29 Cdo 602/2000
Datum rozhodnutí: 23.08.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 602/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobců A) J. K., B) V. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému A.-S. CS, spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o 48.702,96 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 138/ 97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999 č. j. 23 Co 594/99 - 142, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 1999 č. j. 23 Co 594/99 - 142 změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. ledna 1998 č. j. 5 C 138/97 - 35 tak, že žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 48.702,96 Kč zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 6. dubna 1995 nájemní smlouvu o pronájmu nemovitostí, v níž se žalovaný, jako nájemce, zavázal v případě prodlení s placením měsíčního najemného ve výši 12.000 Kč (v roce 1996 a 1997 zvýšeno o inflační nárůst - ve výši 13.092 Kč) s lhůtou splatnosti vždy nejpozději do 15. dne následujícího měsíce zaplatit žalobcům, jako pronajímatelům, smluvní pokutu ve výši 3 % z neuhrazené částky za každý den prodlení. Žalovaný se dostal do prodlení se zaplacením nájemného za měsíc listopad 1996, leden, únor a březen 1997, které zaplatil opožděně, a žalobci tak vznikl nárok na smluvní pokutu ve sjednané výši. Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní ujednání o výši smluvní pokuty 3 % denně z dlužné částky je s ohledem na hodnotu a význam zajišťované povinnosti v rozporu s ust. § 3 odst. 1 obč. zák., protože sjednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřená. Přihlédl též ke skutečnosti, že zástupcem žalovaného je švýcarský státní občan. Vzhledem k tomu je toto ujednání absolutně neplatné a nelze se proto domáhat plnění.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 25. ledna 2000 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř."), neboť otázku posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty je třeba považovat za otázku po právní stránce zásadního významu. Rozsudku odvolacího soudu vytýkají, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolatelé nepovažují za správný názor odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro její nepřiměřenou výši. Podle dovolatelů smluvní pokuta ve výši 3 % denně z dlužné částky je takovou pohrůžkou sankce, která nutí dlužníka ke splnění povinnosti závazku. Sjednání výše pokuty bylo podle dovolatelů svobodnou vůlí smluvních stran a žalovaný sám způsobil, že se dostal do prodlení se splněním závazku. Výše uvedené ujednání nelze proto považovat za ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

Dovolatel s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání je dána podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Opírá se o způsobilý dovolací důvod ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze rozsudku odvolacího soudu vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci samé, v daném případě jde o otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě s ohledem na její výši. Po přezkoumání věci podle ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.



Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Výkon práv vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí být mj. v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

V posuzovaném případě smluvní strany sjednaly ve smyslu ust. § 544 obč. zák. v článku IV. nájemní smlouvy ze dne 6. dubna 1995 smluvní pokutu ve výši 3 % z neuhrazené částky nájemného za každý den prodlení. Výše smluvní pokuty 3% z neuhrazené částky nájemného ve výši 13.092 Kč za každý den prodlení za listopad 1996, za 16 dnů, ve výši 6.284, 16 Kč dosahuje téměř poloviny výše sjednaného nájemného. Žalovaný byl dále v prodlení se zaplacením nájemného za měsíc leden 1997 po dobu od 16. února 1997 do 18. února 1997 (tj. 3 dnů), dále za měsíc únor 1997 od 16. března 1997 do 25. května 1997 (tj. 68 dnů) a za měsíc březen 1997 od 16. dubna 1997 do 24. května 1997 (tj. 47 dnů).



Dovolací soud shodně s názorem odvolacího soudu bez ohledu na skutečnost, že zástupcem žalovaného byla zahraniční osoba, dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě dohoda účastníků o výši smluvní pokuty se příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Sjednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřená, a to jak s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti, tak i s ohledem na výši úroku z prodlení, který by v daném případě při prodlení se zaplacením nájemného přicházel v úvahu. Při nepříliš velkém prodlení dosahuje smluvní pokuta již výši nájemného. Takto sjednaná smluvní pokuta též mnohonásobně převyšuje úrok z prodlení stanovený jako sankční postih za prodlení s plněním peněžitého závazku, což platí i pro úroky požadované peněžními ústavy při poskytnutí finančních prostředků na základě úvěrové smlouvy, a to též vede k závěru o její nepřiměřenosti.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že část nájemní smlouvy ze dne 6. dubna 1995 v části týkající se ujednání o smluvní pokutě, je absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.) a rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Nejvyšší soud České republiky proto podle § 243b odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobců zamítl pro jeho nedůvodnost.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. srpna 2000

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová