29 Cdo 649/2009
Datum rozhodnutí: 23.04.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 649/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v konkursní věci úpadkyně P. 3. s. r. o., , o návrhu na zrušení konkursu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 K 36/2002, o dovolání konkursní věřitelky T. I. L., spol. s r. o., , zastoupené JUDr. R. M., advokátem, , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2008, č. j. 2 Ko 25/2008 - 397, takto:


Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Dovolání konkursní věřitelky T. I. L., spol. s r. o., proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil k odvolání téže věřitelky usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2008, č. j. 13 K 36/2002-367, o zamítnutí jejího návrhu na zrušení konkursu na majetek úpadkyně ze dne 19. listopadu 2007, Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen o. s. ř. ), jako nepřípustné.


Odvolací soud přitakává soudu prvního stupně v závěru, že konkurs může probíhat, i když se ve smyslu § 6 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), týká jen majetku ve vlastnictví třetích osob. K odvolacím námitkám dále uvádí, že pro závěr o splnění předpokladů pro zrušení konkursu ve smyslu § 44 odst. 1 písm. d/ ZKV nepostačuje pouhá možnost , že předpokládaný výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat k úhradě nákladů konkursu, nýbrž že tato skutečnost musí být nepochybně zjištěna.


Dovolací argumentace (již dovolatelka připíná k dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spočívá na tvrzení, že konkursní soud měl sám provést konkrétní a úplné zjištění stavu konkursní podstaty, zejména zjistit hodnotu sepsaného majetku a nároky dalších osob (zejména dovolatelky) k majetku, jejichž existence není závislá na výsledku vylučovacího sporu. Jelikož z dostupných údajů lze zjistit, že:


a/ sepsaný majetek nebude svou tržní hodnotou postačovat k žádnému uspokojení konkursních věřitelů z jeho výtěžku musí být přednostně uspokojen dovolatelčin nárok na vydání bezdůvodného obohacení),


b/ v konkursní podstatě se jiný majetek nenachází.


Soud prvního stupně tak měl učinit konkrétní závěr o výsledku zpeněžení majetku a nesměl odkládat výkon dohledové činnosti s odkazem na probíhající vylučovací spor, dochází-li sepsáním majetku již nyní k podstatnému zásahu do dovolatelčiných práv a lze-li již nyní na základě spisu učinit spolehlivý závěr o bezúčelnosti případného budoucího zpeněžení sepsaných věcí.


Dovolání je z větší části polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a v tomto ohledu jde o argumentaci, jež se nepojí s ohlášeným dovolacím důvodem, nýbrž s dovolacím důvodem dle § 241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatelka u dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve spojení s § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., nemá k dispozici.


V rovině právních argumentů je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, s nimiž je napadené usnesení v souladu.


Tak v usnesení uveřejněném pod číslem 40/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel (navazuje na bod XVII. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že majetkem sloužícím k uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů, jehož existence brání vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku dlužníka, může být jako majetek patřící do konkursní podstaty i majetek ve vlastnictví jiných osob (§ 6 odst. 3 ZKV). Tento závěr logicky platí i pro posouzení předpokladů dalšího trvání konkursu ve smyslu § 44 odst. 1 písm. d/ ZKV.


Také k povaze pohledávek vzešlých z toho, že do konkursní podstaty byl sepsán majetek, za který třetí osoba poskytla dlužníku (pozdějšímu úpadci) vzájemné plnění, se Nejvyšší soud již vyslovil, a to v rozsudku uveřejněném pod číslem 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (z nějž plyne, že může jít jen o pohledávku, která se uspokojuje stejně jako ostatní přihlášené pohledávky) a v rozsudcích uveřejněných pod čísly 81/2005 a 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (z nichž se podává, že peněžité pohledávky věřitelů vůči úpadci (lhostejno, zda ze smluv, z náhrady škody nebo z bezdůvodného obohacení) samy osobě nemohou být předmětem vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 ZKV.


Na otázku, jak a kdy se provádí ocenění majetku sepsaného do konkursní podstaty, odpovídá (v § 18 odst. 5) přímo zákon o konkursu a vyrovnání.


Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve spojení s § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné být nemůže.


Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 23. dubna 2009


JUDr. Zdeněk K r č m á ř


předseda senátu