29 Cdo 5785/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 231 odst. 4 obch. zák., § 231 odst. 5 obch. zák.



29 Cdo 5785/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. J. F. , zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96C, PSČ 360 06, za účasti Bytového družstva 123 , se sídlem v Mostě, SNP 2604, PSČ 434 01, identifikační číslo osoby 25033697, zastoupeného JUDr. Zuzanou Juppovou, advokátkou, se sídlem v Mostě, Slovenského národního povstání 2654/26, PSČ 434 01, o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele z družstva za neplatné, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 214/2013, o dovolání Bytového družstva 123 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2016, č. j. 7 Cmo 242/2014-174, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Bytové družstvo 123 je povinno zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. března 2014,č. j. 24 Cm 214/2013-68, prohlásil rozhodnutí členské schůze Bytového družstva 123 (dále jen družstvo ) ze dne 23. května 2013 o vyloučení navrhovatele z družstva za neplatné (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2015, č. j. 7 Cmo 242/2014-130, k dovolání navrhovatele Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 23. září 2015, č. j. 29 Cdo 3433/2015-154, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Dovolání je z větší části polemikou se závěrem učiněným Nejvyšším soudem v jeho předchozím (kasačním) rozhodnutím v projednávané věci (jež je veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách; www.nsoud.cz ), ve kterém Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož jednání osoby užívající družstevní byt na základě (neplatné) nájemní smlouvy uzavřené s družstvem zásadně nemůže být důvodem pro vyloučení člena družstva, který je podle práva nájemcem předmětného družstevního bytu.
Od citovaného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v této fázi řízení.
Dovolací argumentace, vycházející ze skutkového závěru, podle něhož navrhovatel porušil své členské povinnosti tím, že sám provedl (objednal) nepovolené úpravy družstevního bytu, resp. s nimi byl srozuměn, a jejich následky k opakované výzvě dovolatele neodstranil, je vybudována na jiném než soudy zjištěném skutkovém stavu. Odvolací soud totiž zřetelně uzavřel, že úpravy provedla dcera navrhovatele užívající byt na základě neplatné nájemní smlouvy.
Skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, respektive před soudem odvolacím (podle něhož úpravy družstevního bytu neprováděl navrhovatel, ale jeho dcera), pak nemůže být v dovolacím řízení zpochybněn, neboť k tomu dovolatel nemá s účinností od 1. ledna 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Postup odvolacího soudu, který návrhy na doplnění dokazování (mimo jiné i ohledně toho, kdo úpravy družstevního bytu prováděl) zamítl a žádné další důkazy neprovedl, přitom dovolatel nikterak nenapadá a nepředkládá tak Nejvyššímu soudu žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř.
Již v usnesení ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 1374/2005, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož účelem úpravy vyloučení člena z družstva podle § 231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), je chránit družstvo před opakovaným či závažným porušováním členských povinností členem družstva. Této možnosti podle § 560 odst. 2 a § 260 obch. zák. nelze využívat zneužívajícím způsobem, jímž může být rozhodnutí o vyloučení člena za nevýznamné porušení povinností či využití postupu podle § 231 obch. zák. v případech, kdy existuje účinnější způsob, kterým může družstvo zajistit dodržování zákonného stavu.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 2949/2007, ze dne 22. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1155/2013, ze dne 11. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 5282/2014, ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1780/2015, a ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 4957/2016).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož na porušení členské povinnosti spočívajícím ve skladování věcí navrhovatele v prostoru před hlavním uzávěrem plynu přes zákaz družstva nelze založit tak závažný následek, jakým je ukončení členství v bytovém družstvu, neboť tento neodpovídá míře, v jaké k porušení členské povinnosti došlo, a to i s ohledem na skutečnost, že družstvo zajistilo dodržování zákonného stavu letákovou výzvou k odstranění věcí ve stanovené lhůtě a jejich následným vyklizením, je plně v souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Upozorňuje-li dovolatel v dovolání též na to, že hlavní uzávěr plynu se nachází v samostatné uzamykatelné místnosti, kterou navrhovatel zamkl, klíče si ponechal a odmítl dovolateli na jeho výzvu vydat, uplatňuje tím novou skutečnost, jejímuž zohlednění v dovolacím řízení brání § 241a odst. 6 o. s. ř.
A konečně, namítá-li dovolatel s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 2799/2011, že soud není oprávněn posuzovat věcnou správnost vyloučení z družstva (tj. zda důvod, pro který byl dotčený člen z družstva vyloučen, byl vskutku dán) a není ani oprávněn přezkoumávat, zda byly splněny podmínky, za nichž může družstvo k rozhodnutí o vyloučení přistoupit (např. zda byla udělena výstraha), přehlíží, že citovaný závěr Nejvyšší soud učinil v poměrech řízení o určení členství v družstvu.
Z rozhodnutí dovolacího soudu, na které dovolatel odkazuje, se přitom naopak podává, že platnost vyloučení z družstva co do existence důvodů pro vyloučení, resp. jeho dalších podmínek (např. předchozí udělení řádné výstrahy), soudy přezkoumávají jedině v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele z družstva za neplatné, jímž je právě řízení v projednávané věci. I s tímto rozhodnutím je tudíž napadené usnesení odvolacího soudu v souladu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinné družstvo, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Filip C i l e č e k předseda senátu