsíčně (opět s tím, že daň z přidané hodnoty bude účtována samostatně).
2/ Usnesením ze dne 6. srpna 2003, č. j. 43 K 2/2003-557, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil žalovaného.
3/ Žalobce vyzval žalovaného k úhradě měsíčního nájemného ve výši 47.328,- Kč (tvořeného částkou 38.793,32 Kč a 22 % daní z přidané hodnoty) fakturou č. 31657 za srpen 2003, fakturou č. 31872 za září 2003, fakturou č. 32095 za říjen 2003, fakturou č. 32269 za listopad 2003, fakturou č. 32432 za prosinec 2003, fakturou č. 40169 za leden 2004, fakturou č. 40370 za únor 2004, fakturou č. 40574 za březen 2004, fakturou č. 40755 za duben 2004. Dále Žalobce vyzval žalovaného k úhradě měsíčního nájemného za květen 2004 ve výši 46.164,- Kč fakturou č. 40931.
4/ Dopisem doručeným žalobci 16. února 2004 vypověděl žalovaný nájemní smlouvu s odkazem na ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), uváděje tamtéž, že od prohlášení konkursu, tj. od 6. srpna 2003, užívá textilní stroje společnost BENAR a. s. (dále jen společnost B ).
5/ Žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadce pohledávku v celkové výši 5.461.732,70 Kč, jejíž součástí bylo i dlužné nájemné z nájemní smlouvy za dobu do 6. srpna 2003. Pohledávka byla v konkursu zjištěna v plné výši.
6/ Rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 40 Cm 18/2004-153, který nabyl právní moci dne 11. června 2007, Krajský soud v Hradci Králové ve sporu mezi žalobcem a žalovaným (ve stejném procesním postavení) zastavil řízení o žalobě o určení, že žalobce je vlastníkem textilních strojů a dále vyloučil textilní stroje z konkursní podstaty úpadce, s odůvodněním, že žalobce je vlastníkem textilních strojů, které koupil od společnosti B, jež je nabyla ve veřejné dražbě nedobrovolné.
7/ Věřitelský výbor úpadce se ve dnech 18. března a 15. dubna 2004 zabýval neuhrazenými závazky společnosti B coby úpadcova nájemce, přičemž 18. března 2004 odsouhlasil pronájem nemovitostí a strojního zařízení úpadce za stávajících podmínek, tak aby byla zaručena prodejnost úpadcova areálu.
Na tomto základě soud odmítl obranu žalovaného, že po prohlášení konkursu nebyl provozován úpadcův podnik a (tudíž) nebyly provozovány ani textilní stroje. S poukazem na výpovědi svědků K., Ing. S. (dále jen Ing. S. ), Ing. H. (dále jen Ing. H. ) a Ing. V. (dále jen Ing. V. ) měl soud za prokázáno, že žalovaný po prohlášení konkursu pronajal část úpadcova podniku, včetně provozovny v L., v níž byly umístěny textilní stroje, společnosti B. Podle těchto výpovědí společnost B prováděla část výroby i na textilních strojích. Jak (přitom) vyplynulo ze zápisu z jednání věřitelského výboru úpadce z 15. dubna 2004, za výrobní činnost nájemce (společnosti B) bylo poskytováno plnění do konkursní podstaty úpadce.
V rovině právní pak soud uzavřel, že pohledávkou za podstatou mohou být i náklady spojené s udržováním a správou podstaty, především výdaje vztahující se přímo ke konkursní podstatě, včetně výdajů vztahujících se k provozování úpadcova podniku. Za takový výdaj je třeba považovat i nájemné vztahující se přímo ke konkursní podstatě související s provozováním úpadcova podniku . Soud dále uvedl, že vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že žalovaný správce konkursní podstaty po prohlášení konkursu podnik úpadce provozoval, a to tak, že část podniku úpadce pronajal společnosti B , která převzala výrobu včetně výrobních prostor v L. a provozoval výrobu i na textilních strojích, je třeba považovat nájemné vyplývající z nájemní smlouvy za dobu od prohlášení konkursu do ukončení smlouvy za náklady spojené s udržováním a správou podstaty, tudíž za pohledávku za podstatou ve smyslu § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění tamtéž označeného usnesení) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl co do částky 45.678,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. října 2003 do zaplacení (první výrok, písm. a/). Ve zbývající části jej potvrdil (první výrok, písm. b/). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až pátý výrok).
Odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce pronajal textilní stroje úpadci, jenž byl povinen platit nájemné v dohodnuté výši včetně daně z přidané hodnoty (jak je vymáháno) a že nájemní vztah skončil k 31. květnu 2004. Soud prvního stupně dále z provedených důkazů správně zjistil, že v období, za které je nájemné vymáháno, textilní stroje fakticky užívala společnost B, a to v části prostor, které jí úpadce pronajal. O tom, že by mezi úpadcem a společností B byla uzavřena smlouva o podnájmu textilních strojů, nesvědčí tvrzení ani důkazy a stroje nikdy nepřešly do úpadcova vlastnictví.
Odvolací soud neměl za podstatné, zda společnost B měla textilní stroje k dispozici na základě právního titulu, nýbrž to, zda lze přijmout závěr, že dlužné nájemné za dobu od prohlášení konkursu, respektive (vzhledem k dohodě účastníků o momentu vzniku práva na nájemné za i jen za počatý měsíc v plné výši) od 1. září 2003, do skončení nájemního vztahu lze mít za pohledávku podle § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV.
Odvolací soud (dále) vyšel z toho, že výčet pohledávek za podstatou, vzniklých po prohlášení konkursu, uvedený v § 31 odst. 2 ZKV, není výčtem taxativním, uváděje, že může jít i o jiné pohledávky vzniklé po prohlášení konkursu, nejde-li o pohledávky uvedené v § 20 odst. 4 ZKV. Nájemné, na něž zde vznikl pronajímateli nárok, není pohledávkou, na niž by bylo třeba vztáhnout režim uvedeného ustanovení , pokračoval odvolací soud. Odvolací soud uvážil, že (aniž bylo třeba opakovat /doplňovat/ dokazování) v řízení uplatněný nárok představuje náklady s udržováním a správou podstaty , i když nebylo prokázáno, že stroje byly využívány k dokončení výroby, zakázek atd. úpadce . Výdaje na nájemné za takové náklady je totiž vždy třeba považovat .
Za právem uplatněný měl tak odvolací soud nárok na zaplacení nájemného za dobu od 1. září 2003 do 31. května 2004, ve výši 426.438,- Kč (při měsíční výši nájemného 47.328,- Kč). Pohledávku představující dlužné nájemné za měsíc srpen 2003 bylo třeba přihlásit do konkursu, neboť právo na ně vzniklo již 1. srpna 2003; proto odvolací soud zamítl žalobu co do částky 45.678,- Kč s příslušenstvím.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel tomu, že napadené rozhodnutí má přímý vliv na objem finančních prostředků, které mají být v rámci konečné zprávy a následně rozvrhového usnesení rozděleny mezi konkursní věřitele úpadce.
Dovolatel oběma soudům vytýká, že nekonfrontovaly výpovědi svědků Ing. H., Ing. V. a Ing. S. s dalšími důkazy, zejména s důkazními prostředky obsaženými v konkursním spise Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 43 K 2/2003, se smlouvou o nájmu nebytových prostor a movitých věcí ze dne 29. prosince 2003 (dále jen nájemní smlouva z 29. prosince 2003 ) a s dohodou o ukončení této smlouvy k 30. dubnu 2004 (dále jen dohoda o ukončení nájemní smlouvy ),
Z nájemní smlouvy a z dohody o ukončení nájemní smlouvy podle dovolatele jednoznačně vyplývá , že předmětem smlouvy nebyly žádné textilní stroje (stavy VAMATEX). Vedle zde popsaných nemovitostí byly předmětem nájemní smlouvy jako věci movité pouze dopravní prostředky a počítačové vybavení, vyjma věcí z toho vyloučených a popsaných v článku I. odst. 3 nájemní smlouvy. O textilních strojích není v nájemní smlouvě jediná zmínka a za užívání těchto strojů společností B nedostával dovolatel žádné nájemné, ke své činnosti je nepotřeboval a nevyužíval je. Jestliže společnost B používala textilní stroje ke své činnosti, pak tak činila bez právního důvodu a jejich užíváním ji vzniklo bezdůvodné obohacení.
Ještě 25. března 2002 náležely textilní stroje vlastnicky společnosti B, která je uvedeného dne prodala žalobci; ten je posléze pronajal 25. dubna 2002 pozdějšímu úpadci (za účelem zabezpečení jeho podnikatelské činnosti).
Po prohlášení konkursu na majetek úpadce žalovaný od 16. září 2003 neprovozoval úpadcův podnik. Ten následně provozoval právní předchůdce společnosti PROSPERITA holding, a. s. (dále jen společnost PH ), společnost PROSPERITA investiční společnost a. s., prostřednictvím jí ovládané společnosti B, která je součástí stejného koncernu jako žalobce a úpadce. Žalobce je tedy - uvádí dovolatel - rovněž ovládanou společností, neboť jeho majoritním akcionářem je společnost PH. Všechny tyto společnost zastupoval právní zástupce žalobce. Právní zástupce žalobce pak dovolateli nikdy nepředal agendu úpadce, kterou má ve svém držení v souvislosti s předchozím zastupováním úpadce. Dovolatel tudíž neměl k dispozici nájemní smlouvu z 25. dubna 2002 (včetně dodatku č. 1), o kterou žalobce opírá svůj nárok, a nevěděl tak o žádném nájemním vztahu mezi žalobcem a pozdějším úpadcem.
Dovolatel míní, že úmyslem žalobce bylo tento nájemní vztah zatajit. O existenci předmětných smluv se dovolatel dozvěděl až v souvislosti se zpochybněním soupisu konkursní podstaty žalobcem na počátku roku 2004, na což z opatrnosti reagoval vypovězením nájemní smlouvy z 25. dubna 2002.
Dovolatel pak pokládá za chybný závěr soudů obou stupňů, že žalobcova pohledávka je pohledávkou za podstatou ve smyslu § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV. K tomu uvádí, že prokazatelně neprovozoval úpadcův podnik a že textilní stoje byly zcela mimo předmět jeho činnosti.
V době uzavření nájemní smlouvy z 29. prosince 2003 zůstala dovolateli utajena nájemní smlouva z 25. dubna 2002; žalobci bylo zřejmé, že kdyby dovolatel o této nájemní smlouvě věděl, věc by řešil a žalobci by zamezil v uplatnění takové pohledávky. Žalobci bylo dále zřejmé - uvádí dovolatel - že dovolatel by po něm požadoval nájemné za uložení textilních strojů v jeho nebytových prostorách; proto měl dobrý motiv zatajovat existenci nájemní smlouvy z 25. dubna 2002.
Kdyby mělo jít o pohledávku za podstatou, šlo by o výdajovou položku podle zákona o daních z příjmů; o žádné takové výdajové položce však dovolatel neúčtoval, neboť žádné textilní stroje nepronajímal a nešel mu z nich tedy žádný příjem.
Podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku se podnikem rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku. Textilní stroje v tomto majetku nebyly a úpadce je od prohlášení konkursu nepoužíval a vzhledem k ukončení činnosti podniku k 16. září 2003 je ani nepotřeboval.
Odvolacímu soudu dovolatel též vytýká, že výši přiznané částky spočítal chybně. Podle právního názoru odvolacího soudu má žalobce nárok na úhradu nájemného za měsíce září 2003 až květen 2004. Za měsíce září 2003 až duben 2004 jde o částku 8 x 47.328,- Kč a za květen 2004 jde o částku 46.164,- Kč. Správný součet tedy má být 424.788,- Kč a nikoliv 426.438,- Kč, jak uvedl odvolací soud.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že v průběhu dovolacího řízení vykonatelným usnesením ze dne 30. května 2012, č. j. 43 K 2/2003-2812, Krajský soud v Hradci Králové zprostil dosavadního správce konkursní podstaty úpadce výkonu funkce a novým správcem konkursní podstaty úpadce ustavil Ing. D. J., takže na tomto základě je jako s dovolatelem nadále jednáno s novým správcem konkursní podstaty úpadce.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Především je třeba uvést, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nespočívá v tom, co tvrdí dovolatel (totiž v tom, že napadené rozhodnutí má přímý vliv na objem finančních prostředků, které mají být v rámci konečné zprávy a následně rozvrhového usnesení rozděleny mezi konkursní věřitele úpadce). Takový důsledek se totiž podává z každého rozhodnutí, jímž soud vyhoví žalobě o zaplacení pohledávky za konkursní podstatou (v dotčeném směru z takové argumentace žádný zásadní právní význam neplyne).
V rozsahu, v němž dovolatel uplatňuje (ve spojení se skutkovými dovolacími argumenty) existenci dovolacího důvodu dle § 241a 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř., důvod založit přípustnost dovolání vylučuje dikce 237 odst. 3 o. s. ř., k čemuž lze ohledně ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. doplnit, že (ostatně) dovoláním tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.
V rovině tvrzeného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak Nejvyšší soud nemá důvod připustit dovolání proto, že ve výkladu ustanovení § 31 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007, pro věc rozhodném) odpovídá napadené rozhodnutí judikatuře zformulované Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2011, pod číslem 106) a v rozsudku ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2007, pod číslem 107). Argumentace tím, že správce konkursní podstaty neprovozoval úpadcův podnik, v daných souvislostech význam nemá (k provozování úpadcova podniku srov. v souvislosti s pohledávkami za konkursní podstatou i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1702/2010, uveřejněný pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 111/2012 ). Dílčí chybný úsudek odvolacího soudu o tom, že výčet pohledávek za konkursní podstatou v § 31 odst. 2 ZKV (v rozhodném znění) není výčtem taxativním (opačně srov. R 111/2012), sám o sobě důvod založit přípustnost dovolání nezakládá (napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že jde o pohledávku za podstatou dle § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV, v rozhodném znění).
Důvod připustit dovolání nespatřuje Nejvyšší soud ani v argumentaci poukazující na nepřesnost odůvodnění ve výpočtu částky, která byla žalobci přiznána. Vzhledem k tomu, jak odvolací soud o věci rozhodl výrokem, se totiž tato nepřesnost ve výsledku rozhodnutí nepromítla.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. března 2013


JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu