29 Cdo 5702/2016
Datum rozhodnutí: 25.04.2017
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř.



29 Cdo 5702/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně GALILEO REAL, k. s. , se sídlem v Praze 8, Thámova 181/20, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26175291, zastoupené JUDr. Ivem Jandou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Ing. J. Š. , zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 10, Benešovská 1897/24, PSČ 101 00, 2) MUDr. M. S. , a 3) Ing. F. S. , o zaplacení 500.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 109/2008, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2016, č. j. 18 Co 84/2015-605, 18 Co 420/2015, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 11.119,90 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi zbývajícími účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. 4 C 109/2008-479 (dále jen rozsudek soudu prvního stupně ),
- zastavil řízení co do částky 96.000.000 Kč s příslušenstvím ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a druhým žalovaným (výrok I.),
- zamítl žalobu o zaplacení 404.000.000 Kč s příslušenstvím proti prvnímu a druhému žalovanému (výrok II.),
- zamítl žalobu o zaplacení 500.000.000 Kč s příslušenstvím proti třetímu žalovanému (výrok III.)
a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a prvním (výrok IV.), třetím (výrok V.) a druhým (výrok VI.) žalovaným.
Následně Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 4 C 109/2008-548, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. května 2015, č. j. 4 C 109/2008-560 (dále jen usnesení soudu prvního stupně ), zrušil rozsudek soudu prvního stupně
- ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému ve výroku II. o věci samé a ve výrocích IV. a VI. o nákladech řízení,
- ve vztahu k třetímu žalovanému ve výroku III. co do částky 420.977.961,82 Kč s příslušenstvím z částky 404.000.000 Kč,
a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.).
Dále soud zavázal žalobkyni zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů řízení 2.368.817 Kč (výrok II.) a ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvoláním žalobkyně a prvního žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením
- potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému a ve výroku III. (první výrok),
- změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že prvnímu žalovanému se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (druhý výrok),
- rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a druhým žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok),
a změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k třetímu žalovanému tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o věci samé co do částky 404.000.000 Kč s příslušenstvím a co do částky 16.977.961,82 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu vůči třetímu žalovanému zastavil (čtvrtý výrok).
Při posuzování nároku prvního žalovaného na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně vyšel odvolací soud z toho, že (mimo jiné i) první žalovaný byl po podání žaloby v projednávané věci rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2010, sp. zn. 48 T 2/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2011, sp. zn. 9 To 82/2010, pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců a byl zavázán uhradit žalobkyni jako poškozené částku 96.000.000 Kč s příslušenstvím (představující část nároku uplatněného žalobou v projednávané věci).
Zbývající část uplatněného nároku (tj. 404.000.000 Kč) pak neuhradil žalobkyni dovolatel, nýbrž švýcarská banka, na jejíž účet byly převedeny finanční prostředky v důsledku trestné činnosti dovolatele. Žalobkyně vůči bance poskytující dobrovolné plnění neměla jednoznačný nárok a žalobu podala, neboť hrozilo promlčení nároku na náhradu škody proti žalovaným (tj. i dovolateli).
Výše uvedené skutečnosti měl odvolací soud za důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), pro něž prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (soudem prvního stupně stanovenou ve výši 2.368.817 Kč) nepřiznal.
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Dovolatel brojí proti postupu odvolacího soudu, který změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že dovolateli s poukazem na § 150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 2/2014 ), Nejvyšší soud přitakal názoru literatury, podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005).
Kritéria popsaná v R 2/2014 jsou ustáleně uplatňována v rozhodovací praxi jak Nejvyššího soudu (srov. důvody usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013 a sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, a ze dne 29. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014, jež jsou veřejnosti dostupná stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 na webových stránkách Nejvyššího soudu; www.nsoud.cz ), tak Ústavního soudu (srov. důvody nálezů ze dne 17. května 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, ze dne 12. července 2005, sp. zn. I. ÚS 305/2003, ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, a ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, veřejnosti dostupných na webových stránkách Ústavního soudu; www.nalus.usoud.cz ).
Posouzení otázky existence důvodů hodných zvláštního zřetele, opravňujících soud aplikovat § 150 o. s. ř., je přitom věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, neboť závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci (viz výše). Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014, ze dne 18. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 911/2014, ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 16. října 2014, sp. zn. III. ÚS 3035/2014, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení sp. zn. 29 Cdo 911/2014).
Úvahu odvolacího soudu vedoucí k aplikaci § 150 o. s. ř. Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenou neshledal. Jinými slovy, odvolací soud nijak nevybočil z aplikačních kritérií citovaného ustanovení dovozených soudní praxí. Domáhá-li se dovolatel náhrady nákladů řízení vedeného (mimo jiné) proti němu o náhradu škody, zcela přehlíží, že v trestním řízení bylo prokázáno, že škodu v žalobou uplatněné výši žalobkyni způsobil. Žaloba v projednávané věci byla přitom podána ještě před uplatněním téhož nároku v adhezním řízení (a závěr odvolacího soudu o aplikaci § 150 o. s. ř. tak obstojí i z pohledu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2016, sp. zn. 25 Cdo 5308/2015).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce žalobkyně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 8.890 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 2.368.817 Kč) a náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.929,90 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži prvního žalovaného celkem 11.119,90 Kč.
Druhý a třetí žalovaný nebyli účastníky dovolacího řízení (nepodali dovolání), žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení jim proto v projednávané věci vzniknout nemohly. S ohledem na jeho neúčast v dovolacím řízení nelze považovat za účelně vynaložené ani náklady třetího žalovaného na vyjádření k dovolání prvního žalovaného.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 25. dubna 2017

JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu