29 Cdo 714/2011
Datum rozhodnutí: 28.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 80 odst. c o. s. ř.





29 Cdo 714/2011- 164

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. J. K., advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, PSČ 500 02, proti žalovaným 1) Ing. J. D., zastoupenému JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 16, PSČ 120 00 a 2) Bohemians Praha 1905, a. s., se sídlem v Praze 10, Vršovická 1489/31, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 27 23 21 40, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o určení neplatnosti smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 160/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2010, č. j. 25 Co 43/2010-140, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2010, č. j. 25 Co 43/2010-140, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 9. listopadu 2009, č. j. 25 C 160/2008-99, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o určení, že jsou neplatné smlouvy uzavřené mezi žalovanými smlouva ze dne 6. dubna 2005 o převodu práv a povinností spojených se členstvím v Českomoravském fotbalovém svazu, kupní smlouva ze dne 10. června 2005 ve znění dodatku č. 1 ze dne 12. srpna 2005, kupní smlouva ze dne 10. srpna 2005 a smlouva o převodu práv ze dne 12. srpna 2005 .
Odvolací soud odkazuje na ustanovení § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Dále zdůraznil, že žalobce by v posuzovaném případě nebyl ve sporu úspěšný ani s jiným požadavkem na určení existence práva nebo právního vztahu i proto, že žaloba je nedůvodná, neboť nemá podklad v hmotném právu.
Odvolací soud připustil, že je nepochybně legitimní požadavek žalobce jako konkursního věřitele, aby konkursní podstata byla zmnožena, neboť v takovém případě lze logicky očekávat větší míru uspokojení jeho v konkursu zjištěných pohledávek, nicméně zdůraznil, že nástrojem k tomu není určovací žaloba upravená v občanském soudním řádu, nýbrž prostředky, které k tomuto účelu žalobci, stejně jako každému konkursnímu věřiteli, dává zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ). V prvé řadě může žalobce využít institut dohledu soudu nad průběhem konkursního řízení (§ 12 ZKV), dále může v režimu ustanovení § 29 ZKV vznést výhrady proti správcem konkursní podstaty předložené konečné zprávě o zpeněžení majetku konkursní podstaty a potud by mohl například argumentovat tím, že ohledně předmětných věcí nedošlo k platnému prodeji, tedy, že tyto konkursní podstatu neopustily. Přitom poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 294/2003 (jde o rozsudek ze dne 26. ledna 2006, uveřejněný pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen R 10/2007 ), podle něhož konkursní věřitel, který má za to, že správce při zpeněžování vydraženého majetku nepostupoval s péčí řádného hospodáře, se po správci konkursní podstaty může domáhat náhrady škody nebo jiné újmy, která mu tím byla způsobena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňuje, že Ing. V. H. (původní správce konkursní podstaty úpadce) dlouhodobě ignoroval požadavky konkursních věřitelů a že stanovisko odvolacího soudu posvěcuje zjevně nezákonné počínání bývalého správce konkursní podstaty a druhé žalované .
Za nerealizovatelnou a obdobně nepřesvědčivou považuje i argumentaci odvolacího soudu ohledně možného postupu podle ustanovení § 29 ZKV, respektive možnosti domáhat se na správci konkursní podstaty náhrady škody, poukazuje přitom na délku konkursního řízení, na skutečnost, že žalovaný je v pořadí již třetím správcem konkursní podstaty úpadce, který se navíc se stanoviskem žalobce co do neplatnosti označených smluv ztotožňuje, jakož i na potíže při určení případné výše vzniklé škody.
Ve vztahu k závěrům soudů nižších stupňů ohledně (ne)existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení poukazuje na názor vyjádřený ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, č. j. 30 Cdo 2509/2006 (správně jde o rozsudek), podle něhož naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu majetku může mít i osoba, která účastníkem smlouvy není.
Konečně dovolatel uvádí důvody, pro které považuje označené smlouvy za absolutně neplatné a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěr, podle něhož konkursnímu věřiteli, který má za to, že správce konkursní podstaty při zpeněžování majetku konkursní podstaty nepostupoval s péčí řádného hospodáře, nepřísluší (jen proto, že je konkursním věřitelem) právo napadat právní úkony, jimiž správce konkursní podstaty zpeněžoval majetek konkursní podstaty, určovací žalobou ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., formuloval již v důvodech R 10/2007 a následně se k němu přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1513/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 36. Ve zmíněných rozhodnutích současně akcentoval, že má-li takový konkursní věřitel za to, že správce konkursní podstaty uvedenými úkony konkursní podstatu poškodil, může se po správci konkursní podstaty domáhat náhrady škody nebo jiné újmy mu tím způsobené.
Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je odůvodněn skutečností, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a prvnímu žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit druhé žalované náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 29. února 2012) ve výši 2.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 3.388,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu