29 Cdo 766/2013
Datum rozhodnutí: 26.02.2015
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 18 ZKV, § 19 ZKV



29 Cdo 766/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JUDr. René Huška , advokáta, se sídlem v Brně, Dvořákova 635/4, PSČ 602 00, jako správce konkursní podstaty úpadce STAVEX BRNO SPOL. S R. O. v likvidaci, identifikační číslo osoby 00566225, zastoupeného JUDr. Václavem Zemanem, advokátem, se sídlem v Plzni, Sedláčkova 212/11, PSČ 301 00, proti žalovanému Dopravnímu podniku města Brna, a. s. , se sídlem v Brně, Hlinky 151, PSČ 656 46, identifikační číslo osoby 25508881, zastoupenému JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Masarykova 439/9, PSČ 602 00, o zaplacení částky 153 524 448 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 343/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 1 Cmo 185/2012-158, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 128 308,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 9. března 2012, č. j. 8 Cm 343/2004-134, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty úpadce STAVEX BRNO SPOL. S R. O. v likvidaci) domáhal vůči žalovanému (Dopravnímu podniku města Brna, a. s.) zaplacení částky 153 524 448 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (první výrok), potvrdil jej v zamítavém výroku o věci samé (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce se po žalovaném domáhá uhrazení žalované částky jako obecné ceny nájemného za užívání nemovitostí, které byly sepsány do konkursní podstaty úpadce, a to za dobu od 22. července 2000 do 18. května 2009. Žalovaný předmětné nemovitosti užíval na základě dohody s vlastníkem Statutárním městem Brnem. Po zahájení tohoto sporu bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2009, č. j. 55/39 Cm 95/2000-518, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010, č. j. 6 Cmo 19/2010-551), že předmětné nemovitosti se vylučují z konkursní podstaty úpadce s tím, že do konkursní podstaty byly zapsány neoprávněně.
Na tomto základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že po rozhodnutí o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty je nutno posuzovat věc tak, jako by k sepsání nemovitostí do konkursní podstaty úpadce ani nedošlo. Správce konkursní podstaty nemůže vymáhat úhradu za užívání nemovitostí ve smyslu ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), neboť mu zanikla aktivní (věcná) legitimace, a to jak za dobu po právní moci rozhodnutí o vylučovací žalobě, tak i za celou dobu před právní mocí rozhodnutí o vylučovací žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, tedy uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení a proti výroku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož není objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). Důvod založit přípustnost dovolání podle označeného ustanovení, tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však Nejvyšší soud nemá.
V době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu totiž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012 (rozsudek byl vydán v řízení vedeném s týmiž účastníky) při výkladu ustanovení § 18 a § 19 ZKV formuloval a odůvodnil závěr, že právo požadovat po nájemci věci úhradu dlužného nájemného za dobu, kdy trvaly účinky soupisu věci do konkursní podstaty úpadce, přechází dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil věc ze soupisu konkursní podstaty úpadce, ze správce konkursní podstaty úpadce zpět na původního pronajímatele. Obdobně to platí pro vymáhání bezdůvodného obohacení (ve výši obvyklého nájemného) vzniklého tím, že určitá osoba užívala věc bez právního důvodu v době, kdy trvaly účinky jejího soupisu do konkursní podstaty úpadce; v takovém případě přechází právo vymáhat bezdůvodné obohacení dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil věc ze soupisu konkursní podstaty úpadce, ze správce konkursní podstaty úpadce na vlastníka věci. Od tohoto závěru, s nímž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, se přitom Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 15. února 2013), která podle ustanovení § 7 bodu 7. a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013, činí 105 740 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 22 268,40 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalovanému částku 128 308,40 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalovaného podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. února 2015
Mgr. Milan Polášek předseda senátu