29 Cdo 736/2011
Datum rozhodnutí: 27.09.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



29 Cdo 736/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně DELTA Kardašova Řečice, a. s. , se sídlem v Kardašově Řečici, Husova 537, PSČ 378 21, identifikační číslo osoby 25 15 86 51, zastoupené JUDr. Jaroslavem Slaninou, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 837, PSČ 377 01, proti žalovaným 1) D. K., jako správci konkursní podstaty úpadce NEVA - NEKUT & MÜLLER spol. s r.o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 42 40 84 15, zastoupenému JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 64/34, PSČ 370 01 a 2) Wintersteiger AG , se sídlem Ried im Innkreis, J. M. Dimmelstr. 9, Rakouská republika, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1148/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 10 Cmo 129/2010-213, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně mimo jiné potvrdil rozsudek ze dne 13. ledna 2010, č. j. 13 Cm 1148/2008-174, ve znění usnesení ze dne 2. dubna 2010, č. j. 13 Cm 1148/2008-191, ve výrocích III. a V. v části, v níž Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (DELTA Kardašova Řečice, a. s.) domáhala vůči žalovaným (1/ D. K., jako správci konkursní podstaty úpadce NEVA - NEKUT & MÜLLER spol. s r.o. v likvidaci a 2/ Wintersteiger AG, jako popírajícímu konkursnímu věřiteli) určení, že má za úpadcem pohledávky ve výši 3.088.673,70 Kč a 1.309.304,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen o. s. ř. ) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka jím (jakkoli to výslovně neprojevuje) napadá rozsudek odvolacího soudu toliko v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích III. a V. ohledně pohledávek, jež měly vzniknout zaplacením části kupních cen (dle neplatných kupních smluv) bezhotovostními převody na účet pozdějšího úpadce.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především bezvýznamné výhrady, jimiž dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala, že bezhotovostní platby poukázané na účet pozdějšího úpadce byly určeny na úhradu části kupních cen dle uzavřených (absolutně neplatných) kupních smluv a že v době, kdy byly tyto platby provedeny, již žádné další závazky vůči pozdějšímu úpadci neměla. Jejich prostřednictvím totiž dovolatelka dílem uplatňuje (posuzováno podle obsahu) nepřípustně dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, dílem pak brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů pak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani námitky, jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když vytýkaná vada řízení (jež měla spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelkou navrhované důkazy) podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalovaným náklady řízení. Prvnímu žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, náklady vzniklé druhému žalovanému pak sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 504,- Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 27. září 2013

JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu