29 Cdo 606/99
Datum rozhodnutí: 28.08.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 606/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: I. m. p., zast. advokátem, proti žalovaným 1) S. M. a 2) Z. O., oba zast. advokátem, o zaplacení 1,210.690,- Kč s přísl., k dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1998, č. j. 54 Co 227/98-64, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 8.375,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 7. 1998, č. j. 54 Co 227/98-64 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 1. 1998, č. j. 4 C 199/96-40 tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci 1,210.690,- Kč s 3% úrokem z částky 231.770,- Kč od 11. 6. 1994 do 14. 7. 1994, se 16% úrokem z částky 231.770,- Kč od 15. 7. 1994 do 23. 10. 1994, se 17% úrokem z částky 231.770,- Kč od 24. 10. 1994 do 10. 12. 1994, se 17% úrokem z částky 463.540,- Kč od 11. 12. 1994 do 10. 6. 1995, se 17% úrokem z částky 695.310,- Kč od 11. 6. 1995 do 10. 12. 1995, se 17% úrokem z částky 927.080,- Kč od 11. 12. 1995 do 10. 6. 1996, se 17% úrokem z částky 1,158.850,- Kč od 11. 6. 1996 do 10. 12. 1996, a s 18% úrokem z částky 1,210.690,- Kč od 11. 12. 1996 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že kupní smlouvu ze dne 13. 5. 1992 uzavřeli žalobce, representovaný ředitelem ing. L., jako prodávající, a žalovaní s označením Agentura M.", zastoupená S. M. a Z. O., jako kupujícími videotechniky dle přílohy ke kupní smlouvě v celkové ceně 2,137.770,- Kč stanovené s přihlédnutím ke znaleckému posudku č. 1265/92, přičemž videotechnika měla připadnout žalovaným, kteří byli registrováni jako podnikatelé, do spoluvlastnictví rovným dílem.

Odvolací soud uvedená zjištění, na rozdíl od soudu prvního stupně hodnotil tak, že nešlo o neurčitý právní úkon ani o smlouvu, kterou by na straně kupujících uzavřel neexistující subjekt.

V podrobnostech odvolací soud v rozsudku především uvedl, že pokud jde o předmět smlouvy, ta odkazuje na znalecký posudek č. 1265/92, který jednotlivé předměty smlouvy konkrétně a nezaměnitelně identifikuje. Byla-li kupní cena ve smlouvě dohodnuta ve výši 2,137.770,- Kč, namísto znalcem učiněného ocenění ve výši 2,327.000,- Kč, odvolací soud dovodil, že tato ujednání nečiní smlouvu neplatnou a bylo plně v dispozici účastníků smlouvy.

Z hlediska subjektu na straně kupující odvolací soud dovodil, že sice v záhlaví smlouvy je uvedena Agentura M., zastoupená oběma žalovanými, kteří jsou oba uvedeni jménem a příjmením a v záhlaví se hovoří o kupujícím, nicméně z čl. IV. smlouvy se podává, že kupní cenu se zavazují uhradit kupující, kteří, jak se podává z čl. VI. smlouvy, vystupují společně a nerozdílně, z čl. II. dále vyplývá, že kupující M. a p. O. jsou registrováni jako podnikatelé u ONV P. Smlouva je podepsána S. M. a, jak tento při odvolacím jednání potvrdil, i Z. O. Odvolací soud je toho názoru, že byť je v záhlaví smlouvy označení Agentura M., vyplývá z porovnání všech dalších výše citovaných identifikačních znaků ve smlouvě uvedených, že tuto uzavřeli žalovaní jako dvě fyzické osoby. Smlouva proto není neplatná ani dle § 38 odst. 1 obč. zák. z důvodu, že by ji uzavřel neexistující subjekt.

Konečně odvolací soud nesdílí ani závěr soudu I. stupně o tom, že by předmětná kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem nahrazujícím navýšení nájemného, neboť takovou simulaci nelze z provedeného dokazování dovodit. O simulaci by šlo toliko tehdy, kdyby absentovala vůle uzavřít kupní smlouvu a byla by zde vůle účastníků smlouvy uzavřít smlouvu o zvýšení nájemného jako disimulovaný právní úkon.

Odvolací soud proto vyšel z toho, že kupní smlouvou bylo prokázáno, že žalobce ve smyslu ust. § 588 obč. zákoníku prodal žalovaným videotechniku za cenu 2,137.770,- Kč, která měla být placena vždy 10. 6. a 10. 12. příslušného roku částkou 231.770,- Kč, žalovaní videotechniku převzali, zaplatili čtyři první splátky ve výši celkem 927.080,- Kč a s ohledem na to změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovaným zaplacení zbytku kupní ceny ve výši 1,210.690,- Kč včetně příslušných úroků z prodlení.

Dovoláním ze dne 23. 10. 1998 napadli žalovaní výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, přičemž uvedli, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podávají ho z důvodů uvedených v § 241 odst. 1 (správně odst. 3) písm. b) a d) o. s. ř.

Žalovaní v obsáhlém odůvodnění dovolání v podrobnostech zejména uvedli, že kupní smlouva je z hlediska označení kupujícího subjektu neurčitá a proto absolutně neplatná. Účastníkem kupní smlouvy nemohla být Agentura M., neboť jde o neexistující subjekt a taktéž z žádného ustanovení smlouvy nevyplývá výslovný závazek žalovaných jako fyzických osob předmětnou videotechniku koupit a převzít do svého vlastnictví. Dále předmětnou kupní smlouvu podepsal 1) žalovaný a k tomu, zda druhý podpis na smlouvě je podpisem 2) žalovaného odvolací soud 2) žalovaného nevyslechl, přičemž soud prvního stupně vycházel z toho, že druhý podpis na smlouvě chybí a spokojil se pouze prohlášením 1) žalovaného, že druhý podpis je pravděpodobně podpisem 2) žalovaného. Dovolatel v tom spatřuje vadu řízení dle ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. a dále uvádí, že druhý podpis na smlouvě není podpisem 2) žalovaného, ale pouhou jeho napodobeninou".

Dále dovolatelé uvedli, že pokud jde o určení předmětu plnění a kupní ceny lze souhlasit s tím, že ujednání o ceně je v dispozici účastníků. Kupní cena však nebyla sjednána určitým a jednoznačným způsobem, neboť podle čl. I. smlouvy činila cena 2,137.770,- Kč a vynásobením v čl. IV. dohodnuté splátky ve výši 231.770,- Kč by kupní cena činila 2,317.700,- Kč, a to bez daně z obratu; tyto rozpory odvolací soud neodstranil.

Pokud jde o určitost předmětu kupní smlouvy žalovaní namítají, že žalobce neprokázal, že v době podpisu smlouvy existovala příloha č. 1, tj. znalecký posudek č. 1256/92, z něhož se odvíjí předmět koupě; v průběhu řízení byl znalecký posudek č. 1256/92 předložen, žalovaní však popírají, že by tento posudek viděli a pochybnosti o jeho existenci vyplývají i z výpovědi ing. K. Žalovaní se proto domnívají, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno ani pokud jde o určitost sjednané kupní ceny a ani pokud jde o určitost předmětu kupní smlouvy.

Dovolatelé dále namítají, že z výpovědi žalovaných, ing. K. a Mgr. Š. vyplynulo, že žalovaní předmětnou videotechniku sami nepotřebovali, neměli o ni zájem, a proto nebyl žádný důvod, aby ji od žalobce kupovali. Tzv. splátky kupní ceny měli ve skutečnosti pouze kompenzovat navýšení nájemného, které žalobce v té době jinak nemohl podle existující smlouvy o nájmu platně zvyšovat, neboť nájemné bylo cenově regulováno. Toto potvrdila svědkyně K., která i upřesnila, že o tomto se dozvěděla od prvního žalovaného v době, kdy fakturovala jednotlivé splátky, což byla doba bezprostředně následující podpisu smlouvy. Svědek Mgr. Š. pak potvrdil, že ze strany ing. Lišky, tehdejšího ředitele žalobce, padla nabídka, aby žalovaní odkoupili umístěnou videotechniku žalobce, a bylo hovořeno o tom, že tímto by se měl krýt rozdíl mezi nájemným stanoveným a nájemným, které považoval žalobce za odpovídající, jinak by žalobce nájem ukončil.

Z těchto důkazů vyplývá, že vůle obou stran nesměřovala k uzavření smlouvy kupní, byť tato smlouva tak byla nazvána, ale k uzavření zastřeného právního úkonu, který by fakticky doplňoval současně uzavíranou smlouvou o nájmu, z hlediska ujednání o ceně nájmu.

Odvolací soud v tomto ohledu sice vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, ale důkazy jinak hodnotil, ačkoli je znovu neprovedl. Zjištění soudu I. stupně také interpretoval jiným způsobem než soud I. stupně, čímž dospěl k diametrálně odlišnému hodnocení většiny provedených důkazů, provedených soudem I. stupně Tím se dopustil porušení zásady přímého provádění a přímého hodnocení důkazů, což je pochybení, které mělo za následek nesprávné posouzení věci.

S ohledem na uvedené proto žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Zároveň žalovaní navrhují, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.

V podání ze dne 24. 2. 1999 se k dovolání, a to k jednotlivým námitkám žalovaných vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že předmětnou smlouvu uzavřeli žalovaní jako podnikatelé podnikající pod obchodním jménem Agentura M., IČO .... Předmětná smlouva bylo podepsána jak S. M., tak i Z. O., potvrdil při odvolacím jednání S. M. a nemůže být dáváno k tíži odvolacího soudu, že druhého žalovaného již ke stejné otázce nevyslechl, neboť bylo zcela na jeho vůli se k jednání odvolacího soudu dostavit, vyjádřit se k tomu, zda podpis na kupní smlouvě je podpisem jeho na základě pravé a svobodné vůle.

Žalovaní teprve ve svém dovolání tvrdí, že druhý žalovaný nikdy neprojevil vůli nabýt předmět kupní smlouvy a jeho podpis je údajnou napodobeninou, což neodpovídá dříve tvrzeným skutečnostem žalovaných a ani korespondenci se žalobcem, ze které jednoznačně vyplývá úmysl obou žalovaných kupní smlouvou uzavřít za podmínek v této smlouvě uvedených.

K posouzení námitky neurčitosti určení předmětu kupní smlouvy žalobce plně odkazuje na názor odvolacího soudu, že ujednání o ceně bylo plně v dispozici účastníků smlouvy, existoval zde znalecký posudek s podrobným a přesným soupisem věcí, které byly předmětem smlouvy a obě strany je měly k dispozici, což stvrdily svými podpisy. Kupní cena byla dohodnuta, toto bylo plně v dispozici účastníků smlouvy, kterým nic nebránilo se od znaleckého ocenění odchýlit.

Kupní smlouva nebyla podle žalobce v žádném případě simulovaným právním úkonem, neboť zde byla jasná vůle uzavřít kupní smlouvu, žalovaní v průběhu celého nalézacího řízení o kupní smlouvě hovořili, na základě této smlouvy odebrali zboží a postupně uhradili 4 splátky. Následně měli zájem celou situaci řešit snížením kupní ceny, avšak k předmětné dohodě o snížení této ceny nedošlo. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že zde již od počátku byla vůle uzavřít kupní smlouvu, jedná se o právní úkon dostatečně určitý, srozumitelný, který byl učiněn svobodně a vážně a kupní smlouva splňuje veškeré náležitosti dané zákonem.

S ohledem na výše uvedené důvody proto žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti zamítl a přiznal mu náklady řízení.

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaných a konstatoval, že bylo podáno včas, oprávněnými osobami, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem, a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

V dovolání uplatněnými dovolacími důvody je především vada řízení spočívající v tom, že odvolací soud nevyslechl 2) žalovaného ohledně jeho podpisu kupní smlouvy z 12. 5. 1992 a podle dovolatele jde o vadu řízení ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. a dále jde o nesprávné právní posouzení platnosti kupní smlouvy s ohledem na označení subjektu kupujícího, určitosti předmětu a ceny uvedené v předmětné kupní smlouvě a nesprávné posouzení kupní smlouvy jako simulovaného právního úkonu. Dále dovolatel spatřuje vadu řízení u odvolacího soudu i v tom, že tento soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale důkazy hodnotil jinak, aniž je znovu provedl.

Dovolací soud, s ohledem na to, že dovolání je přípustné, se zabýval jednotlivými v dovolání uplatněnými dovolacími důvody.

Podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat tehdy, je-li řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovouto jinou vadou řízení jsou především nedostatky při zjištění skutkového stavu; o tuto vadu ovšem nejde, vycházel-li odvolací soud ze svých skutkových závěrů a na nich spočívá jeho rozhodnutí, neboť nedostatky ve zjištění skutkového stavu jsou v takovémto případě vadou řízení dle ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.

Ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, z nichž dovolací soud vychází, a ze spisového materiálu vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru, a to jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku, na základě výpovědi 1) žalovaného při jednání před odvolacím soudem dne 8. 7. 1998, o čemž svědčí protokol o tomto jednání, že na kupní smlouvě ze dne 12. 5. 1992, resp. 13. 5. 1992 je jeho podpis a pod ním podpis Z. O., tj. 2) žalovaného.

Z protokolu o jednání ze dne 3. 6. 1997, a to z výpovědi 1) žalovaného a z protokolu o jednání ze dne 10. 9. 1997 a výpovědi 2) žalovaného vyplývá, že oba žalovaní kupní smlouvu podepsali. Tento závěr vyplývá ze slov 1) žalovaného uvedených na str. 3 uvedeného protokolu, a to ........ Tuto smlouvu jsme .........přečetli a podepsali .. a slov 2) žalovaného ve výpovědi v protokolu ze dne 10. 9. 1997, kdy uvedl, že rovněž odkazují na výpověď 1) žalovaného u posledního jednání, které je pravdivé a nemám k tomu co dodat" a dále ze slov ...jsme tyto prostory potřebovali jsme přistoupili i na kupní smlouvu, jak jsem shora popsal".

Za uvedené situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, že nevyslechl znovu 2) žalovaného ve věci jeho podpisu kupní smlouvy z 12. 5. 1992 a jinak, než soud prvního stupně, hodnotil výpovědi 1) a 2) žalovaného učiněné před soudem prvního stupně, z nichž zřetelně vyplývá, že kupní, smlouvou podepsal i 2) žalovaný. Následné námitky 2) žalovaného, uplatněné v dovolacím řízení je nutné pokládat za účelové. Skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění jeho rozsudku o tom, že mj. kupní smlouvu z 12. 5. 1992 podepsal jen 1) žalovaný, evidentně neodpovídají provedeným důkazům, neboť ve smlouvě jsou na straně kupující strany nepochybně dva podpisy.

K další námitce žalovaných, a to že kupní smlouvu uzavřel neexistující subjekt - Agentura M. - a proto je kupní smlouva absolutně neplatná, je třeba uvést, že nejde o námitku důvodnou a odvolací soud věc správně posoudil.

V záhlaví kupní smlouvy z 12. 5. 1992 je jako kupující uvedena Agentura M., zastoupená 1) a 2) žalovaným, která nemá právní subjektivitu. Z čl. II. a III. uvedené smlouvy však vyplývá, že kupujícími byli 1) a 2) žalovaný jako podnikatelé, kteří také kupní smlouvu podepsali a prodávanou videotechniku měli nabýt do podílového spoluvlastnictví, přičemž jejich podíly byly stejné; ze smlouvy tedy nevyplývá, že předmět plnění dle smlouvy měla nabývat Agentura M., tedy nonsubjekt.

Pokud dovolatelé dále namítali, že v kupní smlouvě byl neurčitě vymezen předmět a cena plnění, nelze ani tyto námitky shledat důvodnými.

Kupní smlouva odkazovala na znalecký posudek č. 1265/92, který tvořil přílohu č. 1 smlouvy, v němž byla prodávaná videotechnika specifikována a v tomto rozsahu kupována.

V případě kupní ceny je skutečností, že ve zmíněném znaleckém posudku byla cena videotechniky stanovena částkou 2,327.000,- Kč bez daně z obratu a cena dohodnutá ve smlouvě činila 2,137.770,- Kč. Sjednání výše kupní ceny je však věcí stran kupní smlouvy a z uvedeného rozdílu nelze dovozovat neplatnost předmětné kupní smlouvy, přičemž se dle smlouvy dohoda o jiné výši kupní ceny než stanovené znaleckým posudkem nedotkla rozsahu plnění.

Pro úplnost je třeba uvést, že námitky žalovaných v tom smyslu, že znalecký posudek č. 1256/92 tvořící přílohu č. 1 neviděli nejsou namístě, neboť kupní smlouvu s tím, že má tuto přílohu podepsali; žalobce tento posudek v řízení předložil. Za této situace není důkazní břemeno spočívající v prokázání určitosti výše kupní ceny a předmětu plnění na žalobci, jak se mylně domnívají dovolatelé, ale je jejich věcí, aby tvrdili a prokázali opak, což se jím nezdařilo.

Dovolací soud nepovažuje taktéž za důvodnou námitku dovolatelů, že kupní smlouva z 12. 5. 1992 byla simulovaným právním úkonem nahrazujícím zvýšení nájemného za nebytové prostory.

Z provedeného dokazování vyplývá, že zde byla vůle uzavřít kupní smlouvu, neboť žalobce přišel s návrhem uzavření smlouvy na prodej videotechniky a tuto chtěl nepochybně prodat a žalovaní tento návrh dne 13. 5. 1992 akceptovali. Pohnutky, které vedly na straně žalovaných k jejímu uzavření, a to zejména zachování si nájmu nebytových prostor, v nichž se videotechnika nacházela, nemohou být právně významné. V dalším je možné odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu k této problematice.

Pokud dovolatelé dále namítali, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale důkazy jinak hodnotil, aniž je znovu provedl, je třeba k této námitce dovolatelů, uvedené v souvislosti s námitkou, že předmětná kupní smlouvy byla simulovaným právním úkonem uvést, že se v tomto případě nejednalo o jiné hodnocení důkazů, ale o jejich jiné právní posouzení.

Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že dovolání žalovaných není důvodné a rozsudek odvolacího soudu je správný.

O návrhu žalovaných na odložení vykonatelnosti podle § 243 o. s. ř. dovolací soud nerozhodl.

Nejvyšší soud proto podle § 238 odst. 1 písm. a), § 241 odst. 3 písm. b) a d), § 243 a § 243b odst. 1 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení 8.375,- Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1976 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. srpna 2000

JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková