29 Cdo 738/2007
Datum rozhodnutí: 22.10.2009
Dotčené předpisy:




29 Cdo 738/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci úpadkyně R., a. s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 83/96, o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, o dovolání správce konkursní podstaty úpadkyně Doc. Ing. E. T., DrSc., zastoupeného Mgr. P. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2006, č.j. 1 Ko 165/2006 - 813, takto:

Dovolání se zamítá.



O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 16. prosince 2005, č. j. 94 K 83/96-769, Městský soud v Praze (dále též jen konkursní soud ) schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty Doc. Ing. E. T., DrSc., ze dne 16. srpna 2005 (dále též jen konečná zpráva ), tak, že:

1/ Odměna správce konkursní podstaty činí 1.190.000,- Kč.

2/ Odměna zvláštního správce činí 150.000,- Kč.

3/ Celkové příjmy podstaty činí 7.564.009,21 Kč.

4/ Pohledávky za podstatou do 31. března 2005 činí 8.833.996,94 Kč a pohledávky, které budou uhrazeny, činí 148.130,- Kč.

5/ Již uhrazené osobní výdaje správce konkursní podstaty činí 13.636,- K a jeho osobní výdaje, které teprve budou uhrazeny činí 17.100,- Kč.

6/ Osobní výdaje zvláštního správce k 31. březnu 2005 činí 17.358,60 Kč.

7/ Celková odměna věřitelského výboru činí 100.000,- Kč.

8/ Soudní poplatek činí 67.740,- Kč.

Konkursní soud především poukázal na obsah usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2005, č. j. 1 Ko 563/2004-637, jímž bylo zrušeno jeho předchozí usnesení o schválení konečné zprávy ze dne 8. září 2004, č. j. 94 K 83/96-612.

Uvedl dále, že námitky proti nové konečné zprávě podala pouze Č.n.b.(dále též jen konkursní věřitelka ), přičemž jedinou v řízení spornou otázkou bránící ukončení konkursního řízením je výše odměny správce konkursní podstaty, když částka 1.190.000,- Kč představuje (oproti částce vypočtené striktně podle vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání - dále též jen vyhláška ) zvýšení o 302.097,- Kč, tedy o 34 %.

Při rozhodování o výši této konkursní odměny vyšel konkursní soud z toho, že:

1/ Poté, co byl 24. března 1997 prohlášen konkurs na majetek úpadkyně (banky), věřitelský výbor, jehož členkou byla i konkursní věřitelka, na svém jednání 29. října 1997 jednomyslně odsouhlasil, že správci konkursní podstaty bude na úhradu nákladů souvisejících s konkursem poskytnuta záloha ve výši 3.500.000,- Kč, s tím, že tuto částku může správce konkursní podstaty použít ve věcech soudních sporů vedených úpadkyní a to za podmínky, že každá platba bude vždy odsouhlasena předem písemně zástupcem věřitele, který zálohu poskytl.

2/ Konkursní soud udělil souhlas s poskytnutím zálohy usnesením z 27. března 1998, po informaci, že lze očekávat úspěch úpadkyně při vymáhání pohledávek v celkové výši 750 miliónů Kč vůči společnosti C. a. s. (dále též jen společnost C. ) a na základě sdělení konkursní věřitelky, že je připravena zálohu poskytnout.

3/ Usnesením ze dne 16. dubna 1998 konkursní soud souhlasil s tím, aby správce konkursní podstaty čerpal zálohu postupem a za podmínek vyplývajících z návrhu smlouvy o poskytnutí zálohy k úhradě nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty, vzneseného při soudním jednání 6. dubna 1998 (dále též jen návrh smlouvy ).

4/ Podle návrhu smlouvy je poskytovaná záloha určena k úhradě výdajů správce konkursní podstaty spojených s udržováním a správou konkursní podstaty. Jsou zde uvedeny podmínky a způsob čerpání zálohy a účel poskytnuté zálohy, kterým je oprávnění správce použít zálohu výhradně k úhradě nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty, zejména ve věcech soudních sporů vedených správcem konkursní podstaty proti společnosti C. s cílem navrácení aktiv do konkursní podstaty úpadkyně.

5/ Stejným způsobem jako v návrhu smlouvy bylo definováno poskytnutí zálohy v předmětu smlouvy a účelu poskytnuté zálohy ve smlouvě uzavřené mezi konkursní věřitelkou a správcem konkursní podstaty.

6/ Na základě výše popsaných postupů správce konkursní podstaty zálohu také obdržel.

Na tomto základě konkursní soud především neměl za důvodnou námitku, že záloha byla poskytnuta pouze na úhradu nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty a nikoli na odměnu správce konkursní podstaty. Zdůraznil, že již zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), v § 31 odst. 2 písm. a/ a odst. 6 kategorizuje pohledávku - hotové výdaje a odměnu správce konkursní podstaty - jako prioritní pohledávku za konkursní podstatou. Správce konkursní podstaty o čerpání zálohy pravidelně informoval a v průběhu konkursu - s výjimkou projednávání konečné zprávy - proti tomu nebyly vzneseny námitky, což lze vykládat jako souhlas s čerpáním zálohy.

Je tedy nepochybné, že záloha byla poskytnuta k úhradě nezbytných nákladů konkursu, včetně nároku správce konkursní podstaty na odměnu a náhradu výdajů. Skutečnost, že složená záloha zahrnuje též náklady na zálohy na odměnu správce konkursní podstaty, vyplývá podle konkursního soudu např. z dopisu z 5. března 1999 (č. l. 271 a 272), jímž konkursní věřitelka souhlasí s čerpáním zálohy na náklady konkursu ve výši 15.000,- Kč měsíčně.

Rozhodující pro dosažení cíle konkursního řízení ve smyslu § 2 odst. 3 ZKV - pokračoval konkursní soud - bylo, zda se podaří dosáhnout úhrady uvažovaných nároků (pohledávek úpadkyně) do konkursní podstaty, čemuž bylo podřízeno i vedení konkursu z hlediska celkové doby jeho průběhu a proto byl v řízení jmenován i zvláštní správce. K ukončení konkursního řízení bylo přistoupeno poté, co bylo možno učinit realistický odhad, že se sledovaného cíle nepodaří dosáhnout.

Po celou dobu konkursního řízení vedl správce konkursní podstaty řízení řádně a postupoval v něm s péčí řádného hospodáře. Na základě dohlédací činnosti konkursního soudu a poznatků z mnoha konkursních řízení lze přitom konstatovat - uvedl soud - že v dané věci šlo o velmi složité konkursní řízení, s mnoha ekonomickými, účetními, právními, organizačními a komunikačními nároky, komplikovanými tím, že správce konkursní podstaty vstoupil do poměrů založených předchozí nucenou správou banky a také úplnou nesoučinností odpovědných orgánů za úpadkyni.

Složitost konkursu lze dovodit například ze struktury konkursní podstaty, z počtu soudních jednání v průběhu konkursu, z množství zpráv podávaných v řízení o zpeněžování konkursní podstaty a o situaci v konkursním řízení a z počtu konkursních věřitelů (126). Správce konkursní podstaty zpracoval v průběhu konkursu více než 7.000 hlášení uložených mu právními normami (bez započtení obdobných úkonů vyžádaných notáři, advokáty, jinými bankami, orgány statistiky a dalšími subjekty.

K těmto činnostem je sice správce konkursní podstaty povinen, nelze však pominout, že v daném případě šlo o činnost mimořádně náročnou a rozsáhlou, poskytovanou stále a ještě dosud v konkursním řízení s vysokými nároky na analytickou a dohledávací činnost správce konkursní podstaty, která nejen vedla k uspořádávání poměrů úpadkyně ve smyslu § 1 odst. 1 ZKV, ale měla význam a nevylučovala ani možná zjištění významná pro konkursní podstatu a tedy i pro konkursní věřitele. Šlo o činnost poskytovanou v nezvykle velkém rozsahu, která spotřebovávala mnoho času nezbytného jak pro vlastní průběh jednotlivých postupů, tak k přípravě na ně. Státní orgány, kterým správce konkursní podstaty poskytoval součinnost, přitom nezpochybňovaly kvalitu jeho práce a nežádaly soud o dohled.

Vedle těchto kvantitativních hledisek zde byly i složité obsahové problémy konkursního řízení, vyjádřené řadou konkrétních otázek, řešení a postupů, projednávaných, řešených a činěných v řízení, kladoucích obzvláště na správce konkursní podstaty vysoké nároky. Tyto aspekty jsou zachyceny ve zprávách správce konkursní podstaty a v protokolech ze soudních jednání. Již z toho, že úpadkyní byla banka, lze dovodit množství, složitost, případně specifičnost postupů, které bylo nutno v řízení řešit a které přesahují obvyklý rozsah konkursních řízení.

Konkursnímu soudu je známo, uvádí se dále v rozhodnutí, že správce konkursní podstaty po celou dobu řízení nejen poskytoval různým státním orgánům rozsáhlou součinnost, ale též dal v této souvislosti k dispozici pracovní prostor a v této souvislosti se vyjadřoval a podával vysvětlení, což také objektivně zvyšovalo náročnost správy konkursní podstaty.

Jednoznačný není ani argument menším rozsahem činnosti správce konkursní podstaty, jestliže byl jmenován zvláštní správce. Jmenování zvláštního správce bylo krokem nezbytným k řešení právních postupů a soudních sporů v konkursním řízení a k vyhodnocení těchto postupů s ohledem na další vývoj konkursního řízení. I když došlo k určité dělbě správy konkursní podstaty a k rozdělení odpovědnosti při této správě, musel správce konkursní podstaty poskytovat zvláštnímu správci stálou součinnost a činnost správců na sebe musela navazovat a byla vzájemně závislá. Rozhodování o postupech v právních záležitostech bylo neoddělitelné od vlastní správy konkursní podstaty a od jejích ekonomických, účetních, organizačních a dalších aspektů, s nároky na odpovídající kvalitu komunikace.

Nic nezpochybňuje ani to, že správce konkursní podstaty po celou dobu konkursu usiloval o řádný maximálně rentabilní průběh konkursu s cílem dosáhnout uspokojení konkursních věřitelů. Tento pohled , tj. že v řízení je možné dosáhnout uspokojení konkursních věřitelů, sdílel od počátku nejen správce konkursní podstaty, nýbrž i věřitelský výbor a konkursní soud.

Konkursní soud má proto za to, že v daném případě jsou dány okolnosti odůvodňující přiměřené zvýšení odměny správce konkursní podstaty ve smyslu § 8 odst. 3 ZKV. Toto zvýšení odpovídá časovému průběhu konkursního řízení, kdy správce konkursní podstatná stále plní povinnosti spojené se správou konkursní podstaty.

Není tedy správný názor, že odměna správce konkursní podstaty musí být striktně vyplacena podle vyhlášky. Odměna správce konkursní podstaty musí být při respektování vyhlášky především spravedlivá a relevantní vynaloženému úsilí a podmínkám konkursu. Tomu odpovídá výše odměny obsažené v konečné zprávě a je tak naplněn i smysl zákona. Poměrům v konkursu neodpovídá ani názor, že zpeněžení konkursní podstaty nepokrývá náklady konkursního řízení. To je sice porovnáním dvou základních čísel o příjmech a výdajích matematicky správné tvrzení, právně však neobstojí i pouhým odkazem na ustanovení § 8a vyhlášky. Postup správce konkursní podstaty v řízení byl podle konkursního soudu nejúspěšnější z možného a uskutečnil se se souhlasem věřitelského výboru i soudu. Závěr, že řízení nekončí výtěžkem k rozdělení pro konkursní věřitele, nelze použít jako základ pro rozhodnutí o odměně správce konkursní podstaty; šlo by totiž o nesprávné a neodůvodněné abstrahování od podmínek a okolností konkursu v době jeho zahájení i v jeho průběhu, coby nejdůležitějších a určujících pro odměnu správce konkursní podstaty.

K odvolání konkursní věřitelky Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně (jen) tak, že odměna správce konkursní podstaty činí 887.903,- Kč.

Odvolací soud odkázal na ustanovení § 29 ZKV, uváděje, že význam tohoto ustanovení nespočívá toliko v tom, že jím konkursní soud přezkoumává výsledek zpeněžování majetku konkursní podstaty a správnost vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty, popřípadě dalších osob v tomto ustanovení zmíněných. Závažnost a důležitost tohoto rozhodnutí (o schválení konečné zprávy) pro další průběh konkursu plyne z toho,že je jím úplně a v zásadě definitivně přezkoumána správnost postupu správce konkursní podstaty při provádění soupisu majetku konkursní podstaty, při zpeněžování podstaty a při vynakládání prostředků z konkursní podstaty. Schválená konečná zpráva (včetně vyúčtování) je jedním z podkladů, z nichž soud vychází při přezkoumání návrhu na rozvrh a při vydání rozvrhového usnesení. Reparace vad usnesení o schválení konečné zprávy plynoucí z okolností existujících v době přezkoumávání konečné zprávy jakýmkoli následným usnesením vydaným v konkursu (např. rozvrhovým usnesením nebo usnesením o zrušení konkursu) je zásadně vyloučena.

V takto ustaveném rámci odvolací soud poukázal na to, že odvolatelka napadá usnesení soudu prvního stupně jen v části týkající se odměny správce konkursní podstaty, když nesouhlasí s jejím zvýšením a s tím, že toto zvýšení bude poskytnuto ze zálohy, kterou odvolatelka složila pro jiné účely.

K tomu odvolací soud uvedl, že touž otázkou se zabýval již ve zrušujícím usnesení ze 14. února 2005. Z něj zopakoval závěr, že u konkursní odměny zákonodárce tím, že zakotvil správci konkursní podstaty povinnost předložit soud konečnou zprávu do osmnácti měsíců od prohlášení konkursu (§ 14a odst. 2 ZKV) a tím, že ji koncipoval (v § 7 vyhlášky) jako dvousložkovou odměnu, jejíž výše je závislá na výtěžku zpeněžení majetku podléhajícího konkursu a na komplikovanosti věci projevující se počtem konkursních věřitelů, sledoval, aby v konkursním řízení nedocházelo k průtahům.

K moderaci konkursní odměny vypočtené podle zvláštního předpisu (podle § 7 vyhlášky) konkursní soud vskutku opravňuje ustanovení § 8 odst. 3 věty čtvrté (správně věty páté) ZKV, přičemž okolnosti případu ve smyslu tohoto ustanovení zjevně musí spočívat ve věci samé (např. v obtížnosti výkonu funkce v konkrétním konkursu). S poukazem na tu část § 8 odst. 3 ZKV, jež upravuje možnost poskytnutí zálohy věřiteli, odvolací soud dále upozornil, že na rozdíl od zálohy složené dlužníkem jako navrhovatelem konkursu ve smyslu § 5 odst. 1 ZKV, která (stejně jako zbývající dlužníkův majetek) podléhá konkursu a náleží do konkursní podstaty, záloha složená věřitelem (věřiteli) netvoří majetek konkursní podstaty. Zálohu složenou navrhovatelem konkursu (dlužníkem i věřitelem) podle § 5 odst. 1 ZKV lze podle ustanovení § 32 odst. 6 ZKV použít na uspokojení nároku správce konkursní podstaty na odměnu a náhradu hotových výdajů, kdežto použití zálohy poskytnuté věřitelem podle § 8 odst. 3 ZKV je zákonem omezeno na úhradu výdajů správce konkursní podstaty, s tím, že účel použití může být určen úžeji, dodal odvolací soud.

V daném případě udělil konkursní soud na schůzi věřitelů konané 27. března 1998 souhlas s tím, aby konkursní věřitelka poskytla správci konkursní podstaty zálohu ve výši 3.500.000,- Kč, a to zejména k uplatnění nároků z pohledávek náležejících do podstaty (č. l. 144). Konkrétně mělo jít o náklady na spory vedené proti společnosti C., Horskému Hotelu a. s. a blíže neurčené firmě E., pro pohledávky v celkové výši 827 miliónů Kč (č. l. 141). Znovu udělil konkursní soud konkursní věřitelce souhlas s poskytnutím téže zálohy správci konkursní podstaty na schůzi věřitelského výboru konané 6. dubna 1998, přičemž schválil konkursní věřitelkou předložený návrh smlouvy (č. l. 147-149) vymezující podmínky, za nichž bude záloha poskytnuta. Pod bodem II. 5 na tomto základě uzavřené smlouvy (č. l. 152-153) je výslovně uvedeno - pokračoval odvolací soud - že zálohu lze použít pouze na dohodnutý účel vymezený již rozhodnutím konkursního soudu z 27. března 1998 a zopakovaný pod bodem III. této smlouvy.

Odtud odvolací soud dovodil, že - oproti mínění soudu prvního stupně - správci konkursní podstaty nelze přiznat zvýšení odměny.

Skutečnost, že správce konkursní podstaty vykonával svoji funkci řádně (uváděná konkursním soudem) není důvodem pro zvýšení jeho odměny. Povinnost řádně vykonávat funkci ukládá správci konkursní podstaty zákon; skutečnost, že takto postupoval, je důvodem pro přiznání odměny v zákonné výši, neboť v opačném případě by bylo možné uvažovat o snížení odměny.

Je též zásadně vyloučeno, aby při schvalování odměny správce konkursní podstaty bral soud zřetel na to, jak dlouho konkurs trval. K argumentu, že šlo o konkurs vedený na majetek banky (a proto byl správce konkursní podstaty povinen podávat - oproti jiným konkursům - více zpráv a obsáhlá vysvětlení dalším státním a bankovním orgánům), odvolací soud poznamenal, že uvedené se odrazilo ve jmenování zvláštního správce, který vykonával za správce činnosti, k nimž obvykle v běžných konkursech nedochází.

Zvýšení odměny správce nadto vylučuje skutečnost, že v konkursní podstatě se nenacházejí prostředky pro úhradu této zvýšené odměny. Pro úhradu zvýšené odměny nelze použít zálohu složenou odvolatelem za jiným účelem. Z výše citované smlouvy nelze dovodit, že záloha má sloužit k úhradě odměny správce konkursní podstaty, takže zálohu bylo možné použít jen za účelem vedení soudních sporů. Nevyčerpanou část zálohy byl správce konkursní podstaty povinen vrátit konkursní věřitelce.

Proti usnesení odvolacího soudu podal správce konkursní podstaty dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně a ponejprv dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž odchylku od skutkových zjištění soudu prvního stupně zdůvodnil a aniž uvedl, jaké důkazy v řízení provedl, aby se od skutkových zjištění soudu prvního stupně - v intencích § 213 odst. 2 o. s. ř. - odchýlit mohl.

Soud prvního stupně - uvádí dovolatel - dospěl ke zjištění, že konkursní řízení bylo velmi složité konkursní řízení s mnoha ekonomickými, účetními, právními, organizačními a komunikačními nároky .

Odvolací soud uzavřel, že řádný výkon funkce správce konkursní podstaty není důvodem pro zvýšení odměny správce. S tím lze podle dovolatele souhlasit, avšak odvolací soud zcela pominul, že soud prvního stupně přiznal dovolateli zvýšení odměny nikoliv proto, že by funkci správce konkursní podstaty vykonával jen řádně , ale proto, že dané konkursní řízení vyhodnotil jako mimořádně složité a komplikované. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak se odvolací soud s tímto závěrem vyrovnal a proč jej nepřevzal, neprovedl-li důkazy, které by jej vedly k jinému závěru.

Odtud dovolatel usuzuje na existenci dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.

V této souvislosti dovolatel připomíná , že skutkové posouzení věci v občanském soudním řízení je (až na výjimky) úlohou soudu prvního stupně a v konkursní věci by tento princip měl být ještě zesílen. Konkursní soud totiž po celou dobu konkursního řízení vykonává v rámci dohlédací činnosti dozor nad výkonem funkce správce konkursní podstaty a průběhem konkursního řízení a své závěry tedy opírá o bezprostřední poznatky a vjemy z daného konkursního řízení. Odvolací soud takovou možnost nemá (vychází pouze z listin, jež jsou obsahem spisu) a proto je jistě nesprávné, dojde-li k jiným skutkovým závěrům, aniž je jakkoli relevantně zdůvodní, nadto způsobem, který správci konkursní podstaty znemožní se k případně prováděným důkazům vyjádřit nebo k nim zaujmout stanovisko.

Dovolatel dále nesouhlasí s výkladem ustanovení § 8 odst. 3 ZKV (ve spojení s § 7 vyhlášky), jak jej podal odvolací soud. Podle něj nelze bez dalšího souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že je třeba vyloučit, aby soud bral na zřetel při určování výše odměny správce dobu trvání toho kterého konkursního řízení, vycházejícím z úvahy o záměru zákonodárce zamezit průtahům v konkursním řízení.

Upozorňuje přitom, že i kdyby se řízení účastnili pouze dva věřitelé, bylo by téměř stejně komplikované a složité. Nelze tedy - jak to činí odvolací soud - poměřovat složitost toho kterého konkursního řízení pouze počtem přihlášených konkursních věřitelů.

Odtud lze usuzovat pouze na náročnost činnosti správce konkursní podstaty při přezkumu přihlášek pohledávek, z uvedeného kritéria však nevyplývá, kolik incidenčních sporů správce konkursní podstaty vedl atd. Z počtu konkursních věřitelů pak vůbec nevyplývá komplikovanost toho kterého konkursního řízení s přihlédnutím k charakteru úpadce.

Ani výsledek zpeněžení neukazuje nijak na skutečnost, zda správce konkursní podstaty při výkonu své funkce musel usilovat o získání zpeněženého majetku do konkursní podstaty (§ 15 a § 16 ZKV), či zda ke zpeněžení tohoto majetku došlo po prostém zápisu do konkursní podstaty.

Dvousložkové vyjádření odměny je pouze objektivním (a obecným) vyjádřením základu odměny výše odměny, kterou má soud možnost modifikovat (zvýšit nebo snížit). Dovolatel proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že komplikovanost konkursního řízení je ve vztahu k odměně správce konkursní podstaty vyjádřena odměnou dle počtu konkursních věřitelů.

Proto je podle dovolatele nutné polemizovat i se závěrem odvolacího soudu, že při stanovení výše odměny správce konkursní podstaty soud zásadně nemůže brát zřetel na délku trvání konkursního řízení. Dovolatel podotýká, že věřitelskému výboru několikrát navrhoval ukončení konkursního řízení pro nedostatek majetku (např. při jednání věřitelského výboru 6. října 1999), což bylo odmítnuto. Kdyby konkursní řízení bylo ukončeno v roce 1999, nebyl by správce konkursní podstaty nucen po dalších sedm let funkci vykonávat a přesto by mu - dle názoru odvolacího soudu - náležela odměna ve stejné výši, v jaké mu ji přiznal odvolací soud.

Odvolací soud pak podle dovolatele (na rozdíl od soudu prvního stupně) výrazně podcenil skutečnost, že šlo o konkursní řízení vedené na majetek banky, jež jako takové bylo (již ze své podstaty) neúměrně složitější než konkursní řízení vedené na nebankovní subjekt. K argumentu odvolacího soudu, že právě proto byl ustanoven zvláštní správce, dovolatel uvádí, že ustanovení zvláštního správce se nijak nedotklo plnění povinností, jež správce konkursní podstaty měl podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách a podle dalších zákonů.

Odtud dovolatel usuzuje na nezákonnost a protiústavnost napadeného rozhodnutí, pro jeho překvapivost. K tzv. překvapivosti rozhodnutí odkazuje dovolatel na judikaturu Ústavního soudu, zmiňuje příkladmo nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2006, I. ÚS 122/05 (jde o nález uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 40, ročníku 2006, části I., pod pořadovým číslem 14) a vyjímaje odtud i závěr, podle nějž změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně předložit důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní .

Překvapivost napadeného rozhodnutí shledává dovolatel v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že ustanovení § 8 odst. 3 ZKV na daný případ nedopadá a vyloučil tak moderační právo soudu ohledně odměny správce, aniž správci konkursní podstaty umožnil se k tomuto odlišnému právnímu názoru vyjádřit. V uvedeném dovolatel spatřuje i porušení svého práva na spravedlivý proces.

Překvapivost a nezákonnost napadeného rozhodnutí dovozuje správce konkursní podstaty též ze zcela jiného skutkového hodnocení věci odvolacím soudem v situaci, kdy z napadeného rozhodnutí neplyne, na základě jakých a jakým způsobem provedených důkazů odvolací soud dospěl k takto odlišnému skutkovému hodnocení věci.

Dovolatel má za nesprávný rovněž závěr odvolacího soudu, že zvýšení odměny správce vylučuje skutečnost, že v konkursní podstatě nejsou žádné prostředky k její úhradě. K tomu především upozorňuje, že jeho odměna ve výši přiznané soudem prvního stupně je již vyčerpána (formou záloh), takže z konkursní podstaty již čerpána nebude. Příjem konkursní podstaty, včetně zpeněžení, navíc činil 7.564.009,21 Kč, takže je pro úhradu této odměny dostatečný.

Z uvedeného závěru (o němž není zřejmé, z jakého pramenu odvolací soud při jeho formulaci čerpal) dovolatel usuzuje na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř.

K tomu dovolatel dodává, že i kdyby se v konkursní podstatě nenacházel dostatek prostředků k úhradě jeho odměny, nelze její přiznání z tohoto důvodu odmítnout (potud příkladmo odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2003, sp. zn. 1 Ko 257/2001 nebo na nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 403/2002 Sb.).

A konečně se dovolatel vyslovuje k podstatě námitek konkursní věřitelky k tomu, že odměna byla čerpána z jí poskytnuté zálohy. K tomu uvádí, že použil-li zálohu k úhradě nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty, učinil tak v souladu s článkem II. smlouvy ze dne 24. dubna 1998, kterou o čerpání zálohy s touto věřitelkou uzavřel. Dodává též, že - jak plyne z konečné zprávy - náklady spojené s udržováním konkursní podstaty několikanásobně přesáhly výši zálohy složené konkursní věřitelkou. V průběhu řízení sice byla část zálohově vyplacené odměny čerpána ze zálohy složené konkursní věřitelkou (částečně však - např. dle jejího vyjádření z 5. března 1999 - s jejím souhlasem), to však není možné vykládat tak, že odměna byla čerpána na úkor konkursní věřitelky, když (výtěžek) zpeněžení konkursní podstaty zcela postačuje k úhradě odměny schválené soudem prvního stupně.

Tím, že se odvolací soud přiklonil na stranu konkursní věřitelky, vydal rozhodnutí, jež je v rozporu s dobrými mravy, uzavírá dovolatel. K tomu podotýká, že v průběhu celého konkursního řízení podával podrobné zprávy o jeho průběhu nejen konkursním u soudu, nýbrž i všem členům věřitelského výboru, mezi něž patřila i konkursní věřitelka, když proti pravidelnému čerpání zálohy na odměnu správce konkursní podstaty ve výši 15.000,- Kč měsíčně nebyly vzneseny námitky

Rozpor s dobrými mravy spatřuje dovolatel (též s přihlédnutím k tomu, že v konkursním řízení bylo pokračováno na výslovnou žádost členů věřitelského výboru, především pak konkursní věřitelky) v tom, že odměnu již vyčerpal v podobě záloh a po desetiletém trvání konkursu by jí musel část vrátit.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).

Dovolání je ve věci přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Nejvyšší soud proto přikročil k prověření existence dovolacích důvodů uplatněných dovolatelem, jsa přitom vázán jejich obsahovým vymezením v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)., přičemž nejprve se zabýval tvrzenou vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Podle ustanovení § 29 ZKV (ve znění, jež se od podání konečné zprávy nezměnilo) správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne, kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou proti nim podat námitky (odstavec 2) Konečnou zprávu a vyúčtování projedná soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3).

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že o tom, zda ve smyslu § 29 ZKV schválí konečnou zprávu, rozhoduje soud i tam, kde proti konečné zprávě nejsou vzneseny námitky, na základě vlastního obsahu konečné zprávy (vysvětlení v ní podaných a listin tato vysvětlení dokládajících) a na základě obsahu konkursního spisu, jenž by měl být s těmito tvrzeními v souladu. Hodnotící skutkové soudy o opodstatněnosti údajů obsažených v konečné zprávě a ve vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty pak konkursní soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl listinami připojenými ke konečné zprávě nebo tvořícími obsah spisu dokazování. Potřeba dokazování rozhodných skutečností se sice výjimečně může projevit též (zpravidla na základě námitek proti konečné zprávě, jež svým rámcem přesahují skutečnosti seznatelné ze spisového materiálu), o takový případ však v této věci nešlo. Argumentace, prostřednictvím které dovolatel odkazuje na proces dokazování a usuzuje, že odvolací soud pravidla zjišťování rozhodných skutečností dokazováním porušil, proto přiléhavá není. Odvolací soud svými úvahami z mezí daných obsahem spisového materiálu a konečné zprávy nevybočil a tvrzená vada řízení v tomto ohledu zjevně dána není.

Totéž platí pro tu část argumentace, kterou dovolatel pojí s existencí dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., když hodnotící skutkové soudy odvolacího soudu oporu v obsahu spisu mají.

Účelovým shledává Nejvyšší soud argument, že napadené rozhodnutí bylo pro dovolatele rozhodnutím překvapivým. Otrockým převzetím závěrů obsažených v pasáži citované výše z nálezu Ústavního soudu (jenž se mimochodem týkal potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu) by ve skutečnosti byla paralyzována úprava obsažená v § 220 o. s. ř. (tedy možnost odvolacího soudu rozhodnutí soudu prvního stupně za tam určených podmínek změnit). Nadto je zjevné, že dovolatel nemohl být překvapen tím, jak odvolací soud věc zhodnotil po stránce právní (jak vyložil § 8 odst. 3 ZKV a § 7 vyhlášky), neboť prakticky totožná argumentace je obsažena již v prvním (zrušujícím) usnesení odvolacího soudu ze 14. února 2005; s touto argumentací se dovolatel mohl a měl seznámit.

Zbývá prověřit správnost napadeného rozhodnutí po stránce právní.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jinak řečeno, při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení § 8 odst. 3 ZKV, správce má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů; tento nárok správce, je-li plátcem daně, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je správce povinen z odměny a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Do náhrady hotových výdajů se zahrnují i náklady na péči o spisovnu a archiv úpadce. Dohody správce uzavřené s účastníky řízení o jiné odměně nebo náhradě jsou neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může povolit zálohy. Soud může podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo snížit. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování. Činnosti k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.

V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení již v době předložení konečné zprávy a později nedoznalo změn.

Dle ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky (v rozhodném znění, jímž je znění účinné do 31. srpna 2006) odměnu správce konkursní podstaty, zástupce správce a zvláštního správce (dále jen konkursní odměna ) tvoří součet odměny z částky, které bylo dosaženo zpeněžením konkursní podstaty podle odstavce 2, a odměny určené z počtu konkursních věřitelů podle odstavce 4.

Ustanovení § 8 vyhlášky (v rozhodném znění) pak určuje, že byl-li ustanoven zvláštní správce, zástupce správce nebo předběžný správce, soud odměnu přiměřeně zvýší.

Podle ustanovení § 8a vyhlášky (v rozhodném znění) rovněž platí, že nelze-li konkursní odměnu nebo vyrovnací odměnu určit postupem podle § 7 a 7a, stanoví výši odměny soud s přihlédnutím k rozsahu činnosti správce.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že problematikou konkursní odměny se zabýval a rozhodovací praxi soudů nižších stupňů usměrnil v usnesení uveřejněném pod číslem 103/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 103/2007 ). V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, především poukázal na to, že vyhláška č. 476/1991 Sb. je v intencích § 8 odst. 3 věty páté ZKV oním zvláštním předpisem, podle kterého se konkursní odměna stanoví, a to i na základě zmocnění obsaženého v § 71 písm. a/ ZKV.

Uzavřel dále, že ustanovení § 8a vyhlášky se uplatní jen tehdy, nelze-li konkursní odměnu určit ani podle § 7 odst. 4 této vyhlášky (z počtu konkursních věřitelů).

Tamtéž vysvětlil, že konkursní odměnu určenou podle vyhlášky může soud přiměřeně zvýšit nebo snížit podle ustanovení § 8 odst. 3 věty páté ZKV. Takový postup je namístě, je-li konkursní odměna stanovená podle vyhlášky vzhledem ke specifickým okolnostem konkrétní věci nepřiměřeně nízká nebo nepřiměřeně vysoká.

K tomu dodal, že určuje-li se konkursní odměna jen podle počtu konkursních věřitelů, je při úvaze o jejím zvýšení žádoucí zohlednit například úsilí vynaložené správcem konkursní podstaty při pátrání po zpeněžitelném majetku úpadce (při současném zhodnocení účelnosti takového postupu), jakož i to, zda rozsah aktivit vyvíjených v daném rozsahu správcem konkursní podstaty byl motivován tím, že úpadce porušoval povinnosti kladené na něj při zjišťování majetku konkursní podstaty zejména ustanoveními § 17 a násl. ZKV, nebo tím, jak byl správce při pořizování soupisu konkursní podstaty úkolován soudem a jakou součinnost mu poskytovaly věřitelské orgány (srov. § 18 odst. 1 ZKV). Úvaha o zvýšení nebo snížení konkursní odměny podle § 8 odst. 3 věty páté ZKV se přitom může odvíjet toliko od částky stanovené jako konkursní odměna podle příslušných ustanovení vyhlášky.

V takto ustaveném judikatorním rámci Nejvyšší soud především podotýká, že ve světle sporu o zvýšení odměny podle § 8 odst. 3 věty páté ZKV soudy nižších stupňů i dovolatel opomenuli zmínit, že i v podobě obsažené v napadeném usnesení byla odměna správce konkursní podstaty zvýšena již podle vyhlášky. Konkrétně - se zřetelem k ustanovení § 8 vyhlášky - o částku 150.000,- Kč, zohledňující skutečnost, že v řízení byl ustanoven (usnesením konkursního soudu ze dne 12. ledna 2000, č. j. 94 K 83/96-347) také zvláštní správce Mgr. M.K. (s osobou prvního zvláštního správce Ing. I. Ch., ustanoveného do funkce usnesením o prohlášení konkursu dne 24. března 1997 a na vlastní žádost výkonu funkce zproštěného usnesením konkursního soudu ze dne 29. dubna 1997, č. j. 94 K 83/96-37, zvýšení odměny zjevně spojeno nebylo).

Přitom aktivity směřující ke zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadkyně byly po ustavení druhého zvláštního správce spojeny prakticky výlučně s činností tohoto zvláštního správce, směřující k vymožení pohledávek úpadkyně za jejími dlužníky.

Prodloužení konkursního řízení se přitom pojí právě s obdobím po ustavení zvláštního správce, kdy zúčastněné strany prakticky od listopadu 2000 již jen vyčkávaly výsledků řízení o vylučovací žalobě společnosti C., jež měla rozhodnout rozsah dalších možných aktiv konkursní podstaty tvořených pohledávkami úpadkyně za jejími dlužníky.

Odvolací soud argumentoval přiléhavě, jestliže zdůraznil, že pro schvalování odměny správce konkursní podstaty (pro její zvýšení) není určující délka konkursu. Jakkoli prodloužení konkursního řízení může začasté být odůvodněno potřebou vyčkat ukončení incidenčních sporů majících vliv na rozsah zpeněžitelné konkursní podstaty úpadce, není délka konkursního řízení hodnotou, jež by zasluhovala zohlednění při úvaze o zvýšení konkursní odměny. To je ostatně dáno i způsobem, jakým se konkursní odměna (podle vyhlášky) utváří (její poskytování není podle vyhlášky v žádném směru závislé na plynutí času - na délce trvání konkursu).

Odvolací soud nepochybil ani úvahou, že složitost poměrů ustavených tím, že šlo o konkurs vedený na majetek banky (vyžadující průběžné podávání řady zpráv i v době, kdy bylo nutné vyčkat výsledků incidenčních sporů) se odrazila ve jmenování zvláštního správce (a tedy - jak doplňuje dovolací soud - ve zvýšení odměny odtud plynoucím).

Jakkoli úvaha o tom, zda aktivity, jimiž správce konkursní podstaty odůvodňuje zvýšení odměny, vedly k rozmnožení výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi úpadcovy věřitele, je pro účely posouzení otázky zvýšení odměny plně možná, odvolacímu soudu lze vytknout dílčí pochybení při formulaci závěru, že zvýšení odměny vylučuje skutečnost, že v konkursní podstatě se nenacházejí prostředky pro úhradu této zvýšené odměny. Takové zvýšení tu nemusí být vyloučeno bez dalšího, jakkoli z označené skutečnosti lze zpravidla usuzovat, že úsilí správce konkursní podstaty nepřineslo kýžený výsledek zasluhující další (zvýšenou) odměnu. Tato korekce úsudku odvolacího soudu však ničeho nemění na správnosti jeho předchozí argumentace o tom, že důvody pro zvýšení odměny neshledal.

Správný je též závěr odvolacího soudu, že ze zálohy poskytnuté konkursní věřitelkou nebylo možné byť i jen dílčím způsobem čerpat (podle smlouvy uzavřené mezi konkursní věřitelkou a správcem konkursní podstaty a v souladu s rozhodnutím konkursního soudu, jenž poskytnutí zálohy schválil) zálohu na odměnu správce konkursní podstaty. Přímo z dikce § 31 odst. 2 ZKV je totiž zjevné, že pohledávka za podstatou spočívající v hotových výdajích a odměně správce konkursní podstaty (odstavec 2 písm. a/) není totožná s pohledávkou za podstatou spočívající ve vynaložení nákladů spojených s udržováním a správou podstaty (odstavec 2 písm. b), pro něž jedině bylo čerpání této zálohy povoleno.

A konečně Nejvyšší soud uzavírá, že napadené rozhodnutí neshledává ani rozporným s dobrými mravy z důvodů popisovaných v dovolání. Samozřejmým předpokladem poskytnutí jakékoli zálohy na budoucí plnění jejímu příjemci je, že následně dojde k jejímu zúčtování a že tam, kde výše poskytnuté zálohy nebo záloh převýší částku, na kterou příjemci zálohy vznikl nárok podle (jím) poskytnutého plnění, příjemce přeplatek na záloze vrátí. Nemravné by naopak bylo předpokládat, že poskytnutá záloha zavazuje toho, kdo ji poskytl, k následnému vyplacení částky odpovídající plnění poskytnutému příjemcem zálohy, ve výši rovnající se vždy alespoň výši poskytnuté zálohy či záloh. Tím, že správce konkursní podstaty obdržel v průběhu konkursu formou záloh na konkursní odměnu částku přesahující výši konkursní odměny, na kterou mu posléze skutečně vznikl nárok, tedy požadavek na zvýšení odměny ve smyslu § 8 odst. 3 věty páté ZKV zdůvodnit nelze.

Vzhledem k tomu, že ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. října 2009

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu