29 Cdo 616/2011
Datum rozhodnutí: 18.09.2012
Dotčené předpisy: § 9 odst. 4 předpisu č. 72/1994Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 616/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva Těšíňan , se sídlem v Českém Těšíně, nábřeží Míru 1883/22b, PSČ 737 01, identifikační sílo osoby 00398675, proti žalovanému Společenství Český Těšín, Bezručova 1643/22, Havlíčkova 1644/7 a 1645/9 , se sídlem v Českém Těšíně, Bezručova 1643/22, PSČ 737 01, identifikační sílo osoby 28619234, zastoupenému Mgr. Markem Ježkem, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, PSČ 737 01, o určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 5/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2010, č. j. 5 Cmo 289/2010-54, takto:


Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2010, č. j. 5 Cmo 289/2010-54, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. června 2010, č. j. 42 Cm 5/2010-42, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Usnesením ze dne 7. června 2010, č. j. 42 Cm 5/2010-42, zastavil Krajský soud v Ostravě řízení pro neodstranitelnou překážku řízení spočívající v nedostatku procesní subjektivity žalovaného (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. října 2010, č. j. 5 Cmo 289/2010-54, rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Původním vlastníkem domů, v nichž byly posléze vymezeny bytové jednotky, v nichž mělo vzniknout žalované společenství, bylo žalující družstvo.
2) Na výstavbu těchto domů byla poskytnuta úvěrová, finanční a jiná pomoc podle zvláštních předpisů.
3) Družstvo je stále vlastníkem části jednotek v těchto domech a jeho spoluvlastnický podíl činí 3.621/10.000.
Na takto ustaveném základě odvolací soud dovodil, že žalobce je družstvem uvedeným v § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a vztahuje se na něj tudíž i § 9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů. Proto posuzoval, zda byla splněna podmínka, že družstvo plní povinnosti správce podle § 9 zákona platného před účinností zákona č. 103/2000 Sb., a uzavřel, že tomu tak je, neboť správu, provoz a opravy společných částí domu družstvo mohlo plnit i jen jako vlastník domu. Jelikož se spoluvlastnický podíl žalobce na společných částech domu dosud nesnížil na méně než jednu čtvrtinu, žalované společenství (jako právní subjekt) nevzniklo. Proto přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalovaný nemá právní ani procesní subjektivitu (§ 19 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. ), v důsledku čehož je dán nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. , namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně označenému soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje ve výkladu § 9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, maje za to, že označené ustanovení dopadá pouze na družstva, která vymezila bytové jednotky v době před účinností zákona č. 103/2000 Sb. a která v této době vykonávala povinnosti správce domu podle § 9 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 30. června 2000. Jelikož žalobce v dotčených domech vymezil bytové jednotky až s účinky k 31. prosinci 2007, nemohl vykonávat v době před 1. červencem 2000 povinnosti správce domu podle § 9 zákona o vlastnictví bytů; domy v této době vůbec do působnosti zákona nespadaly (§ 1 zákona o vlastnictví bytů).
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Ustanovení § 9 odst. 3 a 4 zákona o vlastnictví bytů určuje:
Společenství vzniká v domě s nejméně pěti jednotkami, z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, a to dnem doručení listiny s doložkou o vyznačení vkladu do katastru nemovitostí nebo jiné listiny, kterou příslušný státní orgán osvědčuje vlastnické vztahy k jednotce, poslednímu z těchto vlastníků. Příslušný katastrální úřad vyrozumí ostatní vlastníky jednotek o provedení vkladu vlastnictví jednotky do katastru nemovitostí. Další osoby, které nabyly vlastnictví k jednotce jiným způsobem než smlouvou, jsou povinny o tom uvědomit původního vlastníka budovy (odstavec třetí).
Pokud družstvo uvedené v § 24 odst. 1 a 2, které bylo původním vlastníkem budovy, nebo družstvo vzniklé vyčleněním z původního družstva podle § 29 plní povinnosti správce podle § 9 zákona o vlastnictví bytů platného před účinností tohoto zákona, vznikne společenství až prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž budou družstvu doručeny listiny dokládající, že spoluvlastnický podíl na společných částech domu se snížil na méně než jednu čtvrtinu. Do doby vzniku společenství se použijí ustanovení § 9, 11 a § 15 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů platná před účinností tohoto zákona (odstavec čtvrtý).
Citovaná ustanovení upravující vznik společenství vlastníků byla do § 9 zákona o vlastnictví bytů včleněna s účinností od 1. července 2000 novelou provedenou zákonem č. 103/2000 Sb. Společenství vlastníků vzniká ex lege po splnění podmínek uvedených v § 9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, s výjimkou situace, upravené v § 9 odst. 4 téhož zákona.
Nejvyšší soud předesílá, že si je vědom nepřesnosti znění § 9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, jenž představuje ve své podstatě přechodné ustanovení zákona č. 103/2000 Sb.; slova platného před účinností tohoto zákona proto (logicky) míří na zákon č. 103/2000 Sb., a nikoliv na samotný zákon o vlastnictví bytů.
Jestliže bylo původním vlastníkem budovy družstvo uvedené v § 24 odst. 1 a odst. 2, popř. družstvo z takového družstva vyčleněné postupem podle § 29, a současně toto družstvo plnilo povinnosti správce podle § 9 zákona o vlastnictví bytů, ve znění před účinností zákona č. 103/2000 Sb., tedy ve znění účinném do 30. června 2000, vznikne společenství až po splnění podmínek uvedených v § 9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném od 1. července 2000.
Aby mohl být naplněn předpoklad odloženého vzniku společenství, podle něhož družstvo plnilo povinnosti správce podle § 9 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 30. června 2000, je nezbytné, aby k tomuto datu již byly v domě vymezeny jednotky, alespoň jedna jednotka byla převedena do vlastnictví jiné osoby než družstva a družstvo vykonávalo funkci správce dle § 9 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 30. června 2000, tedy zajišťovalo správu, provoz a opravy společných částí domu (§ 9 odst. 1). Jestliže v domě nebyly k 30. červnu 2000 ani vymezeny bytové jednotky, nebylo zde společných částí ve smyslu § 2 písm. e/ a § 4 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 30. června 2000, jež by družstvo mohlo podle § 9 tohoto zákona spravovat, a vlastnictví a správa domu ani nespadaly do režimu zákona o vlastnictví bytů (srov. § 1 zákona o vlastnictví bytů).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož lze za správu domu ve smyslu § 9 odst. 4 zákona považovat i péči vlastníka domu (bez ohledu na to, že v domě nebyly vymezeny jednotky), tudíž správný není. Došlo-li v projednávané věci k vymezení jednotek skutečně až s účinností k 31. prosinci 2007, jak tvrdí dovolatel (což doposud soudy s ohledem na svůj právní názor nezkoumaly), nelze na jeho vznik aplikovat § 9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů. Vznik žalovaného společenství je v takovém případě nutno posuzovat podle § 9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a společně s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2012 JUDr. Petr Š u k
předseda senátu