29 Cdo 800/2010
Datum rozhodnutí: 29.06.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř., čl. I § 31 odst. 3 předpisu č. 191/1950Sb.



29 Cdo 800/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Pánkem, advokátem, se sídlem v Děčíně IV., Prokopa Holého 130/15, PSČ 405 02, proti žalovanému Ing. Z. K. , zastoupenému JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 255/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j. 6 Cmo 301/2008-101, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 19. října 2007, č. j. 33 Cm 255/2003-60, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem ponechal (v celém rozsahu) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. října 2003, č. j. 33 Sm 88/2003-7, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1,700.000,- Kč s 6% úrokem od 1. února 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.666,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný spornou směnku v postavení směnečného avala podepsal a nárok žalobce je tedy vůči němu důvodný . Přitom zdůraznil, že závěr o pravosti podpisu žalovaného na směnce nebylo možné s ohledem na velmi nízkou míru pravděpodobnosti znalkyní formulovaného závěru učinit na základě znaleckého posudku Mgr. Lenky Plzákové. Za tohoto stavu soud prvního stupně zcela správně podrobil podaný znalecký posudek reviznímu znaleckému zkoumání, přičemž revizním znaleckým posudkem zpracovaným Kriminalistickým ústavem v Praze (dále jen kriminalistický ústav ), podle kterého s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s naprostou jistotou ( ) je podpis žalovaného jeho pravým podpisem , bylo v řízení prokázáno, že podpis na líci směnky je podpisem žalovaného .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spatřuje v posouzení otázek, zda: 1/ Posudek kriminalistického ústavu může být považován za posudek subjektu oprávněného k přezkoumávání znaleckých posudků ve smyslu ustanovení § 127 o. s. ř. a 2/ Posudek kriminalistického ústavu má vyšší vypovídací hodnotu než znalecký posudek zpracovaný kterýmkoli jiným znalcem z oboru.
Dovolatel zdůrazňuje, že soud prvního stupně se při hodnocení důkazů bez dalšího přiklonil ke znaleckému posudku vypracovanému kriminalistickým ústavem a zcela ignoroval námitky žalovaného vůči tomuto posudku a způsobu jeho zpracování, jakož i znalecký posudek Mgr. Lenky Plzákové. Rozporným s ustanovením § 127 odst. 2 o. s. ř. shledává i postup soudu, který dal znalecký posudek přezkoumat kriminalistickým ústavem, aniž původní znalkyni vyslechl. V situaci, kdy měly soudy k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a tyto rozpory se v řízení nepodařilo odstranit, nemohou být takové znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí a namístě je přezkoumání dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu či jiné instituce . Přitom pokračuje dovolatel kriminalistický ústav není subjektem oprávněným k přezkoumávání znaleckých posudků a proto by k jeho posudku nemělo být přihlíženo. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval předloženým prohlášením s ověřeným podpisem Z. K., ze kterého je patrná identičnost podpisů dovolatele a jeho syna.
Konečně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně opožděnosti námitky, že směnka v době jejího podpisu výstavcem neobsahovala doložku per aval, neboť již v námitkách ze dne 10. listopadu 2003 uváděl, že se nikdy slovy jako rukojmí, či jinou doložkou nezavázal, že směnku zaplatí .
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli dovolatel co do dovolacích důvodů odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., polemikou se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že směnku jako směnečný rukojmí podepsal, ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 1416/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Podmínka existence právní otázky zásadního významu není naplněna, ani jde-li o hodnocení (§ 132 o. s. ř.) znaleckého posudku kriminalistického ústavu ve vazbě na znalecký posudek zpracovaný Mgr. Lenkou Plzákovou, když revizní znalec ve znaleckém posudku jasně uvedl, v čem spočívá pochybení přezkoumávaného znaleckého posudku a z toho plynoucího opačně orientovaného závěru.
Argumentaci dovolatele, týkající se oprávnění kriminalistického ústavu vypracovat revizní znalecký posudek, shledává Nejvyšší soud [z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zjevně nepřijatelnou již proto, že kriminalistický ústav je subjekt oprávněný vykonávat znaleckou činnost (srov. ustanovení § 2 a § 21 a násl. zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících ve spojení s ustanovením § 6 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, jakož i oddíl II. seznamu ústavů vedeného Ministerstvem spravedlnosti).
Konečně se zřetelem k ustanovením čl. I § 31 odst. 3 a § 77 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., podle nichž směnečné rukojemství zakládá i pouhý podpis rukojmího na líci vlastní směnky, nejde-li o podpis výstavce nečiní zásadně právně významným rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr, podle kterého výhrada absence doložky per aval v době podpisu směnky výstavcem nebyla uplatněna ve včasných námitkách.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí žalobcovy náklady dovolacího řízení 12.360,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. června 2011

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu