29 Cdo 660/2008
Datum rozhodnutí: 28.02.2008
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 99/1963Sb.





29 Cdo 660/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně A., v. o. s., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně C. T. spol. s r. o. P., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. r. F. ú. pro P., o zaplacení částky 1.039.655,- Kč, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 33 Cm 180/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 27. července 2007, č. j. 11 Cmo 82/2007-51, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Usnesením ze dne 17. srpna 2006, č. j. 33 Cm 180/2006-40, ve znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 33 Cm 180/2006-63, Městský soud v P. - odkazuje na ustanovení § 7 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - zastavil řízení a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena označenému finančnímu úřadu. Soud uvedl, že žaloba je podle obsahu žádostí o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty, k jejímuž projednání a rozhodnutí je dána pravomoc finančního úřadu.


K odvolání žalobkyně Vrchní soud v P. v záhlaví označeným usnesením ze dne 27. července 2007 potvrdil usnesení soudu prvního stupně.


Odvolací soud uzavřel, že spory, v nichž správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, nejsou spory vyvolanými konkursem a pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu, v němž se správce konkursní podstaty domáhá vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, nenáleží soudu (jde o věc daňovou), nýbrž správci daně. Potud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001, uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 23/2002 ) a na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.


Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Konkrétně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nejde o spor vyvolaný konkursem (snášejíc argumenty na podporu závěru o opaku), akcentujíc speciální povahu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), vylučující (v 14 odst. 1 písm. i/) započtení přeplatku na dani. Odtud usuzuje, že pravomoc soudu dána je.


Dovolání, jež je přípustné dle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.


Učinil tak proto, že v otázce povahy sporu, v němž se správce konkursní podstaty domáhá vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty do konkursní podstaty a pravomoci soudů k projednání těchto sporů sjednotil rozhodovací praxi soudů již publikací R 23/2002. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, uzavřel, že takový spor není sporem vyvolaným konkursem a že pravomoc k projednání a rozhodnutí takového sporu nemají soudy, ale správci daně.


Ačkoli odvolací soud v napadeném usnesení na R 23/2002 (z nějž v rámci řešení uvedené otázky vychází i řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i nálezy Ústavního soudu) odkázal, dovolatelka v dovolání tento judikát pomíjí a důvody, pro které by měl Nejvyšší soud své ustálené judikatorní závěry měnit, v dovolání neuvádí.


Dovolací argumenty na téma bezdůvodného obohacení jen zamlžují podstatu věci. Ta tkví v tom, že je-li započtení úpadcova daňového přeplatku na jeho daňové nedoplatky za trvání konkursu nepřípustné (což ve shodě s ustanovením § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV plyne z R 23/2002), nemohl být nárok na vrácení přeplatku na dani takovým zápočtem konzumován a je nutno se jej domáhat předepsaným postupem vůči správci daně.


Zabývat se dovoláním v této věci meritorně pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.


Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 28. února 2008


JUDr. Zdeněk K r č m á ř


předseda senátu