29 Cdo 583/2008
Datum rozhodnutí: 25.02.2010
Dotčené předpisy: § 18 odst. 3 ZKV, § 446 obch. zák.







29

Cdo 583/2008



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně
JUDr. I. R
., jako správkyni konkursní podstaty úpadce

Ing. J. Č., zastoupené JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, PSČ 381 01, proti žalované
1. jihočeské zemědělské a. s.
, se sídlem ve Svébozích 49, PSČ 373 33, identifikační číslo 25162012, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, PSČ 150 00, o zaplacení částky 178.500,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 342/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2007, č. j. 22 Co 2105/2007-156, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2007, č. j. 22 Co 2105/2007-156, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. května 2007, č. j. 6 C 342/2006-130,
se zrušují
a věc
se vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem ze dne 29. května 2007, č. j. 6 C 342/2006-130, Okresní soud v Jindřichově Hradci zamítl žalobu, jíž se žalobce Ing. Z. Z.jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. J. Č. domáhal vůči žalované 1. jihočeské zemědělské a. s. zaplacení částky 178.500,- Kč do konkursní podstaty úpadce.

Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:

1/ Usnesením ze dne 26. října 1999, č. j. 11 K 25/97-81, prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustanovil Ing. Z. Z..

2/ Správce konkursní podstaty sepsal v roce 2000 do soupisu majetku konkursní podstaty mimo jiné i krmný vůz značky STORTI, (TMR) FAHRESIN, inventární číslo 900343 (dále jen starý krmný vůz ).

3/ Žalovaná nebyla vlastníkem starého krmného vozu a na základě nájemní smlouvy uzavřené se společností Trading Třeboň s. r. o. jej pouze od 1. ledna 1998 měla ve faktické dispozici .

4/ Žalovaná (jako kupující) uzavřela dne 7. listopadu 2003 se společností HZT Technik, s. r. o. (jako prodávající, dále jen společnost H ) kupní smlouvu č. 37 (dále jen kupní smlouva ) na koupi nového krmného vozu prostřednictvím leasingové společnosti , přičemž smluvní strany se dohodly, že část kupní ceny bude uhrazena převodem vlastnického práva ke starému krmnému vozu na prodávajícího za kupní cenu ve výši 178.500,- Kč, jež bude použita na úhradu akontace poskytovateli leasingu.

5/ Společnost H byla při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře, že žalovaná je vlastníkem prodávaného starého krmného vozu.

6/ Starý krmný vůz předala žalovaná v listopadu 2003 společnosti H, kupní cena pak byla realizována 27. října 2004, a to z větší části zápočtem (co do částky 173.040,- Kč), zbývající část (ve výši 5.460,- Kč) byla zaplacena z účtu společnosti H.

7/ V roce 2006 společnost H starý krmný vůz vyřadila z provozu a zlikvidovala.

Odkazuje na ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouva, podle níž měla žalovaná prodat společnosti H. starý krmný vůz, je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v době, kdy již byl předmět koupě zapsán v seznamu majetku konkursní podstaty úpadce a právo s ním nakládat náleželo výlučně správci konkursní podstaty. Uvedený závěr přitom nemůže být podle soudu dotčen tím, zda smluvní strany při uzavření kupní smlouvy o soupisu předmětného vozu věděly, když s ohledem na konstrukci ustanovení § 18 odst. 3 ZKV je taková skutečnost nerozhodná, a vyloučena je rovněž v posuzovaném případě aplikace ustanovení § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), když nabytí od nevlastníka nemůže být upřednostněno před požadavkem zachování celistvosti majetku podléhajícího konkursu .

Je-li kupní smlouva neplatným právním úkonem, pokračoval odvolací soud, nelze ani dospět k závěru, že by ve vztahu k žalované byly splněny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, neboť subjektem odpovědným za škodu může být jen ten, na jehož úkon se finálně zmenšil majetkový stav poškozeného , což je - v poměrech projednávané věci - společnost H jako poslední nabyvatel, který s věcí jako poslední disponoval . Po ní se mohl správce konkursní podstaty domáhat podle ustanovení § 126 obč. zák. vydání věci z titulu vlastnického práva a teprve v případě, že by již vydání nebylo možné, mohl požadovat náhradu škody v penězích.

Protože žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 22 Co 2105/2007-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud na témže skutkovém základě přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovaná není nositelem pasivní věcné legitimace. Zdůraznil, že oprávněná osoba může podat vindikační žalobu podle ustanovení § 126 obč. zák. vůči držiteli věci bez ohledu na to, zda se jejím držitelem stal zaviněně či nikoliv , přičemž stejně je nutné postupovat i v případě, kdy poslední držitel již věc nemá (například proto, že ji zlikvidoval). Jsou-li splněny podmínky stanovené v ustanovení § 451 a násl. obč. zák., nemusí se ten, na jehož úkor došlo k bezdůvodnému obohacení, domáhat jen ochrany svého vlastnického práva prostřednictvím žaloby na vydání věci podle ustanovení § 126 obč. zák., ale může také z titulu bezdůvodného obohacení požadovat, aby držitel věc vydal, popřípadě poskytl její peněžitý ekvivalent, není-li vydání věci možné. Je-li taková žaloba vůči konečnému držiteli možná, nelze úspěšně žalovat jiné subjekty na náhradu škody spočívající v hodnotě takovéto věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že u žalované nejsou dány předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. V této souvislosti akcentuje, že to byla právě žalovaná, která vůči správci konkursní podstaty porušila své povinnosti, když nakládala s majetkem sepsaným v konkursní podstatě úpadce, navíc bez toho, aniž by byla jeho vlastníkem (měla jej pouze v držení na základě nájemní smlouvy ). Podle dovolatele sice nelze vyloučit, že by jeho nárok mohl být uspokojen (za situace, kdy je poslední držitel věci znám) také prostřednictvím vindikační žaloby, cíle sledovaného zákonem o konkursu a vyrovnání (tj. prodeje majetku úpadce a co nejspravedlivějšího a nejrychlejšího uspokojení věřitelů) však může být lépe dosaženo postihem osoby (žalované), která v konečné fázi měla z porušení svých zákonných povinností prospěch ve formě bezdůvodného obohacení odpovídajícího kupní ceně prodaného majetku.

Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, majíc závěry odvolacího soudu za správné.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázky aplikace ustanovení § 446 obch. zák. ve vazbě na ustanovení § 18 odst. 3 ZKV, v dovolacím řízení dosud neřešené.

V průběhu dovolacího řízení, usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. září 2009, č. j. 11 K 25/97-2133, které ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 1 Ko 188/2009, nabylo právní moci 12. února 2010, došlo ke změně v osobě správce konkursní podstaty úpadce a novou správkyní konkursní podstaty úpadce se dnem právní moci uvedeného usnesení stala JUDr. I.R., se kterou Nejvyšší soud dále v dovolacím řízení jednal jako se žalobkyní.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle ustanovení § 18 ZKV je soupis listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§ 6 odst. 3), ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3).

Podle ustanovení § 446 obch. zák. kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

Soudy nižších stupňů založily právní posouzení věci na závěru, podle kterého kupní smlouva, kterou třetí osoba převádí bez souhlasu správce konkursní podstaty věc náležející do podstaty na jiného, je pro rozpor s ustanovením § 18 odst. 3 ZKV neplatným právním úkonem, přičemž kupující nemůže v takovém případě nabýt vlastnické právo k převáděné věci ani způsobem upraveným v ustanovení § 446 obch. zák. Takové právní posouzení věci však není úplné.

Povahou a účelem soupisu majetku konkursní podstaty se Nejvyšší soud podrobně zabýval již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde pod bodem XXIX. formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen.

Tamtéž (srov. bod XVII. stanoviska) Nejvyšší soud vysvětlil, že do konkursní podstaty přitom náleží nejen majetek, který dlužníkovi patřil v den prohlášení konkursu a který nabyl za konkursu (srov. § 6 odst. 2 ZKV), ale i takový majetek, jehož vlastníkem je sice osoba odlišná od úpadce, avšak právní úkony dlužníka (úpadce), týkající se tohoto majetku (na jejichž základě tento majetek pozbyl ze svého vlastnictví), jsou vůči věřitelům (konkursním věřitelům) neúčinné, a to buď na základě zákona (např. podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), věty druhé, ZKV) nebo na základě rozhodnutí soudu (vydaného např. ve smyslu ustanovení § 15 a § 16 ZKV nebo § 42a obč. zák.).

Jak je z výše uvedeného zřejmé, zákon o konkursu a vyrovnání svěřuje oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty správci, který je z tohoto důvodu také jako jediný (ponecháme-li stranou pro účely dalšího výkladu osobu úpadce, pro kterého tento zákon zavádí zvláštní režim - srov. § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV) oprávněn činit ohledně tohoto majetku právní úkony. Nakládala-li by s věcí, právem nebo majetkovou hodnotou pojatou do soupisu jiná osoba než správce nebo ten, komu dal správce k nakládání souhlas (tj. osoba, jež by nebýt soupisu byla k takové dispozici oprávněna, typicky vlastník sepsané věci), šlo by o úkony absolutně neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. (srov. shodně v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 1584/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V takovém případě by se přitom nepochybně nemohly uplatnit ani účinky ustanovení § 446 obch. zák. o nabytí věci od nevlastníka, jehož užití přichází v úvahu právě jen tehdy, převádí-li prodávající na kupujícího neoprávněně cizí věc (ve vlastnictví třetí osoby). Týž závěr se prosadí např. ve vztahu k prodeji zboží, který prodávající jako vlastník uskutečnil v rozporu se zákazem se zbožím nakládat, zformulovaným (pro něj) ve vykonatelném předběžném opatření (srov. § 76f o. s. ř.).

Situace řešená napadeným rozhodnutím (jak je zřejmé ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů) je však od výše popsaného případu odlišná v tom, že s věcí pojatou do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce zde nenakládala osoba, jíž by jinak (tj. nebýt soupisu) právo k převodu vlastnictví k věci svědčilo, ale osoba, která ani v mimokonkursních poměrech nemohla platně takový právní úkon - při respektování zásady, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet) - učinit.

Účelem úpravy obsažené v ustanovení § 18 odst. 3 ZKV je - s přihlédnutím k cílům konkursního řízení (srov. § 2 odst. 3 ZKV) - zabránit osobám, jejichž věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadce, aby nakládáním s tímto majetkem znemožnily jeho zpeněžení a následné poměrné uspokojení konkursních věřitelů. Tato zvláštní úprava má však svůj smysl pouze v případech, kdy nemožnost nakládat s věcí, právem nebo majetkovou hodnotou zahrnutou v konkursní podstatě nevyplývá již z obecné zákonné úpravy (jinak by byla nadbytečná, neboť by pouze opakovala to, co již plyne z jiných právních předpisů). Jinými slovy, nemůže-li třetí osoba nakládat s věcí, která byla zahrnuta do soupisu majetku konkursní podstaty, již z toho důvodu, že není jejím vlastníkem, je kupní smlouva, kterou taková osoba (jako prodávající) uzavře, absolutně neplatná nikoli pro rozpor s ustanovením § 18 odst. 3 ZKV, ale proto, že převodce není nositelem převáděného práva.

Ustanovení § 18 odst. 3 ZKV (a z něj vyplývající zákaz nakládání s majetkem podstaty pro jiné osoby než správce konkursní podstaty, případně osobu, jíž k tomu dal správce souhlas) tedy na situaci, kdy prodávající převádí na kupujícího neoprávněně cizí věc (ve vlastnictví třetí osoby) - bez zřetele k tomu, že taková věc byla správcem zahrnuta do konkursní podstaty úpadce - nedopadá a nebrání proto ani aplikaci ustanovení § 446 obch. zák. na nabytí vlastnického práva k prodávané věci kupujícím.

Je přitom samozřejmé, že nabude-li (za splnění zákonných podmínek) kupující vlastnické právo k převáděné věci způsobem upraveným v ustanovení § 446 obch. zák., nemůže vůči němu třetí osoba (např. původní vlastník) uplatňovat jakékoliv nároky související s tím, že v důsledku nabytí vlastnického práva k předmětné věci kupujícím došlo ke zmenšení majetkových hodnot náležejících takové osobě. Odpovědnost toho, kdo cizí věc neoprávněně prodal, za škodu způsobenou tím původnímu vlastníku, naopak (při splnění ostatních předpokladů pro vznik tohoto nároku) vyloučit nelze.

Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3, věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně 25. února 2010

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu