29 Cdo 617/2009
Datum rozhodnutí: 21.12.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 91a o. s. ř., § 20 odst. 1 ZKV, § 829 obč. zák.







29

Cdo 617/2009



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců
a) E. D.
(dříve .P.),
, b) J..P.,
obou zastoupených JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přem. Otakara II. č. 36, PSČ 370 01 a
c) B. P.,
proti žalovaným
1) Ing. Z. Z.,
zastoupenému Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, PSČ 370 01 a
2) Ing. F. P.,
jako správci konkursní podstaty úpadkyně Domstav Kaplice s. r. o., identifikační číslo osoby 47 21 70 14, o hlavní intervenci žalobců, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1040/2004, o dovolání žalobců E. D.a J.P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č. j. 4 Cmo 26/2007-135, takto:


I. Dovolání
se zamítá.

II. Žalobci E. D. aj.P.
jsou povinni
zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 5.760,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.

III. Ve vztahu mezi žalobci E. D. aj. P. a druhým žalovaným
nemá
žádný z účastníků
právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. října 2005, č. j. 13 Cm 1040/2004-112, zamítl žalobu o určení, že první žalovaný má za úpadkyní Domstav Kaplice s. r. o. (dále jen úpadkyně ) podíl 50 % na pohledávce druhé třídy z nevrácené zálohy na nerealizovanou smlouvu o dílo ze dne 10. dubna 1993 s předmětem plnění přístavba apartmá nad garážemi ve výši 1,667.993,- Kč (výrok I.), zamítl návrh o určení, že první žalovaný má za úpadkyní vyšší podíl na pohledávce z téhož titulu ve stejné výši (výrok II.), zamítl návrh o určení, že E. P. aj. a B.P.mají podíly a to E. P. 25 %, J.P.17,5 % a B. P. 17,5 % za úpadkyní na pohledávce druhé třídy z nevrácené zálohy na nerealizovanou smlouvu o dílo ze dne 10. dubna 1993 s předmětem plnění přístavba apartmá nad garážemi ve výši 1,667.933,- Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně, odkazuje na ustanovení § 91a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a na ustanovení § 22, § 24 odst. 1 a § 30 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), zdůraznil, že žaloba z hlavní intervence nemůže být z formálně procesních důvodů úspěšná, když druhým žalovaným je správce konkursní podstaty, jemuž žádné hmotné právo k předmětu původního řízení (rozuměj k pohledávce z titulu nevrácené zálohy na nerealizovanou smlouvu o dílo dále též jen pohledávka ) nesvědčí. Smyslem tzv. hlavní intervence pokračoval soud prvního stupně je především procesní ekonomie umožňující, aby nároky více osob vůči téže věci nebo právu byly projednány a rozhodnuty současně. Jestliže je hlavní intervence úspěšná, činí ve svých důsledcích původní probíhající řízení bezpředmětné.

V poměrech projednávané věci je však žaloba z hlavní intervence pojmově nemožná , když mimo již shora naznačených procesních problémů s druhým žalovaným správcem konkursní podstaty úpadkyně je hlavní překážkou projednání a eventuelního vyhovění žalobě z hlavní intervence skutečnost, že tato žaloba je navázána na spor vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 180/2003. V tomto případě se totiž jedná o incidenční spor vyvolaný prvním žalovaným, poté, co mu byla původním správcem konkursní podstaty úpadkyně popřena celá přihlášená pohledávka druhé třídy ve výši 1,667.933,- Kč. Jedná se tedy o incidenční spor, jehož předmětem je určení, zda pohledávka původního přihlášeného věřitele Ing. Z. Z. po právu existovala jako pohledávka druhé třídy či neexistovala . Předmětem tohoto sporu je pouze a jedině zjištění, zda pohledávka přihlášená do konkursního řízení prvním žalovaným je po právu a výsledkem tohoto incidenčního sporu je v případě úspěchu prvního žalovaného ta skutečnost, že jeho přihlášená pohledávka je zjištěna v určité konkrétní výši . V konečné fázi pak v případě kladného výsledku incidenčního sporu vydá soud rozvrhové usnesení, ve kterém se jako s jedním z věřitelů bude počítat i s prvním žalovaným jako nositelem určené pohledávky . Žalobci se však nemohou domoci v daném incidenčním sporu toho, aby byli uvedeni v rozvrhovém usnesení spolu s prvním žalovaným jako nositelem určené pohledávky, když tomu brání ustanovení § 22 ZKV o tom, že k nepřihlášeným pohledávkám se v konkursním řízení nepřihlíží . V incidenčním sporu se nerozhoduje o tom, zda uplatněná pohledávka prvním žalovaným do konkursu v částce 1,667.933,- Kč vyplývá z činnosti sdružení či nikoliv , nýbrž pouze o tom, zda je po právu. Eventuelní zjištění, zda pochází ze sdružení a má tedy být dělena mezi prvního žalovaného a žalobce (jako právní nástupce původního člena sdružení JUDr. P. P.) v určitých poměrech je z hlediska probíhajícího konkursního řízení a citovaného incidenčního sporu zcela nerozhodná .

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. října 2007, č. j. 4 Cmo 26/2007-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se plně ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

Přitom konstatoval , že z provedených důkazů nesporně vyplývá, že pohledávku ve výši 1,667.933,- Kč přihlásil včas do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pouze první žalovaný a nikoli žalobci, pročež se účastníkem konkursu ohledně dané pohledávky stal pouze její přihlašovatel a nikoliv žalobci. V situaci, kdy přihlášená pohledávka byla na přezkumném jednání druhým žalovaným (rozuměj původním správcem konkursní podstaty Ing. J. K.) popřena, mohl toliko její přihlašovatel (první žalovaný) podat žalobu o určení její pravosti; žalobcům, kteří takovou pohledávku do konkursu včas nepřihlásili , toto právo nesvědčí.

Konečně odvolací soud dovodil, že pro účastenství ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí popřené nevykonatelné pohledávky není rozhodné, zda popřená pohledávka, o niž v incidenčním sporu jde, svědčí zcela nebo zčásti žalobcům; taková skutečnost bude-li v incidenčním sporu zjištěna má význam jen pro rozhodnutí o věci samé, nikoliv však pro vymezení okruhu účastníků tohoto incidenčního řízení . Proto nelze soudu prvního stupně důvodně vytýkat, že se vyhnul dokazování a posouzení otázky, zda pohledávka byla do konkursu přihlášena řádně a zda na základě toho žalobci již nejsou účastníky incidenčního sporu, neboť první žalovaný jako účastník sdružení přihlásil do konkursu celou pohledávku mající původ v činnosti sdružení, a ani to, že význam zjištění nároku žalobců může spočívat i v důsledcích účetních, daňových apod . Chtěl-li některý ze žalobců být účastníkem konkursu, nic mu nebránilo v tom, aby do konkursu včas přihlásil (každý sám za sebe) pohledávku ve výši 1,667.933,- Kč, avšak jen v rozsahu na něj připadajícího dědického podílu. Z týchž důvodů odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že v incidenčním sporu o pravost, výši nebo pořadí popřené pohledávky podle § 23 nebo § 24 ZKV je vyloučena jakákoliv hlavní intervence ve smyslu ustanovení § 91a o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci Eva Dvořáková a Josef Podlešák dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřujíce zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázek, zda správci konkursní podstaty musí v řízení podle § 91a o. s. ř. svědčit hmotné právo k pohledávce, které je předmětem řízení a zda úkon, jmenovitě přihláška pohledávky, mající původ v podnikání ve sdružení, do konkursní podstaty, učiněný jedním z účastníků sdružení podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), oprávněným jednat jménem všech účastníků sdružení, je učiněn jménem všech účastníků sdružení .

Dovolatelé namítají, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňují dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Akcentují, že podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZKV oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce, což však neznamená, že by nadále nešlo o majetek úpadce. Správce konkursní podstaty je účastníkem incidenčního sporu a žalobu z hlavní intervence podle § 91a o. s. ř. je třeba podat proti účastníkům tam uvedeného řízení; argumentace, podle níž správci konkursní podstaty nesvědčí žádné hmotné právo k pohledávce, která je předmětem řízení, tak neobstojí.

Dále dovolatelé namítají, že sdružení podle § 829 a násl. obč. zák. znamená nejen solidaritu v závazcích, ale nepochybně i v oprávněních, tedy i v pohledávkách . Jménem obou účastníků sdružení byli oprávněni jednat jak právní předchůdce žalobců, tak první žalovaný , a to s důsledky pro oba z nich . Má-li přihlášená pohledávka původ v činnosti sdružení, je zcela zjevné, že přihlásí-li účastník sdružení takovou pohledávku do konkursu vedeného na majetek dlužníka, činí tak jménem všech účastníků sdružení, popřípadě jejich právních nástupců . Není tedy správný právní závěr, podle kterého účastníkem incidenčního sporu, a tedy i žaloby z hlavní intervence, může být toliko ten ze solidárně oprávněných subjektů, který fakticky podal přihlášku pohledávky do konkursu bez ohledu na práva solidárně oprávněného společníka a jeho právních nástupců .

Konečně dovolatelé upozorňují, že odvolací soud rozhodl za situace, kdy dva účastníci řízení (rozuměj B. P. a původní správce konkursní podstaty Ing. J.K.) zemřeli.

Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

První žalovaný považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná.

Druhý žalovaný pouze uvedl, že v dokladech, které převzal po bývalém správci konkursní podstaty, nenalezl žádný doklad, který by tvrzení žalobců podporoval.

Dovolání první a druhého žalobců shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nikoli však důvodným.

Ve vztahu k dovolateli namítaným vadám řízení Nejvyšší soud zdůrazňuje, že úmrtí žalobkyně B. P. dne 6. října 2007 (tj. před vyhlášením rozhodnutí odvolacím soudem dne 30. října 2007) má za následek, že rozhodnutí odvolacího soudu jmenované nebylo řádně doručeno (k zániku jejího zastoupení JUDr. M. V. srov. ustanovení § 28 odst. 5 o. s. ř.) a ve vztahu k ní tak nenabylo právní moci; v poměrech dané věci však tato skutečnost nemá vliv na postavení dovolatelů jako samostatných společníků ve věci (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). Na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu přitom nemá vliv ani skutečnost, že odvolací soud v záhlaví svého rozhodnutí (nesprávně) označil jako správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. J. K., byť jmenovaný dne 11. září 2007 zemřel. Usnesením ze dne 18. října 2007, č. j. 12 K 30/94-396, totiž Krajský soud v Českých Budějovicích ustavil novým správcem konkursní podstaty úpadkyně Ing. F.P., kterému také bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno. Nesprávnost v označení druhého žalovaného (správce konkursní podstaty úpadkyně) v záhlaví rozhodnutí odvolacího soudu (které bylo v souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř. vydáno bez nařízení jednání) tak sice je vadou, nicméně tato vada (odstranitelná postupem podle § 164 o. s. ř.) nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolateli uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 91a o. s. ř. kdo si činí nárok zcela nebo částečně na věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami, může až do pravomocného skončení tohoto řízení podat žalobu proti těmto účastníkům.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 ZKV konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují oddělené uspokojení (§ 28), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při rozvrhu.

Podle ustanovení § 829 obč. zák. několik osob se může sdružit, aby se společně přičinili o dosažení sjednaného účelu (odstavec 1). Sdružení nemají způsobilost k právům a povinnostem (odstavec 2).

K účastenství v jednotlivých fázích konkursního řízení se Nejvyšší soud vyjádřil již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/1998, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V bodě XVIII. přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož v době od podání návrhu do právní moci usnesení o prohlášení konkursu nebo usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu anebo usnesení o zastavení konkursního řízení jsou účastníky konkursního řízení dlužník a věřitelé (popřípadě jiné osoby), kteří podali návrh. Doručením usnesení o prohlášení konkursu se známý věřitel (§ 13 odst. 2 ZKV) nestává účastníkem konkursního řízení a není ani oprávněn proti tomuto usnesení podat odvolání. Po prohlášení konkursu jsou účastníky konkursního řízení úpadce a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky do konkursu. Konkursní věřitelé se účastníky konkursního řízení stávají dnem, kdy jejich přihláška došla soudu. Podáním přihlášky pohledávky konkursní věřitel nezískává legitimaci k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu ani k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci prohlášení konkursu. Úprava účastenství v konkursu tedy stojí na zásadě, že účastníkem je ten, koho zákon o konkursu a vyrovnání za účastníka označí.

V poměrech projednávané věci pak není pochyb o tom, že pohledávku do konkursu vedeného na majetek úpadkyně přihlásil pouze první žalovaný, který následně, poté, co druhý žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadkyně přihlášenou pohledávku popřel, podal žalobu o určení její pravosti (§ 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 ZKV). Účastníkem druhé (realizační) fáze konkursního řízení, která se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tak byl toliko první žalovaný a nikoliv žalobci.

Na shora uvedeném závěru pak není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že pohledávka, kterou první žalovaný přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadkyně, (případně) měla svůj původ v činnosti sdružení (rozuměj sdružení, jehož členy byli první žalovaný a právní předchůdce žalobců). Z hlediska řešení otázky účastenství ve druhé fázi konkursního řízení je totiž právně nevýznamné, zda první žalovaný je vskutku nositelem věcné legitimace (věřitelem) v rozsahu celé uplatněné pohledávky nebo pouze v rozsahu na něj připadajícího podílu (viz tvrzení žalobců); uvedená skutečnost je relevantní pouze z pohledu věcného posouzení důvodnosti žaloby podané prvním žalovaným vůči druhému žalovanému o určení pravosti pohledávky, nikoli však jde-li o okruh účastníků dané fáze konkursního řízení.

Shora formulovaný závěr je přitom rozhodující i pro posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby z hlavní intervence (§ 91a o. s. ř.); akceptace opačného (dovolateli zastávaného) názoru o možné důvodnosti takovéto žaloby by totiž v situaci, kdy žalobci nejsou účastníky druhé fáze konkursního řízení, znamenala negaci zásad určených zákonem o konkursu a vyrovnání ve vztahu k přihláškám pohledávek a jejich uspokojení v konkursu.

Konečně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že předmětem incidenčního sporu, k němuž se žaloba podle § 91a o. s. ř. vztahuje, je určení pravosti pohledávky, přičemž osobami, které mají (mohou mít) vztah k takovému předmětu sporu, jsou přihlašovatel popřené pohledávky (první žalovaný) a popírající správce konkursní podstaty (druhý žalovaný). Závěr odvolacího soudu, že žaloba z hlavní intervence podaná osobami, které pohledávku nepřihlásily a jichž se popěrný úkon netýká, je pojmově vyloučena, shora uvedenému odpovídá.

Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání první a druhého žalobců bylo zamítnuto a prvnímu žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé prvnímu žalovanému sestávají z paušální sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 9, § 10 a § 18 odst. 1 činí 4.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 5.760,- Kč.

Ve vztahu mezi dovolateli a druhým žalovaným Nejvyšší soud žádnému z těchto účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, když procesně úspěšnému druhému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 21. prosince 2010


JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu