29 Cdo 774/2014
Datum rozhodnutí: 28.01.2016
Dotčené předpisy: § 243c o. s. ř., § 237 o. s. ř.



29 Cdo 774/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce G. S. , zastoupeného JUDr. Martinem Jílkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Lounských 803/8, PSČ 140 00, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 682/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2013, č. j. 5 Cmo 279/2013-171, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.800 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. ledna 2013, č. j. 49 Cm 682/2009-91, jímž Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22. října 2009 (správně 20. října 2009), č. j. 49 Cm 682/2009-12, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 300.000 Kč s 6% úrokem od 6. února 2009 do zaplacení a náklady řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení § 175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (srov. dále např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 19/2013).
Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu výhrada, podle níž žalovaný ve skutečnosti vystavil (podepsal) ve prospěch žalobce dvě směnky, přičemž ovšem k vystavení druhé z nich došlo omylem (žalovaný nevěděl, že podepisuje směnku), uplatněna nebyla a při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, k ní proto (jak správně uzavřel odvolací soud) nebylo možné přihlížet.
Bez zřetele k výše uvedenému je navíc z uplatněné dovolací argumentace zřejmé, že její podstata spočívá jednak v polemice se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkaz znaleckým posudkem, jednak v kritice postupu soudů nižších stupňů, které neprovedly dovolatelem navrhované důkazy. Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatel uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. února 2014), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 9.500 Kč, a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 9.800 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. 1. 2016 JUDr. Jiří Z a v á z a l předseda senátu