29 Cdo 68/2014
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 56 obč. zák., § 12 předpisu č. 321/2001Sb., čl. I. § 17 předpisu č. 191/1950Sb.




KSLB 57 INS 8143/2012
57 ICm 3102/2012 29 ICdo 68/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce D. M. , zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) KONKURSNÍ v. o. s. , se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, identifikační číslo osoby 25417959, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. J., DiS., zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07 a 2) P. J., DiS ., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 ICm 3102/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. J., DiS. , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 8143/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 57 ICm 3102/2012, 104 VSPH 40/2014-163 (KSLB 57 INS 8143/2012), ve znění usnesení ze dne 9. dubna 2014, č. j. 57 ICm 3102/2012, 104 VSPH 40/2014-174 (KSLB 57 INS 8143/2012), takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 57 ICm 3102/2012, 104 VSPH 40/2014-163 (KSLB 57 INS 8143/2012), ve znění usnesení ze dne 9. dubna 2014, č. j. 57 ICm 3102/2012, 104 VSPH 40/2014-174 (KSLB 57 INS 8143/2012), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 57 ICm 3102/2012-123, Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (dále jen insolvenční soud ) určil, že žalobce (D. M.) má za dlužníkem (P. J., DiS.) pohledávku ve výši 229.732 Kč, sestávající ze směnečné sumy 219.520 Kč a 6% směnečného úroku za dobu od 16. června 2010 do 12. srpna 2012 v kapitalizované výši 10.212 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka jako pohledávka č. P4 (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že má vůči dlužníku pohledávku ve výši 39.136 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a IV.) a státu (výrok V.).
Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného rozsudkem ze dne 31. března 2014, č. j. 57 ICm 3102/2012, 104 VSPH 40/2014-163 (KSLB 57 INS 8143/2012), ve znění usnesení ze dne 9. dubna 2014, č. j. 57 ICm 3102/2012, 104 VSPH 40/2014-174 (KSLB 57 INS 8143/2012), změnil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl i v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky ze směnky co do směnečného peníze ve výši 219.520 Kč a 6% směnečného úroku za období od 16. června 2010 do 12. srpna 2012 ve výši 10.212 Kč (první výrok), uložil žalobci zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000 Kč a náhradu svědečného ve výši 1.074 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku ve shodě se soudem prvního stupně zejména z toho, že:
1) Žalobce se v dané věci domáhal určení pravosti (žalovanými popřené) nevykonatelné pohledávky ze směnky vlastní, vystavené 1. října 2009 druhým žalovaným na řad žalobce, znějící na částku 256.704 Kč, splatné dne 15. června 2010 (dále jen sporná směnka ).
2) Dne 7. září 2009 druhý žalovaný jako budoucí objednatel a společnost Ekonomické stavby s. r. o. (dále jen společnost E ) jako budoucí zhotovitel, jednající žalobcem jako jednatelem společnosti, uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 189/09 (dále jen smlouva o smlouvě budoucí ), v níž se smluvní strany zavázaly v dohodnuté době uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu. Podle čl. III. bodu 3.3 smlouvy byl žalovaný povinen uhradit budoucímu zhotoviteli zálohu ve výši 170.000 Kč na krytí prvních přípravných prací s tím, že záloha bude následně vyúčtována ve smlouvě o dílo a z konečné ceny díla odečtena za podmínky dokončení stavby budoucím zhotovitelem ve sjednaném rozsahu.
3) Žalobce (jako věřitel) uzavřel s druhým žalovaným (jako dlužníkem) dne 1. října 2009 smlouvu o půjčce č. 189/09-091001 (dále jen smlouva o půjčce ), v níž se zavázal poskytnout dlužníku půjčku ve výši 170.000 Kč, určenou na financování zálohy dle čl. III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí. Smluvní strany se dále dohodly, že finanční prostředky budou věřitelem převedeny nejpozději do 7. října 2009 do depozita zhotovitele (společnosti E). K zajištění pohledávky žalobce se druhý žalovaný zavázal vystavit vlastní směnku znějící na částku 256.704 Kč.
Na takto ustaveném základě odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobou uplatněnému nároku nelze vyhovět ani v rozsahu směnečného peníze ve výši 219.520 Kč a 6% směnečného úroku za období od 16. června 2010 do 12. srpna 2012 ve výši 10.212 Kč, když žalobce vůči dlužníku ani v této části pohledávku ze sporné směnky nemá.
Odvolací soud předesílaje, že obdobnou věcí téhož žalobce se již zabýval v jiném jím projednávaném sporu (potud odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 9 Cmo 122/2013, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 13-14/2013, str. 508) považoval pro posouzení důvodnosti žalobcova nároku za podstatnou především povahu právního vztahu, jenž měl mezi žalobcem, druhým žalovaným a společností E vzniknout v souvislosti s uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy o půjčce.
Přestože smlouva o půjčce nebyla uzavřena mezi druhým žalovaným a společností E, nelze podle přesvědčení odvolacího soudu pominout (jak ostatně upozornil již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/2011, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti jiného klienta společnosti E), že žalobce vystupuje (nejen v posuzovaném případě, ale i ve vztahu k jiným spotřebitelům) při uzavírání smluv o dílo a při poskytování půjček ve dvoudomém postavení, tj. jednak jako jednatel společnosti E (která uzavírá smlouvy o dílo), jednak jako nepodnikající fyzická osoba (která poskytuje dlužníkům půjčky na úhradu zálohy na cenu díla).
Jelikož není pochyb o tom, že samotná smlouva o smlouvě budoucí je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ustanovení § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), je podle odvolacího soudu třeba na žalobce také v právním vztahu založeném smlouvou o půjčce (a směnečnou dohodou v této smlouvě obsaženou) pohlížet jako na dodavatele podle ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák., tj. jako na osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Půjčka, kterou měl žalobce poskytnout druhému žalovanému na základě uzavřené smlouvy o půjčce, je proto spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále též jen zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru ), s tím, že podle názoru odvolacího soudu nejsou dány výjimky stanovené v § 1 odst. 2 tohoto zákona (rozuměj, nejde o žádný ze zde vypočtených případů, na něž se zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru nevztahuje).
Zdůrazňuje, že při právním hodnocení spotřebitelských smluv je nutno mít na paměti , že jejich právní úprava obsažená v páté hlavě první části občanského zákoníku je výsledkem implementace směrnic Evropských společenství na ochranu spotřebitele a je ji proto třeba interpretovat v souladu s obsahem a účelem těchto směrnic (v poměrech dané věci zejména s čl. 10 směrnice Rady ze dne 22. prosince 1986 č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru dále jen směrnice 87/102 ), odvolací soud dále dovodil, že požadavek formulovaný v ustanovení § 12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, podle kterého splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru, je nutné vykládat v tom smyslu, že věřitel je povinen při vystavení směnky zajišťující splnění spotřebitelského úvěru (půjčky) postupovat způsobem, který dlužníkovi umožní uplatnit stejnou obranu (tj. obranu, která dlužníkovi přísluší proti původnímu věřiteli) také proti eventuálnímu nabyvateli směnky .
V posuzovaném případě však podle odvolacího soudu žalobce uvedeným způsobem nepostupoval, když s druhým žalovaným uzavřel směnečnou dohodu, podle které měla být pohledávka ze smlouvy o půjčce zajištěna směnkou znějící na řad žalobce, nikoli rektasměnkou. Jen u takové směnky (směnky nikoliv na řad ) by totiž dlužník mohl vznášet námitky ze svého vztahu k předchozímu majiteli směnky i proti jejímu eventuálnímu nabyvateli, zatímco u směnek na řad je přenos námitek směnečného dlužníka vůči nabyvateli směnky možný jen velmi obtížně, a to za podmínek stanovených čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen směnečný zákon ).
Podle odvolacího soudu lze nemožnost uzavřít směnečnou dohodu k použití směnky na řad nepřímo dovodit i ze zákazu stanoveného v ustanovení § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. k) obč. zák., neboť platí-li obecně, že není právně přípustné převádět dluhy dodavatele na třetí osobu, zhoršila-li by se tím možnost spotřebitele domoci se splnění své pohledávky, pak je nutno logicky dojít k závěru, že tatáž právní nedovolenost musí platit i v obráceném pořadí, tj. převádí-li (má-li možnost převádět) dodavatel na jinou osobu pohledávku a proti této jiné osobě se spotřebitel může bránit s většími obtížemi, než by to bylo možné vůči dodavateli .
Odvolací soud proto uzavřel, že nebyla-li ve směnečné dohodě (ve smlouvě o půjčce) vyloučena převoditelnost směnky rubopisem, pak taková dohoda obsahuje ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a směnečná dohoda je pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Tato skutečnost sice nezpůsobuje neplatnost směnky, zakládá však důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi (jinak řečeno, dlužník není z uvedeného důvodu povinen na směnku plnit).
Okolnost, že sporná směnka nebyla v daném případě indosována na jinou osobu, měl odvolací soud pro posouzení otázky platnosti uzavřené směnečné dohody za právně bezvýznamnou, když nelze učinit závěr, že směnečná dohoda je platná až do okamžiku, kdy remitent převede směnku rubopisem na jiného a teprve v důsledku tohoto jednání se dodatečně stává uzavřená směnečná dohoda absolutně neplatnou. Pro rozpor se zákonem je uvedená směnečná dohoda absolutně neplatná od samého počátku, neboť v sobě zahrnuje možnost remitenta počínat si tak, že nebudou zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce [ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. )] dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že dospěl-li k závěru o neplatnosti směnečné dohody (v důsledku čehož není podle odvolacího soudu dlužník povinen na spornou směnku plnit), bylo povinností soudu také zvážit, zda v přihlášce a v incidenční žalobě identifikovaný skutek nedovoluje učinit závěr, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu. Právě o takovou situaci přitom podle dovolatele šlo v projednávané věci, když jak obsah přihlášky předmětné pohledávky, tak incidenční žaloba umožňovaly zjistit pohledávku jakožto nárok žalobce z titulu smlouvy o půjčce, příp. v nejzazším možném případě jako bezdůvodné obohacení dlužníka . V této souvislosti dovolatel odkazuje rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 90).
Za nesprávný má dovolatel rovněž závěr odvolacího soudu, podle kterého lze uzavřenou smlouvu o půjčce podřadit pod režim spotřebitelských smluv. Z pouhého opakování určité činnosti (poskytování půjček klientům společnosti E) ještě nelze dovozovat, že by tak žalobce činil s úmyslem obcházet zákon. Ostatně, i kdyby žalobce poskytl druhému žalovanému předmětnou půjčku jako podnikatel, jak dovozuje odvolací soud, nemohl by se na předmětný závazkový právní vztah použít zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, když je zřejmé, že půjčka poskytnutá druhému žalovanému byla účelově určena na financování prvních přípravných prací pro stavbu rodinného domu, jinak řečeno, účel poskytnuté půjčky jednoznačně spadá pod negativní vymezení působnosti stanovené v § 1 odst. 2 tohoto zákona.
V této souvislosti dovolatel připomíná, že směrnice Evropské unie nelze, jak činí odvolací soud v dané věci, aplikovat (na rozdíl od nařízení) přímo, ale musí být do právního řádu členského státu implementovány. V případě směrnice 87/102 se tak stalo právě zákonem o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, přičemž ani tento zákon, ani směrnice 87/102 použití směnek k zajištění závazků ze spotřebitelského úvěru nezakazují, pouze ukládají věřiteli povinnost počínat si tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele.
Odvolací soud podle přesvědčení dovolatele navíc shora uvedené normy také nesprávně vyložil, když dovodil, že dlužník může k zajištění závazku ze spotřebitelského úvěru vystavit pouze směnku s doložkou nikoli na řad (rektasměnku). Dohoda o vystavení směnky na řad totiž oproti mínění odvolacího soudu nepředstavuje bez dalšího ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, ani v jejím důsledku nedochází ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele ve smyslu ustanovení § 56 odst. 3 písm. k) obč. zák. (žádnou takovou pohledávku ostatně druhý žalovaný vůči žalobci ani nemá). Nerovnováha v právech a povinnostech stran by mohla podle dovolatele nastat až tehdy, došlo-li by nejen k převodu směnky na nového majitele, ale tímto převodem by se také skutečně zhoršilo postavení spotřebitele. Ani jedna z uvedených podmínek však v poměrech dané věci splněna nebyla, neboť nedošlo ani k převodu sporné směnky, ani ke zhoršení postavení druhého žalovaného.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého je směnečná dohoda neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, proto podle dovolatele nemůže z výše uvedených důvodů obstát.
První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje napadené rozhodnutí za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (co do řešení otázky platnosti dohody smluvních stran o zajištění pohledávek ze spotřebitelské smlouvy směnkou na řad) a které bylo dovoláním zpochybněno, je v rozporu s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení § 52 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o půjčce, pro věc rozhodném) určovalo, že spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3).
Podle ustanovení § 55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Podle ustanovení § 56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1).
Z ustanovení § 1 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru se podává, že tento zákon stanovil některé podmínky smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, v souladu s právem Evropských společenství (odstavec 1). Tento zákon se nevztahuje (mimo jiné) na smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti (odstavec 2 písm. a/).
Podle ustanovení § 12 téhož zákona pak v rozhodné době platilo, že splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že řešením právních otázek, jež mu jsou dovoláním předestírány (posouzením povahy smluv uzavíraných žalobcem v souvislosti se zajišťováním částečného financování výstavby rodinných domů pro klienty společnosti E, jakož i posouzením otázky platnosti ujednání smluvních stran o zajištění pohledávek ze spotřebitelské smlouvy směnkou vystavenou ve formě na řad), se již zabýval v rozsudku ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014. Šlo přitom o typově shodnou věc téhož žalobce, vycházející ze skutkového rámce, jenž se v ničem podstatném nelišil od nyní projednávané věci (žalobce ve věci rozebírané v označeném rozhodnutí rovněž uplatňoval práva ze směnky vlastní vystavené na jeho řad, zajišťující pohledávky vzniklé na základě smlouvy o půjčce, poskytnuté za obdobných podmínek pro účely financování výstavby rodinného domu klientům společnosti E).
Závěry, k nimž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v nyní projednávané věci), lze shrnout následovně:
1) Charakter spotřebitelské smlouvy má (vedle účastníky uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí) rovněž smlouva o půjčce (včetně směnečné smlouvy, jež je její součástí), neboť i žalobce měl při jejím uzavření postavení dodavatele ve smyslu ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák. Pro posouzení postavení žalobce coby dodavatele při uzavírání smlouvy o půjčce a směnečné smlouvy v ní obsažené totiž není významné pouze formální hledisko (tj. zejména označení žalobce ve smlouvě a skutečnost, že jde v případě žalobce a společnosti E o dva samostatné subjekty práva), ale je nutné zohlednit také skutečný účel žalobcova jednání, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, jež byly pro jeho učinění podstatné (určující). Z tohoto pohledu přitom nemůže být pochyb, že účelem uzavření smlouvy o půjčce nebylo uspokojování osobní potřeby (spotřeby) žalobce, ale naopak šlo o činnost, kterou žalobce (ve zjevné souvislosti s obchodními aktivitami společnosti E, v níž vykonává funkci jednatele) provádí opakovaně a za úplatu.
2) Ke shodným závěrům jde-li o spotřebitelskou povahu smluv uzavíraných žalobcem v souvislosti se zajištěním částečného financování výstavby rodinných domů pro klienty společnosti E dospěl Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012. Na nezbytnost zabývat se (při posuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných žalobcem vůči klientům společnosti E) dvoudomým vystupováním žalobce, tedy tím, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje jednak jako jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba, pak upozornil rovněž Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 563/11. Důvody, pro které by se neměly závěry v něm vyslovené uplatnit i v nyní projednávané věci, přitom Nejvyšší soud nenachází.
3) Účastníky uzavřenou smlouvu o půjčce však nelze považovat za smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb. Zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru se totiž nevztahoval (mimo jiné) také na smlouvu, ve které je spotřebitelský úvěr poskytován na výstavbu nemovitosti (srov. ustanovení § 1 odst. 2 písm. a/ zákona). Přitom právě o takový případ šlo i v posuzované věci, kdy na základě uzavřené smlouvy o půjčce měly být finanční prostředky poskytnuty (srov. ve smlouvě výslovně vyjádřený účel půjčky) na výstavbu rodinného domu (na úhradu zálohy určené ke krytí prvních přípravných prací). Předmětná půjčka je proto se zřetelem k jejímu dohodnutému účelu vyloučena z působnosti zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a úpravu v něm obsaženou (včetně ustanovení § 12 tohoto zákona) nelze na právní vztah účastníků, založený smlouvou o půjčce a směnečnou smlouvou, použít.
4) Obstát by ostatně nemohl ani závěr o neplatnosti ujednání účastníků o zajištění pohledávek ze spotřebitelského úvěru směnkou na řad, založený na výkladu ustanovení § 12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.
5) Zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru užití směnek jako platebního nebo zajišťovacího prostředku v souvislosti se spotřebitelským úvěrem nezakazoval a nijak smluvní strany nelimitoval ani co do formy, v níž může být taková směnka vystavena (zákaz použití směnek, a to bez rozlišování jejich formy, při splácení nebo zajištění spotřebitelského úvěru byl v českém právním řádu zakotven až s účinností od 25. února 2013 srov. ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb.). Úprava provedená ve výše citovaném ustanovení § 12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru se pak omezila jen na stanovení zvláštní prevenční povinnosti věřitele, který byl nucen počínat si (v případech, kdy měl být spotřebitelský úvěr splácen prostřednictvím směnky nebo měl být takový úvěr směnkou zajištěn) tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru . Takto formulovanému požadavku může věřitel dostát i tehdy, bude-li ke splácení nebo zajištění spotřebitelského úvěru využita (v závislosti na dohodě smluvních stran vyjádřené v uzavřené směnečné smlouvě) směnka s formou na řad. Postavení dlužníka na takové směnce se totiž co do možnosti uplatnění práv, jež dlužníku jako spotřebiteli přísluší nebude nijak lišit od postavení dlužníka na (odvolacím soudem aprobované) směnce vystavené s doložkou nikoli na řad (na rektasměnce).
6) Tak tomu přitom bude nejen tehdy, zůstane-li směnka v rukou původního věřitele (tedy v situaci, kdy k žádné změně v právním postavení spotřebitele vůbec nedochází), popřípadě dojde-li k převodu směnky na nového majitele ve smyslu ustanovení čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona jen s účinky obyčejného postoupení pohledávky (a dlužníku zůstanou stejně jako u převedené rektasměnky zachovány všechny námitky, které měl proti poslednímu majiteli směnky), ale také (oproti mínění odvolacího soudu) v ostatních běžných případech indosace, tj. bude-li směnka převedena na nabyvatele rubopisem (indosamentem) ještě před protestem pro neplacení nebo před uplynutím lhůty k protestu a nový majitel nabude práva ze směnky originárně (neodvozeně od právního postavení převodce). Ani v takové situaci totiž nebude možné má-li být zachován respekt k právům spotřebitele plynoucím z uzavřené spotřebitelské smlouvy upřít žalovanému směnečnému dlužníku právo uplatnit vůči nabyvateli směnky námitky zakládající se na jeho vlastních vztazích k remitentovi (viz též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014, uveřejněného pod číslem 104/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že závěr o neplatnosti ujednání (směnečné smlouvy) žalobce a druhého žalovaného o zajištění pohledávek ze smlouvy o půjčce spornou směnkou, nelze, jak nesprávně učinil odvolací soud, opřít jen o zjištění, že sporná směnka byla vystavena ve formě na řad. Jinak řečeno, ani skutečnost, že na základě dohody účastníků směnečného vztahu byla k zajištění pohledávky vůči spotřebiteli použita směnka vystavená ve formě na řad, nevede bez dalšího k závěru o neplatnosti uzavřené směnečné smlouvy pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem již z výše uvedených důvodů nemůže obstát, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení a uložení poplatkové povinnosti žalobci) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Zabývat se další dovolací argumentací pokládal Nejvyšší soud v dané situaci za zbytečné (vypořádat se s těmito argumenty bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu).
V dalším řízení odvolací soud (při posuzování mezí své přezkumné činnosti) nepřehlédne rovněž závěry, jež Nejvyšší soud (k povaze procesního společenství insolvenčního správce a dlužníka v řízení o určení pravosti pohledávky) vyslovil v rozsudku ze dne 23. července 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2013 (uveřejněném pod číslem 33/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm dovolací soud uzavřel, že popře-li (jako v posuzovaném případě) nevykonatelnou pohledávku jak insolvenční správce, tak dlužník v oddlužení, musí být žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky sice včas podána (v rozsahu dotčeném popěrným úkonem toho kterého z nich) proti oběma popírajícím (proti insolvenčnímu správci i proti dlužníku), insolvenční správce a dlužník však v takovém řízení nemají postavení nerozlučných společníků (nerozlučné společenství popírajícího insolvenčního správce a dlužníka v oddlužení odnikud neplyne).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. listopadu 2016


JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu