29 Cdo 688/2012
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 52 odst. 2 obč. zák., § 55 obč. zák., § 56 obč. zák.



29 Cdo 688/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce D. M. , zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalované I. M. , zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, PSČ 353 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 92/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 12 Cmo 76/2011-348, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 12 Cmo 76/2011-348, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 7. prosince 2010, č. j. 49 Cm 92/2008-299, jímž Krajský soud v Plzni zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 2. července 2008, č. j. 63 Sm 172/2008-10, kterým původně uložil žalované zaplatit žalobci částku 257.425 Kč s 6% úrokem od 15. května 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 10.330 Kč a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti námitek, jimiž se žalovaná bránila povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem, zejména z toho, že:
1) Žalobce se v posuzované věci domáhá zaplacení směnky vlastní, vystavené dne 30. srpna 2006 žalovanou na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 257.425 Kč, splatné dne 15. května 2007 (dále též jen sporná směnka ).
2) Dopisem ze dne 24. dubna 2006 společnost Ekonomické stavby s. r. o. (dále též jen společnost E ), podepsaným za společnost žalobcem, (mimo jiné) sdělila žalované, že klientům (zájemcům o stavbu rodinného domu) nabízí kompletní servis včetně zajištění úvěru .
3) Dne 21. července 2006 žalovaná jako budoucí objednatel a společnost E jako budoucí zhotovitel, jednající žalobcem jako jednatelem společnosti, uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 525/06 (dále též jen smlouva o smlouvě budoucí ), v níž se smluvní strany zavázaly v dohodnuté době uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu na blíže označeném pozemku ve vlastnictví žalované. Podle čl. III. bodu 3.3 smlouvy byla žalovaná povinna uhradit do 30 dnů budoucímu zhotoviteli zálohu ve výši 170.000 Kč na krytí prvních přípravných prací, tj. přípravné projekční činnosti , s tím, že záloha bude vyúčtována ve smlouvě o dílo a z konečné ceny díla odečtena. Zálohu měla žalovaná uhradit z úvěru .
4) Podle všeobecných obchodních a technických podmínek (jež byly nedílnou součástí smlouvy o smlouvě budoucí) mezi činnosti, které společnost E standardně zajišťuje, patří rovněž sjednání hypotečního úvěru na realizaci stavby, a to za předpokladu, že investor splňuje podmínky pro poskytnutí úvěru a stavbu bude realizovat společnost E.
5) Dopisem ze dne 25. července 2006 společnost E přivítala žalovanou mezi klienty společnosti a sdělila jí, že je (mimo jiné) připravena za žalovanou komunikovat s bankou a nenechat se odbýt, neboť má již mnoho zkušeností .
6) Dne 30. srpna 2006 žalobce (jako směnečný věřitel) uzavřel se žalovanou (jako směnečným dlužníkem) mimosměnečné ujednání ke směnce vystavené dne 30. srpna 2006 na 257.425 Kč (dále též jen mimosměnečné ujednání ). Obě smluvní strany jsou v něm identifikovány jménem a příjmením, rodným číslem a adresou jejich bydliště. V čl. I. konstatují, že směnečný dlužník nemá v tuto chvíli dostatek vlastních finančních zdrojů, aby zajistil financování přípravných prací ke stavbě (bod 1.2). Smluvní strany se proto dohodly, že směnečný věřitel zajistí pro směnečného dlužníka financování částky 170.000 Kč podle čl. III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí a směnečný dlužník za účelem úhrady tohoto zajištěného financování uhradí věřiteli jeho směnečnou pohledávku (bod 1.3). V čl. II. smluvní strany prohlašují za nesporné, že poskytnuté finanční plnění bude uhrazeno věřitelem do depozita budoucího zhotovitele na základě jeho výzvy a specifikace částky , jakož i to, že směnečná suma v sobě kromě zajištěného financování dále zahrnuje smluvní úrok za rezervaci a půjčení finančních prostředků ve výši 16 % ročně jdoucí ode dne 30. srpna 2006 do úplného zaplacení a dále smluvní pokutu za prodlení níže specifikovanou . Do splatnosti směnky činí sjednané úroky celkem částku 19.525 Kč, přičemž tato částka bude směnečným dlužníkem zaplacena v hotovosti do dne splatnosti směnky (bod 2.1). Podle čl. III. považují smluvní strany za nespornou rovněž skutečnost, že v okamžiku, kdy směnečný dlužník řádně a včas neprovede úhradu směnečné pohledávky nebo případných závazků vůči zhotoviteli k zaplacení financování příslušné etapy, stává se tato směnka směnkou platební. (bod 3.2).
7) Žalobce ještě před uzavřením mimosměnečného ujednání převedl na účet společnosti E finanční prostředky, z nichž částka 170.000 Kč byla v den podpisu mimosměnečného ujednání uvolněna na účet 379 určený na financování přípravných prací.
8) Žalovaná (jako objednatel) uzavřela se společností E (jako zhotovitelem) dne 11. prosince 2006 smlouvu o dílo č. 525/06 (dále jen smlouva o dílo ), v níž se zhotovitel zavázal provést za dohodnutou cenu stavbu rodinného domu podle projektové dokumentace zajištěné objednatelem. Výslovný závazek společnosti E zajistit žalované poskytnutí hypotečního úvěru není ve smlouvě o dílo obsažen.
Na takto ustaveném základě odvolací soud odkazuje na ustanovení § 175 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen směnečný zákon ) dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalované se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
V posuzovaném případě žalovaná založila svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zejména na tvrzení, že sporná směnka kryje nedluh , neboť žalobce nikdy žalované žádnou půjčku podle mimosměnečného ujednání neposkytl a směnka nezajišťuje ani žádný jiný platně existující finanční závazek žalované vůči žalobci. K okolnostem, za nichž byla sporná směnka vystavena, pak žalovaná uvedla, že při podpisu směnky a mimosměnečného ujednání předpokládala, že společností E, jejímž jednatelem a ředitelem byl žalobce, bude poskytnuto budoucí protiplnění, a to výstavba rodinného domu na pozemku žalované. Jelikož žalovaná neměla vlastní zdroje na financování výstavby, zhotovitel se ve smlouvě o smlouvě budoucí zavázal, že pro žalovanou zajistí také komplexní úvěrové financování (hypoteční úvěr) celé akce. Z tohoto předpokladu ostatně vycházela rovněž následně uzavřená smlouva o dílo. Přestože společnost E opakovaně žalovanou ujišťovala, že financování prostřednictvím hypotečního úvěru zajistí, nakonec tak neučinila. Společnost E nesplnila ani částečně své smluvní závazky a pro žalovanou nevykonala v podstatě téměř žádnou činnost (sama žalovaná si zajistila i projektovou dokumentaci a vyřídila stavební povolení). Z uvedených důvodů došlo následně k formálnímu ukončení všech smluvních vztahů se společností E. V popsaném jednání žalobce a v uplatnění sporné směnky žalovaná spatřuje obcházení zákona, rozpor s dobrými mravy, jakož i porušení práv spotřebitele. Podle žalované navíc sporná směnka vzhledem k tomu, že jen za období od 30. srpna 2006 do 15. května 2007 by měly dohodnuté úroky z částky 170.000 Kč činit 87.425 Kč kryje lichvu .
K námitkám žalované odvolací soud v obecné rovině předeslal, že námitková tvrzení, jimiž se směnečný dlužník brání své povinnosti směnku zaplatit, mohou mít původ jak v samotné směnečné listině a předpisech směnečného práva , tak i v obecněprávních vztazích, které směnku provázejí. Přípustný rozsah těchto tzv. kauzálních námitek je přitom vymezen v ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona, z něhož plyne, že směnečný dlužník se může bránit jen takovými námitkami, které mají původ v jeho vlastních (směnečnou smlouvou založených) vztazích k majiteli směnky.
V poměrech dané věci, pokračoval odvolací soud, byl obsah směnečné dohody vyjádřen v písemné formě v mimosměnečném ujednání. Z něj plyne, že směnka plní zajišťovací funkci k závazku žalované vrátit žalobci finanční prostředky ve výši 170.000 Kč účelově určené na financování přípravných prací ke stavbě, k jejichž poskytnutí se žalobce zavázal . Nejde přitom (jak dovozoval žalobce s odkazem na čl. III. bodu 3.2 mimosměnečného ujednání) o směnku platební, když jednak takovou funkci nemůže směnka plnit sama k sobě (ze zajišťovací směnky se nemůže stát směnka platební tím, že nebude dlužníkem směnka zaplacena), jednak část mimosměnečného ujednání, jež váže platební funkci směnky na prodlení žalované s úhradou závazků vůči zhotoviteli k zaplacení financování příslušné etapy , je zcela neurčitá, nehledě k tomu, že by se měla týkat splnění závazku žalované nikoli ve vztahu k žalobci, nýbrž vůči třetí osobě (společnosti E), která není účastníkem mimosměnečného ujednání.
Podle odvolacího soudu dále není pochyb o tom, že závazek zajištěný spornou směnkou není půjčkou. Smlouva o půjčce upravená v ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), má reálnou povahu, v posuzovaném případě však k předání předmětu půjčky (k poskytnutí finančních prostředků) žalované nedošlo. Smlouvu obsaženou v mimosměnečném ujednání, na jejímž základě se žalobce zavázal za žalovanou zajistit (v rozsahu částky 170.000 Kč) financování přípravných prací ke stavbě, které měla provést společnost E, lze nicméně posoudit jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ustanovení § 51 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků (jak je zřejmé z jejich označení v mimosměnečném ujednání) zde nevystupuje jako podnikatel, nelze pak na tento vztah žalobce a žalované nahlížet ani jako na spotřebitelskou smlouvu a uplatnit na něj závěry plynoucí z judikatury týkající se ochrany spotřebitele.
Splnění směnkou zajištěného závazku, tj. poskytnutí finančních prostředků ve výši 170.000 Kč k zajištění financování přípravných prací, bylo v řízení prokázáno. Z výpisu z běžného účtu žalobce a výpovědi svědkyně A. L., účetní společnosti E, je zřejmé, že žalobce převedl ve prospěch společnosti E nejprve větší objem finančních prostředků a teprve následně byla dohodnutá částka uvolněna na účet účetní osnovy, určený na financování přípravných prací. Takový postup není podle odvolacího soudu v rozporu se zákonem, jde jen o základní převod a následnou vnitrofiremní finanční operaci .
Se zřetelem k výše uvedenému neměl odvolací soud za důvodnou rovněž námitku, že výkon práv ze směnky se příčí dobrým mravům. Jestliže se zajišťovací funkce směnky vztahovala jen k vrácení poskytnutých finančních prostředků a bylo-li současně prokázáno, že tyto finanční prostředky byly poskytnuty , nelze výkon práva ze zajišťovací směnky považovat za odporující dobrým mravům.
Opodstatněnými neshledal odvolací soud ani výhrady žalované, podle nichž nebyla splněna sjednaná podmínka zajištění financování stavby prostřednictvím hypotečního úvěru. Ze skutkových zjištění, jež odvolací soud učinil po zopakování dokazování shora označenými listinami, je totiž zřejmé, že uvedená podmínka nebyla v písemně uzavřených smlouvách mezi společností E a žalovanou (tj. ve smlouvě o smlouvě budoucí a ve smlouvě o dílo) dohodnuta (obecné ujednání o tom, že standardně zhotovitel zajišťuje sjednání hypotečního úvěru, splňuje-li investor podmínky pro jeho poskytnutí, zjevně za závazek k zajištění financování výstavby považovat nelze), nehledě k tomu, že žalobce, který se žalovanou uzavřel mimosměnečné ujednání, účastníkem těchto smluv ani nebyl. Vztah žalované jako objednatele a společnosti E jako zhotovitele ze smlouvy o dílo je vztahem mezi jinými účastníky, tedy vztahem samostatným, z něhož žalované (jakkoli v tomto směru nepochybně jde o vztah spotřebitelský) žádné námitky vůči žalobci jako majiteli směnky nepřísluší.
Odvolací soud nepřisvědčil žalované ani v tom, že sporná směnka kryje lichvu , když sjednaná sazba úroků ve výši 16 % p. a., jakkoli je sice vyšší, rozhodně nemůže být považována za lichvu.
Závěrem odvolací soud konstatoval, že odkazy žalované na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nemá v daných souvislostech za přiléhavé. Část žalovanou označených rozhodnutí není na danou věc použitelná (včetně judikatury týkající se spotřebitelských smluv), další z těchto rozhodnutí (týkajících se např. koncentrace směnečného řízení a dokazování) pak řeší otázky, které nebyly pro rozhodnutí dané věci určující.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se zcela nedostatečným a formalistickým způsobem vypořádal se skutkovou a právní argumentací, kterou v průběhu řízení uplatňovala. Odvolací soud pominul četná soudní rozhodnutí, jež mu dovolatelka předložila, případně se s nimi řádně neseznámil a jeho právní i skutkové závěry jsou zcela nelogické, nesprávné a naprosto neodpovídající skutečnosti a předloženým důkazům . V tomto směru také odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť je velmi nepřesvědčivé.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle dovolatelky rovněž překvapivé, když odvolací soud nesdělil vůbec účastníkům svůj právní náhled na věc, aby tito mohli na to případně příslušným způsobem reagovat , ani jim nevysvětlil, proč provádí znovu dokazování některými listinami. Takový postup je vadný, nespravedlivý, svévolný a porušující legitimní očekávání v určitý postup orgánů veřejné moci .
V rovině právního posouzení věci dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v poměrech dané věci nešlo mezi účastníky o vztahy podléhající úpravě spotřebitelského práva. Jakkoli žalobce a společnost E jsou nepochybně formálně samostatné subjekty, fakticky tvoří jediný ekonomický komplex, který se svým jednáním snaží obcházet smysl a účel celé právní úpravy spotřebitelské ochrany. Mimosměnečné ujednání uzavřené žalobcem, který má živnostenské oprávnění pro poskytování půjček a současně je také jednatelem společnosti E, přičemž půjčky poskytuje především klientům této společnosti, tak nelze posuzovat, jak činí odvolací soud, odděleně od jeho vazby a propojení se společností E. Odvolací soud rovněž nijak nezohlednil, že jde zjevně o úkony osob jednajících ve shodě ve smyslu ustanovení § 66b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ).
Obstát podle dovolatelky nemůže ani závěr o tom, že dohodu obsaženou v mimosměnečném ujednání není možné považovat za smlouvu o půjčce. Odvolací soud nevysvětlil, proč se o půjčku přestože tak smluvní strany uzavřenou dohodu shodně v mimosměnečném ujednání, jakož i v navazujících dokumentech kvalifikovali nejedná a vyložil předmětný právní úkon nejen v rozporu s jazykovým projevem, ale i se skutečnou vůlí smluvních stran. Současně pak dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru, že o půjčku ve skutečnosti nešlo (a směnka tak kryje nedluh), neboť žalobce dohodnutou částku žalované reálně nepředal ani jinak neposkytl (taková skutečnost nebyla v řízení prokázána).
Dovolatelka dále připomíná, že dohodnutá částka měla být poskytnuta na financování přípravných prací ke stavbě, zejména přípravné projekční činnosti, kterou si však žalovaná zajistila sama. Žádné jiné práce přitom pro žalovanou nebyly a ani nemohly být provedeny, protože k faktickému předání staveniště pro vzniklé spory již nedošlo a žalovaná 19. prosince 2007 od uzavřené smlouvy o dílo odstoupila.
Správné nejsou podle dovolatelky ani úvahy odvolacího soudu ohledně závazku společnosti E zajistit pro žalovanou financování stavby prostřednictvím hypotečního úvěru. Žalobce a s ním propojená společnost E přislíbili toto financování zajistit, což bylo hlavní podmínkou žalované, bez níž by vůbec předmětné smluvní vztahy neuzavírala. Tím, že svému závazku nedostáli, porušili princip důvěry, dobré víry a legitimního očekávání žalované.
Ze všech výše uvedených důvodů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že pro dovolací přezkum jsou právně bezvýznamné ty dovolací argumenty, jež dovolatelka (coby obsahově nové) uplatnila v podáních, jimiž dovolání doplňovala. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatelky tuto časovou podmínku nesplňují. K soudním rozhodnutím (převážně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), na něž dovolatelka ve svých doplňujících podáních odkazovala, se pak dovolací soud (byla-li v nich řešena otázka mající význam pro rozhodnutí v dané věci) vyslovuje při vypořádání se s uplatněnou dovolací argumentací žalované.
Ve vztahu k namítaným vadám řízení Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že nesdílí názor dovolatelky ohledně (ne)přezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud ve svém rozhodnutí srozumitelně vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce; nelze mu proto vytýkat ani nedostatek důvodů. Kritéria, která na odůvodnění rozhodnutí klade ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. (uplatnitelné pro odvolací řízení přiměřeně dle § 211 o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci splňuje a řízení z tohoto pohledu není postiženo žádnou vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z ustanovení § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces pak nelze oproti mínění dovolatelky dovozovat ani povinnost odvolacího soudu vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (s každým jednotlivým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, jehož prostřednictvím účastník argumentoval). K tomu srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Jinak řečeno, to, že odvolací soud s ohledem na jím zastávaný (a náležitě odůvodněný) právní názor nepovažuje judikatorní odkazy účastníka řízení za přiléhavé (pro věc významné), bez dalšího vadu řízení (jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nezakládá.
Lichou konečně Nejvyšší soud shledává i výhradu dovolatelky ohledně překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, když odvolací soud se nezabýval žádnou otázkou, která by nebyla posuzována také již soudem prvního stupně.
Jelikož z obsahu spisu nevyplývají ani žádné jiné vady, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zabýval se Nejvyšší soud v hranicích právních otázek vymezených dovoláním tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny (jako v této věci) prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
1) K posouzení funkce sporné směnky.
Se zřetelem k ostatním dovolacím námitkám, jimiž žalovaná zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyslovit se (jakkoli dovolatelka v tomto směru závěrům odvolacího soudu ničeho nevytýká) k úvahám odvolacího soudu, na jejichž základě uzavřel, že sporná směnka není (navzdory výslovnému ujednání obsaženému v čl. III. bodu 3.2 mimosměnečného ujednání) směnkou platební.
Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku.
To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímu právnímu poměru účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavení směnky, určuje dohoda účastníků směnečného vztahu (tzv. směnečná smlouva). Jakkoli zákon z tohoto pohledu žádné zvláštní druhy směnek nerozlišuje, právní teorie i soudní praxe (srov. např. v právní teorii Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 3 a násl., Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 134 a násl., ze starší literatury např. Švamberk, G. Naše jednotné směnečné právo, Praha, 1941, str. 215 a násl., v soudní praxi pak např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 2134/2012, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2014, pod číslem 38) v této souvislosti zpravidla vymezují rozdíly mezi směnkami platebními (v podobě směnky pro soluto a směnky pro solvendo ) a směnkami zajišťovacími.
Zatímco zajišťovací směnky představují jen prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem ze směnky, popř. třetí osobou (směnka slouží pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní), bezprostředním účelem platebních směnek je přivodit zánik pohledávky vzešlé ze základního právního poměru (směnka zde tedy neplní funkci zajišťovací, nýbrž platební), a to buď v případě směnek pro soluto již při předání směnky věřiteli tím, že původní závazek z kauzálního poměru bude nahrazen závazkem směnečným (směnka bude použita jako platidlo ), nebo v případě směnek pro solvendo až při placení na směnku tím, že ke splnění kauzálního závazku dojde právě a jen prostřednictvím zaplacení směnky (plněním na směnku bude dle ujednání smluvních stran vypořádán také závazek ze základního poměru účastníků směnka bude nástrojem placení). K tomu srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněného pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Posuzováno výše uvedenými kriterii a při respektování zásad pro výklad právních úkonů vyjádřených v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. (a formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) lze podle přesvědčení Nejvyššího soudu přisvědčit závěru odvolacího soudu, že sporná směnka byla na základě dohody účastníků obsažené v mimosměnečném ujednání vystavena k zajištění závazku žalované uhradit žalobci částku 170.000 Kč, jíž měl žalobce za žalovanou poskytnout společnosti E za účelem financování přípravných prací ke stavbě rodinného domu žalované.
Z obsahu směnečné smlouvy, na níž se účastníci dohodli v mimosměnečném ujednání, je i přes určitou formulační nesourodost zřejmé, že sporná směnka má sloužit pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že žalovaná svému závazku nedostojí, jinými slovy, že bude použita jen v případě, že žalovaná řádně a včas nesplní svůj kauzální závazek. V tomto smyslu je nutné rozumět rovněž prohlášení účastníků obsaženému v čl. III. bodu 3.2 mimosměnečného ujednání (podle kterého se směnka v okamžiku prodlení žalované s úhradou jejího závazku vůči žalobci, popř. vůči společnosti E, stává směnkou platební), jež by jinak postrádalo smysluplný význam (jak výstižně poznamenal odvolací soud, směnka by v takovém případě plnila platební funkci sama k sobě).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého v posuzovaném případě nejde o směnku platební, je tudíž správný.
2) K právní kvalifikaci smlouvy o zajištění financování přípravných prací ke stavbě.
Nejvyšší soud nesdílí výhrady, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že dohoda účastníků obsažená v mimosměnečném ujednání (podle níž se žalobce zavázal zajistit pro žalovanou financování částky 170.000 Kč dle čl. III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí) není půjčkou podle ustanovení § 657 obč. zák., nýbrž jde ve smyslu ustanovení § 51 obč. zák. o smlouvu nepojmenovanou (inominátní).
Odvolacímu soudu především nelze v této souvislosti vytýkat, že po právní stránce posoudil předmětné ujednání v rozporu s tím, jak na jeho právní povahu nazírali oba účastníci řízení. V soudní praxi není pochyb o tom, že soud není právním názorem vysloveným některým z účastníků při právním posouzení věci nikterak vázán. Právní kvalifikace je věcí soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce (žalovaný), je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodovací praxe soudů je pak ustálena v závěrech, podle kterých smlouva o půjčce (§ 657 obč. zák.) je smlouvou reálnou, vznikající až skutečným odevzdáním (přenecháním) předmětu půjčky dlužníku, přičemž věřitel ze smlouvy o půjčce může splnit svůj závazek přenechat dlužníku peníze jak jejich předáním dlužníku v hotovosti, tak i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, respektive podle dohody s dlužníkem na účet třetí osoby, kterou může být i dlužníkův věřitel [k tomu srov. např. rozsudky ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2004, pod číslem 110), ze dne 29. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, ze dne 30. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010 a ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2000/2012, jakož i usnesení ze dne 27. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 3756/2013 a ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo 3370/2012].
Soudní praxe připustila rovněž možnost, aby se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníku předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005 a ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4237/2011).
V poměrech dané věci není pochyb o tom, že právní vztah účastníků založený mimosměnečným ujednáním nelze, jak správně dovodil odvolací soud, poměřovat ustanovením § 657 obč. zák. již proto, že jeho obsahem nebylo přenechání dohodnuté částky dlužníku (ať již kteroukoli z výše popsaných forem), nýbrž zajištění financování přípravných prací ke stavbě rodinného domu (které měla na základě smlouvy o dílo provést pro žalovanou společnost E.), a to tím způsobem, že žalobce převede finanční prostředky do depozita společnosti E. Sama skutečnost, že žalovaná se v mimosměnečném ujednání zavázala částku, kterou žalobce (za účelem sjednaného zajištění financování dohodnutých prací) převede společnosti E, žalobci uhradit, z dohody účastníků půjčku nečiní.
Jelikož výše popsané ujednání účastníků nelze podřadit ani pod žádný jiný smluvní typ výslovně upravený občanským zákoníkem, je namístě jej posoudit v souladu s ustanovením § 51 obč. zák. jako smlouvu nepojmenovanou (inominátní). K uplatnění principu smluvní autonomie v občanskoprávních vztazích srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, uveřejněného pod číslem 88/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03.
3) K důsledkům jednání ve shodě podle ustanovení § 66b obch. zák.
Odvolací soud nijak nepochybil, nezabýval-li se námitkou dovolatelky, podle níž žalobce a společnost E jednali v posuzovaném případě ve shodě podle ustanovení § 66b obch. zák. To, zda jednání označených subjektů naplňuje znaky definované v § 66b odst. 1 obch. zák. totiž žádný vliv na platnost uzavřených smluv, jejich závaznost či vymezení práv a povinností těmito smlouvami založenými, zjevně nemá (srov. v této souvislosti rovněž důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3661/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročníku 2012, pod číslem 161).
4) K otázce, zda se na právní vztah účastníků založený mimosměnečným ujednáním použije úprava spotřebitelských smluv.
Ustanovení § 52 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření všech výše označených smluv, pro věc rozhodném) určovalo, že spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3).
Podle ustanovení § 55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Spotřebitelská smlouva (jak je zřejmé již z citovaného ustanovení § 52 obč. zák.) nepředstavuje zvláštní smluvní typ, nýbrž definováním subjektů smluvního vztahu vymezuje právní vztahy, jejichž právní režim se vedle obecného občanského práva řídí rovněž zvláštní úpravou spotřebitelského práva (srov. v právní teorii např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 463). Není proto také podstatné, jak je smlouva smluvními stranami označena; spotřebitelskou smlouvou může být jak smlouva výslovně upravená jako konkrétní smluvní typ, tak smlouva nepojmenovaná (inominátní), příp. smlouva smíšená (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 4114/2010).
Podle ustáleného výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí je spotřebitel (§ 52 odst. 3 obč. zák.) definován jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je přitom rozhodující především účel jednání takové osoby (v právní teorii srov. výše zmiňované dílo, str. 467 a násl., v soudní praxi např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012 nebo ze dne 22. července 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014).
Dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je naopak osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Také pro posouzení, zda jednající osoba má postavení dodavatele podle ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák., bude určující materiální, nikoli jen formální hledisko; postavení dodavatele bude mít např. i neoprávněný podnikatel ve smyslu ustanovení § 3a obch. zák. (k tomu srov. též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2011).
V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud nemá shodně s odvolacím soudem žádné pochybnosti o tom, že smlouva o dílo (stejně jako smlouva o smlouvě budoucí), uzavřená mezi společností E jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem je smlouvou spotřebitelskou. Úvahy odvolacího soudu, jimiž odůvodnil závěr, podle kterého mimosměnečné ujednání (včetně v něm obsažené smlouvy, na jejímž základě se žalobce zavázal za žalovanou zajistit financování přípravných prací ke stavbě, které měla provést společnost E) nemá vzhledem k tomu, že žádný z účastníků zde nevystupuje jako podnikatel charakter spotřebitelské smlouvy, však podle přesvědčení Nejvyššího soudu nemůže obstát.
V intencích výše řečeného je především namístě přisvědčit výhradám dovolatelky, podle nichž pro posouzení postavení žalobce (jako dodavatele ve smyslu ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák.) při uzavírání mimosměnečného ujednání nemůže být významné jen ryze formální hledisko (tj. zejména označení žalobce v mimosměnečném ujednání a skutečnost, že jde v případě žalobce a společnosti E o dva samostatné subjekty práva), ale je zapotřebí zabývat se také skutečným účelem žalobcova jednání, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, jež byly pro jeho učinění podstatné (určující).
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů se pak pro poměry dané věci podává, že účelem uzavření mimosměnečného ujednání nepochybně nebylo uspokojování osobní potřeby (spotřeby) žalobce, ale naopak šlo o činnost, kterou žalobce (navíc ve zjevné souvislosti s obchodními aktivitami společnosti E, v níž vykonával funkci jednatele) provádí opakovaně a za úplatu. Z obsahu mimosměnečného ujednání je dokonce zřejmé, že práva a povinnosti, jež mají na jeho základě smluvním stranám vzniknout, jsou se smluvním vztahem založeným smlouvou o dílo (smlouvou o smlouvě budoucí) spjaty takovým způsobem, že jsou na jeho existenci (nejen ekonomicky) závislé (tak např. nevznikla-li by žalované povinnost složit zálohu na krytí prvních přípravných prací podle čl. III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí, postrádalo by plnění žalobce podle mimosměnečného ujednání jakýkoliv smysl, možnost domáhat se zaplacení vystavené směnky je pak v čl. III. bodu 3.2 mimosměnečného ujednání přímo podmíněna mimo jiné tím, že žalovaná neuhradí zhotoviteli cenu dohodnutou za příslušnou etapu stavby).
Na nezbytnost zabývat se při posuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných žalobcem (vůči klientům společnosti E) také jeho dvoudomým vystupováním (tedy tím, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje jednak jako jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba) ostatně upozornil (při projednávání typově shodné věci téhož žalobce) rovněž Ústavní soud (srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11).
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rovněž mimosměnečné ujednání je oproti mínění odvolacího soudu nutné považovat za spotřebitelskou smlouvu podle ustanovení § 52 obč. zák., neboť žalobce měl při jeho uzavření postavení dodavatele ve smyslu ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák.
Jelikož odvolací soud, vycházeje z nesprávného úsudku, že posuzovaný smluvní vztah účastníků je vztahem zcela samostatným (se smlouvou o dílo uzavřenou mezi žalovanou a společností E nesouvisejícím) a nemá spotřebitelský charakter, se již nezabýval tím, zda dovolatelkou označené části mimosměnečného ujednání (příp. mimosměnečné ujednání jako celek) nevykazují znaky zneužívající klauzule podle § 56 odst. 1 a 3 obč. zák. (tj. tím, zda smluvní ujednání účastníků v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran) a jaké důsledky na případnou povinnost žalované plnit ze směnky má (žalovanou namítaná) okolnost, že žalované nebylo podle smlouvy o dílo poskytnuto (předtím, než žalovaná od smlouvy odstoupila) žádné plnění, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Zabývat se další dovolací argumentací přitom pokládal Nejvyšší soud v dané situaci za zbytečné (vypořádat se s těmito argumenty bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu).
V další fázi řízení pak odvolací soud (při opětovném posuzování důvodnosti kauzálních námitek žalované) především nepřehlédne závěry, jež byly soudní praxí k otázce spotřebitelských smluv již formulovány. V tomto směru se pro potřeby projednávané věci jeví významnými především závěry vyslovené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněného pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých:
1) Citovaná ustanovení občanského zákoníku (mimo jiné § 52, § 55 a 56 obč. zák.) jsou v části týkající se zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách především transpozicí Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále též jen směrnice 93/13 ), jejíž česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 15, Svazek 02, str. 288-293) dne 20. srpna 2004 (bod 1/).
2/ V soukromoprávním sporu ze spotřebitelské smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelem nesmí soud aplikovat směrnici 93/13 přímo; kdyby tak učinil, šlo by o horizontální přímý účinek směrnice 93/13, zakázaný judikaturou Soudního dvora Evropské unie (bod 35/).
3/ Článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, není k tomu, aby vyvodil z tohoto zjištění důsledky, povinen čekat na to, až spotřebitel, který je informován o svých právech, navrhne zrušení uvedené klauzule. Zásada kontradiktornosti však obecně ukládá vnitrostátnímu soudu, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, aby o tom informoval účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu kontradiktorně vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla. K tomu, aby vnitrostátní soud mohl posoudit případný zneužívající charakter smluvní klauzule, na níž je založen návrh, který mu byl předložen, musí zohlednit všechny další klauzule smlouvy (bod 47/).
4/ S přihlédnutím k teleologickému výkladu ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. lze dovodit, že z množiny všech ujednání (tedy i těch, jež byla sjednána individuálně), která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, lze nepochybně jako ta, která k újmě spotřebitele znamenají značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, typově pojmenovat právě ujednání, která nebyla sjednána individuálně (která byla sepsána předem a na jejichž podobu proto nemohl mít spotřebitel žádný vliv) [bod 54/].
Jakkoli tyto závěry Nejvyšší soud přijal při výkladu ustanovení § 89a o. s. ř. (zabývaje se platností prorogačních doložek sjednaných ve spotřebitelských smlouvách), není pochyb o tom, že se zásadně uplatní i pro jiné typy možných zneužívajících klauzulí (k tomu srov. také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2015, pod číslem 95); to, že jde v projednávané věci o spor týkající se směnky, přitom na výše řečeném ničeho nemění.
V poměrech dané věci se pak nepochybně prosadí rovněž závěry zformulované v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (k nimž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 530/2012), podle kterých ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák. (jež v rozhodném znění sankcionovalo zneužívající klauzuli ve spotřebitelské smlouvě jen relativní neplatností právního úkonu) nemá být obecnými soudy aplikováno (má zůstat nepoužito) s přihlédnutím k relevantní judikatuře Soudního dvora Evropské Unie (srov. bod 33. usnesení), když koncepce jen relativní neplatnosti spotřebitelských smluv odporuje i českému ústavnímu pořádku (bod 41. usnesení).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2015

JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu