29 Cdo 690/2010
Datum rozhodnutí: 23.05.2012
Dotčené předpisy: § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák.




29 Cdo 690/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně CASCO INVEST, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Ostravě Vítkovicích, Kotkova 271/6, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 61 97 42 00, zastoupené Mgr. Vladanem Tisovským, advokátem, se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Sokolská třída 871/6, PSČ 702 00, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, o zaplacení částky 7.204.734,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 98/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2009, č. j. 5 Cmo 243/2009-88, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2008, č. j. 41 Cm 98/2007-50, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5.697.306,84 Kč s příslušenstvím, představovaným 2% úrokem z prodlení za dobu a z částek ve výroku rozsudku blíže specifikovaných (výrok I.), co do částky 1.507.427,67 Kč s 2% úrokem z prodlení od 11. října 2003 do 1. ledna 2004 žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.)
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 5.697.306,84 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v této části zamítl (první výrok), v zamítavém výroku ve věci samé jej potvrdil (druhý výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 227.900,- Kč (čtvrtý výrok).
Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1) Právní předchůdkyně žalované (Česká finanční, s. r. o. dále jen společnost Č. ) jako postupitelka uzavřela dne 14. srpna 2003 se žalobkyní jako postupnicí smlouvu o postoupení pohledávek (dále jen smlouva o postoupení pohledávky ), jejímž předmětem bylo úplatné postoupení pohledávky postupitelky za společností SALICIA spol. s r. o. (dále jen společnost S. ) ze smlouvy o úvěru, jejíž výše měla k datu 30. června 2003 činit (po zohlednění plnění získaného v exekuci) celkem 78,700.390,73 Kč. Smlouva o postoupení pohledávky nabyla účinnosti dne 21. srpna 2003.
2) Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna (mimo jiné) vlastní směnkou vystavenou společností S., za jejíž zaplacení převzala směnečné rukojemství společnost ČSAD Ostrava a. s. (dále jen ČSAD )
3) Výtěžek exekuce vedené na majetek ČSAD pro vymožení výše označené směnečné pohledávky činil celkem 35.494.409,50 Kč. Veškerá plnění poukázaná exekutorem v rámci exekuce oprávněnému, byla předána žalobkyni.
Odkazuje na ustanovení § 527 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně na zaplacení požadované částky uplatněný z titulu odpovědnosti žalované za to, že žalobkyně se na základě smlouvy o postoupení pohledávky nestala místo postupitelky věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem (tj. pohledávky ve výši uvedené ve smlouvě o postoupení pohledávky), neboť část této pohledávky (dříve než byla společností Č. žalobkyni postoupena) zanikla plněním vymoženým v exekuci nařízené pro uspokojení pohledávky ze zajišťovací směnky, přičemž takto získané plnění nebylo (v rozsahu žalované částky) zohledněno při vyčíslení výše postupované pohledávky není důvodný, když k zániku pohledávky ze smlouvy o úvěru žalobkyní tvrzeným způsobem nedošlo.
Přitom zdůraznil, že zajišťovací směnka nemá akcesorický ani subsidiární charakter a plnění na ni poskytnuté je proto vždy jen plněním na tuto směnku . Se zajištěným závazkem je směnka spojena jen dohodou účastníků zajištěného vztahu a směnečného dlužníka o tom, že věřitel je povinen uspokojit svou základní (směnkou zajištěnou) pohledávku také náhradním plněním ze směnky. Plnění na směnku však v žádném případě nemůže (na rozdíl např. od ručení) způsobit přímý zánik zajištěné pohledávky .
Bylo-li v posuzovaném případě předmětem nařízené exekuce právě vymožení pohledávky ze zajišťovací směnky, nemohlo mít plnění získané exekutorem v rámci takové exekuce bez dalšího za následek zánik směnkou zajištěné pohledávky. Zohlednit takto získané plnění ve smlouvě o postoupení pohledávky při určení výše postupované pohledávky pak bylo možné, jak také smluvní strany učinily, jen ve vztahu k těm částkám, které exekutor oprávněnému (společnosti Č.) skutečně poukázal.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého plněním směnečného rukojmího na zajišťovací směnku nedochází také k zániku směnkou zajištěné pohledávky. Přestože zajišťovací směnka nemá na rozdíl od ostatních zajišťovacích institutů akcesorický a subsidiární charakter ve vztahu k zajištěné pohledávce, nelze podle dovolatelky tyto vlastnosti směnky vykládat absolutně ve smyslu naprostého odtržení kauzální pohledávky a zajišťovací směnky . Aplikace právního názoru prezentovaného odvolacím soudem by ve svých důsledcích vedla k nepřípustnému a nelogickému znevýhodnění postavení dlužníka ve vztahu k věřiteli projevujícímu se mimo jiné v tom, že věřitel by byl oprávněn domáhat se zaplacení kauzální pohledávky vůči dlužníkovi bez ohledu na skutečnost, že již byl předtím plně uspokojen plněním ze zajišťovací směnky (ať již ze strany samotného dlužníka nebo plněním směnečného rukojmího). Názor odvolacího soudu má dovolatelka rovněž za rozporný s judikaturou, odkazujíc potud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1576/2007 (jde o rozsudek ze dne 11. února 2009, uveřejněný pod číslem 105/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen R 105/2009 ).
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Otázkou, zda plněním na zajišťovací směnku zaniká také zajištěná pohledávka, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval již v rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněném pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že i když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek).
Na základě takto vymezené povahy zajišťovací směnky potom dovodil, že plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky.
Jelikož od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, shledává závěr odvolacího soudu o tom, že plnění na směnku vymožené v exekuci na směnečném rukojmím nemohlo v posuzovaném případě přivodit přímý zánik zajištěné pohledávky, správným.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odkaz dovolatelky na R 105/2009 není případný, když v něm Nejvyšší soud otázky související s důsledky plnění na zajišťovací směnku neřešil. Namístě konečně nejsou ani obavy z možného dvojího uspokojení věřitele pohledávky zajištěné směnkou, jež dovolatelka v souvislosti s uplatněním výše učiněných závěrů vznáší. Skutečnost, že plněním na zajišťovací směnku nezaniká směnkou zajištěná pohledávka (popřípadě skutečnost, že plněním na směnkou zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka směnečná) ještě neznamená, že by se věřiteli pohledávky mělo z ekonomického hlediska dostat dvojího plnění. Plnění poskytnuté věřiteli na úhradu směnky vystavené za účelem zajištění (jiné) pohledávky věřitele je totiž ve svém důsledku "náhradním" plněním, jehož se věřiteli dostalo z titulu zajištění směnkou a které zprostředkovaně slouží věřiteli k pokrytí směnkou zajištěné pohledávky. Je přitom zřejmé, že v poměrech projednávané věci o takovou situaci nejde, když věřiteli se (nad rámec toho, co obdržel předtím, než postoupil žalobkyni pohledávku z úvěru) žádného plnění, z něhož by mohl náhradním způsobem uspokojit svou směnkou zajištěnou pohledávku, nedostalo (závěr odvolacího soudu, podle něhož exekutorem skutečně poskytnuté plnění bylo v deklarované výši pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky zohledněno , nebyl dovoláním zpochybněn).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. května 2012

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu