29 Cdo 5606/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



29 Cdo 5606/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce MIRAS - stavitelství a sanace s. r. o. , se sídlem v Praze - Hostivaři, Pražská 810/16, PSČ 102 21, identifikační číslo osoby 26385759, zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, PSČ 301 00, proti žalovanému ARMA BAU s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 62497171, zastoupenému JUDr. Stanislavem Mikyškou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, tř. 28. října 1295/19, PSČ 370 01, o zaplacení částky 1 040 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 17/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2016, č. j. 70 Co 101/2016-457, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 439,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou ze dne 20. ledna 2011 se žalobce podle § 147 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), domáhal po žalovaném náhrady škody způsobené podáním šikanózního insolvenčního návrhu. Škodu spatřoval v ušlém zisku, tj. v zisku, kterého by dosáhl v případě, kdyby objednatel (společnost RYTA s. r. o.) neodstoupil z důvodu podání insolvenčního návrhu od uzavřené smlouvy o dílo ze dne 17. září 2010.
Rozsudkem ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 27 C 17/2011-385, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 521 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. března 2011 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 518 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. března 2011 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III., IV. a V. výroku).
K odvolání žalobce i žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem odmítl odvolání žalovaného proti bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že se žaloba i v tomto rozsahu zamítá; v zamítavém výroku pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech státu a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že mu v důsledku chování žalovaného (zavinění zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy na jeho náklady) ušel zisk, jehož by nebýt toho s jistotou dosáhl. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že smlouva o dílo, z níž žalobce vycházel při konstrukci svého nároku na náhradu škody, je neplatná, neboť neobsahuje podstatnou náležitost dostatečně konkrétní a určitou specifikaci předmětu díla. Podle smlouvy o dílo měly být předmětem díla Zemní a stavební práce dle nabídky . Předmět díla je tedy ve smlouvě vymezen zcela nekonkrétně v podstatě jen odkazem na nabídku . Za předpokladu, že by nabídka byla nedílnou součástí smlouvy, byla k ní připojena a obsahovala by popis díla, popř. alespoň takovou specifikaci prací, aby z ní bylo možno rozsah a obsah toho, co má být předmětem plnění, zjistit, bylo by podle odvolacího soudu možno takové vymezení díla považovat za dostatečné. Nabídka však uvádí pouze tyto údaje: polštář pod základy ze štěrkopísku 620 000 Kč, průmyslová podlaha 1 910 000 Kč, nákladová rampa 1 250 000 Kč, požární cesta + kanalizace 1 070 000 Kč a terénní úpravy 350 000 Kč, celkem 5 200 000 Kč. Z těchto údajů soud, ale ani ustanovení znalci z oboru stavebnictví, nemohli zjistit, co konkrétně mělo být předmětem díla. Žalobce v řízení nepředložil ani poptávku objednatele díla na provedení stavebních prací, projektovou dokumentaci stavebních prací, které byly předmětem smlouvy o dílo, podklady pro kalkulaci sjednané ceny díla nabídky na dodávku materiálů, dohody o slevách, mzdy nebo subdodavatele, náklady na stroje, výši a způsob režijních nákladů. Cenová nabídka bez odkazu na projektovou dokumentaci tj. bez upřesnění druhu, rozsahu a požadované kvality prací podle odvolacího soudu nemá žádnou vypovídací schopnost. Žalobce, kterého tížilo břemeno průkazu tvrzení, že by dosáhl právě takového zisku, jaký tvrdil (20 % z ceny díla 5 200 000 Kč), nebýt odstoupení od smlouvy, neprokázal, že standardně dosahoval tvrzeného zisku (znalecký ústav zjistil, že žalobcem reálně dosahované zisky činily cca 1/5 jím uváděné výše), ani to, že by měl platně uzavřenou smlouvu o dílo, na jejímž základě by měl nějaké konkrétní dílo za sjednanou odměnu zhotovit.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku, podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že odvolací soud se oproti mínění dovolatele při svém rozhodování neodchýlil od judikatury označené v dovolání.
Odkazuje-li dovolatel na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudek ze dne 10. srpna 2015, sp. zn. 32 Cdo 3817/2013, rozsudek ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3192/2007, rozsudek ze dne 14. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 828/2008 a rozsudek ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001) či Ústavního soudu (nález ze dne 12. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11), z nichž plyne, že smlouvu o dílo či její část lze uzavřít či změnit i ústně, pak opomíjí, že v řízení před soudy nižších stupňů ani netvrdil, že by byla smlouva o dílo uzavírána, doplňována či blíže specifikována ústní formou. Toto zjištění nevyplynulo ani z provedeného dokazování. Ostatně dovolatel ještě v řízení před odvolacím soudem tvrdil, že strany smlouvy si dílo vymezily obecně, což bylo pro dovolatele (jako zhotovitele) výhodné, neboť mohl při jeho realizaci maximálně využít možnosti úspor.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 23 Cdo 964/2012, podle něhož stanovení předmětu díla nabídkou a ceny díla rozpočtem nezpůsobuje bez dalšího neplatnost smlouvy o dílo, pak napadá právní závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž neposoudil smlouvu o dílo jako neplatnou z důvodu, že smlouva o dílo odkazovala na nabídku či rozpočet, ale proto, že ani z nabídky, na kterou smlouva odkazovala, nebylo možné zjistit, jaké konkrétní dílo měl žalobce provést.
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani poukaz dovolatele na čl. 15.2 smlouvy o dílo (sanatorní klauzule), podle kterého se smluvní strany zavázaly případné neplatné ujednání bezodkladně nahradit formou písemného dodatku ujednáním platným a co nejvíce se blížícím svým úmyslem a účelem ujednání původnímu, což by (podle dovolatele) nemohlo vést k situaci, že by mu z uzavřené smlouvy neplynul žádný zisk. Dovolatel totiž pomíjí, že neurčitost vymezení předmětu díla způsobuje neplatnost smlouvy jako celku. V poměrech dané věci je pak zjevné, že platná smlouva o dílo uzavřena nebyla a že odstoupením od neplatné smlouvy tudíž dovolateli žádná újma z povahy věci nemohla vzniknout.
Jelikož žalobce napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností této části dovolání. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Tomuto požadavku však dovolatel nedostál. V dovolání nevymezuje žádnou otázku procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ohledně nákladových výroků ve smyslu § 237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze 14. listopadu 2016) z částky 1 040 000 Kč, která podle § 7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, činí 12 460 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 679,60 Kč jde o částku 15 439,60 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu