29 Cdo 83/2014
Datum rozhodnutí: 28.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



KSBR 39 INS 1490/2010
39 ICm 2133/2010
29 ICdo 83/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Lesů České republiky , s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ 500 08, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ JUDr. Jaroslavu Svobodovi , advokátu, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Javořice, a. s., zastoupenému JUDr. Vladimírou Šůstkovou Zukalovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639 00 a 2/ Javořice, a. s. , se sídlem v Ptení, Ptenský Dvorek 100, PSČ 798 43, identifikační číslo osoby 63492202, zastoupenému
JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2 - Novém Městě, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o určení pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 2133/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Javořice, a. s. , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 2014, č. j. 39 ICm 2133/2010, 12 VSOL 10/2014-413 (KSBR 39 INS 1490/2010), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně prvního žalovaného.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce druhého žalovaného.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 30. září 2013, č. j. 39 ICm 2133/2010-332, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) o incidenční žalobě žalobce Lesů České republiky, s. p. směřující vůči žalovaným 1/ JUDr. Jaroslavu Svobodovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka Javořice, a. s. a 2/ dlužníku, tak, že:
1/ Určil, že pohledávka žalobce za druhým žalovaným uplatněná přihláškou pohledávky č. 38 v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka ve výši 108.358 Kč z titulu nájemného za rok 2009 z nájemní smlouvy ze dne 1. ledna 2006, je po právu jako nezajištěná, nepodmíněná a nevykonatelná (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že má v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jako zajištěný věřitel právo na uspokojení své zajištěné podmíněné nevykonatelné pohledávky ve výši 197.081.322,62 Kč vůči osobnímu dlužníku CE WOOD, a. s. (dále jen společnost C ) pouze z majetku dlužníka poskytnutého k zajištění na základě zástavního práva k nemovitostem (označeným ve výroku) zřízeného ve prospěch žalobce zástavní smlouvou uzavřenou dne 2. října 2009 mezi žalobcem a dlužníkem, na jejímž základě byl povolen vklad zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí (dále jen první zástavní smlouva ) [bod II. výroku].
3/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že má v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jako zajištěný věřitel právo na uspokojení své zajištěné podmíněné nevykonatelné pohledávky ve výši 197.081.322,62 Kč vůči osobnímu dlužníku společnosti C pouze z majetku dlužníka poskytnutého k zajištění na základě zástavního práva k movitým věcem a věcem hromadným (označeným ve výroku) zřízeného ve prospěch žalobce zástavní smlouvou uzavřenou dne 7. října 2009 mezi žalobcem a dlužníkem, ve formě notářského zápisu (na jejímž základě byl povolen vklad zástavního práva k těmto věcem do rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky) [dále jen druhá zástavní smlouva ] (bod III. výroku).
4/ Uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 10.164 Kč a druhému žalovanému částku 36.497,41 Kč, vždy do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod IV. výroku).
K odvolání žalobce (jež se netýkalo bodu I. výroku) Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem:
1/ Zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (první výrok).
2/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (druhý výrok).
3/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě IV. výroku tak, že:
a/ žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12.342 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku,
b/ žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 38.677 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (třetí výrok).
4/ Uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.983 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (čtvrtý výrok).
5/ Uložil žalobci zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.687 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (pátý výrok).
K potvrzujícímu výroku o věci samé odvolací soud poukázal na to, že rozsudkem insolvenčního soudu ze dne 1. října 2012, č. j. 39 ICm 720/2010-354, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2013, č. j. 39 ICm 720/2010, 12 VSOL 5/2013-474 (KSBR 39 INS 1490/2010), byla (k odpůrčí žalobě insolvenčního správce) pravomocně určena neúčinnost první i druhé zástavní smlouvy, což je důvodem pro zamítnutí žaloby o určení zástavní pohledávky žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v plném rozsahu dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (čtyřech) právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o posouzení těchto otázek:
1/ zda do majetkové podstaty náleží plnění z neúčinných právních úkonů, které dosud nebylo vydáno a které žalobce uplatnil přihláškou pohledávky;
2/ zda lze pravost pohledávky popřít pouze popřením práva na uspokojení pohledávky ze zajištění u zajištěného věřitele, který může pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění;
3/ zda soud v řízení o žalobě na určení pravosti, výše a pořadí pohledávek může posuzovat otázku neúčinnosti úkonů, na jejichž základě jsou pohledávky zajištěny;
4/ otázky přerušení řízení ve věci žaloby na určení pravosti, výše a pořadí pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení, je-li ohledně předmětných pohledávek současně vedeno řízení o dovolání ve věci odpůrčí žaloby.
Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovolání v dané věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v plném rozsahu , tedy i ve třetím (měnícím) výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve čtvrtém a pátém výroku o nákladech odvolacího řízení. V rozsahu týkajícím se těchto výroků není přípustnost dovolání řádně vymezena, když argumentaci na téma rozhodnutí o nákladech řízení dovolání v žádné své části ani neobsahuje. Nejvyšší soud proto potud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jako neprojednatelné.
V rozsahu, v němž dovolatel dovoláním napadá první výrok rozsudku, jímž odvolací soud zamítl návrh žalobce na přerušení řízení, není dovolání podle § 237 o. s. ř. objektivně přípustné. Předmětný výrok sice je rozhodnutím odvolacího soudu, není ale rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, ani akcesorickým výrokem rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Potud proto Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
K argumentaci, jejímž prostřednictvím dovolatel vymezuje přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, uvádí Nejvyšší soud následující:
Otázku č. 1/ spojuje dovolatel s argumentací, podle které v dané věci není namístě aplikace ustanovení § 236 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), jelikož na předmětné zástavní smlouvy nikdy neobdržel žádné plnění, které by měl vracet.
Závěr odvolacího soudu, že zjištění neúčinnosti právního úkonu pravomocným rozhodnutím soudu v insolvenčním řízení je (tak) důvodem pro popření pohledávky uplatněné z tohoto právního úkonu, je souladný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněným pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 113/2014 ), jenž vychází ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, jakož i se závěry obsaženými na stejném základě v rozsudku ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, jímž Nejvyšší soud zčásti odmítl a zčásti zamítl dovolání žalobce (tam žalovaného) proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu z 18. dubna 2013 (ve věci odpůrčí žaloby). Důvod otevřít přípustnost dovolání k posouzení této otázky tedy není dán.
V posouzení otázky č. 2/ je napadené rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněném pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž výslovně odkazuje). Důvod otevřít přípustnost dovolání k posouzení této otázky tedy též není dán.
Odpověď na otázku č. 3/ je triviální a nadto plyne (v návaznosti na otázku č. 1/) z výše zmíněného R 113/2014 a z rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2012. Je samozřejmé, že ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí zástavní pohledávky založené na existenci právního jednání - zástavní smlouvy, kterou shledal insolvenční soud neúčinnou v řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce, soud z výsledků sporu o incidenční žalobě vychází a k takovému právnímu jednání (jako k neúčinnému) nepřihlíží. Důvod otevřít přípustnost dovolání k posouzení této otázky tedy rovněž není dán.
K otázce č. 4/ lze uvést, že její zodpovězení se stalo bezpředmětným poté, co Nejvyšší soud odmítl a zamítl (shora zmíněným rozsudkem z 22. prosince 2015) dovolání žalobce (tam žalovaného) podané (v řízení o odpůrčí žalobě, jehož výsledkem bylo určení neúčinnosti obou zástavních smluv) proti rozsudku odvolacího soudu z 18. dubna 2013.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tak Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady každého z žalovaných v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně jde o vyjádření k dovolání z 10. listopadu 2014 (u prvního žalovaného) a o vyjádření k dovolání ze 14. listopadu 2014 (u druhého žalovaného) [§ 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, v rozhodném znění].
Incidenční spor o určení pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu, v rozhodném znění sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněného pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu, v rozhodném znění) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. S náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (v rozhodném znění) ve výši 300 Kč tak jde o částku 3.400 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou dovolací soud přiznal každému z žalovaných k tíži žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. ledna 2016

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu