29 Cdo 558/2009
Datum rozhodnutí: 25.11.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 558/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně


doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a/ M. O., zastoupeného JUDr. P. S., advokátem, a b/ C. C. C., s. r. o., zastoupené Mgr. B. S., advokátkou, za účasti obchodní společnosti V. a k. Z., a. s., zastoupené JUDr. P. T., advokátem, za účasti Krajského státního zastupitelství v B., o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 9/2003, 50 Cm 140/2006, o dovolání obchodní společnosti Vodovody a kanalizace Zlín, a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 28/2008-682, takto:


Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. listopadu 2008,


č. j. 5 Cmo 28/2008-682, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2007,


č. j. 50 Cm 9/2003-598, 50 Cm 140/2006, ve znění opravného usnesení ze dne


4. prosince 2007, č. j. 50 Cm 9/2003-618, 50 Cm 140/2006, a doplňujícího usnesení ze dne 4. prosince 2007, č. j. 50 Cm 9/2003-621, 50 Cm 140/2006, se zrušují a věc


se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Olomouci usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2007, č. j. 50 Cm 9/2003-598,


50 Cm 140/2006, ve znění opravného usnesení ze dne 4. prosince 2007,


č. j. 50 Cm 9/2003-618, 50 Cm 140/2006, a doplňujícího usnesení ze dne 4. prosince 2007,


č. j. 50 Cm 9/2003-621, 50 Cm 140/2006, kterým soud prvního stupně určil , že usnesení náhradní valné hromady obchodní společnosti V. a k. Z., a. s. (dále jen obchodní společnost ) konané dne 3. prosince 2002, blíže specifikovaná ve výroku tohoto rozhodnutí, jsou neplatná.


Soud vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých akcionář obchodní společnosti S. m. Z. (dále jen akcionář ) zmocnil dvěma plnými mocemi udělenými dne 26. dubna 2002 Č. s., a. s. k výkonu akcionářských práv na valných hromadách obchodní společnosti (a to jednou v rozsahu 139.174 ks akcií a druhou v rozsahu 309.424 ks akcií obchodní společnosti). Téhož dne byly mezi akcionářem (příkazcem) a Č. s., a. s. (příkazníkem) uzavřeny dvě příkazní smlouvy (taktéž jedna v rozsahu 139.174 ks akcií a druhá v rozsahu 309.424 ks akcií obchodní společnosti), jejichž uzavřením nabyly účinnosti výše zmíněné plné moci a v nichž se smluvní strany dohodly na podmínkách, za nichž je Č. s., a. s. k výkonu akcionářských práv oprávněna.


Č. s., a. s. zmocnila dvěma substitučními plnými mocemi ze dne


5. listopadu 2002 společnost J. v., a. s. k výkonu akcionářských práv podle výše uvedených plných mocí, a to částečně v rozsahu 403.767 ks akcií obchodní společnosti.


Společnost J. v., a. s. dále zmocnila k výkonu těchto práv v totožném rozsahu Mgr. Ing. Z. S. Ten se zúčastnil náhradní valné hromady obchodní společnosti konané dne 3. prosince 2002 (dále jen valná hromada ), disponuje s 403.767 hlasy.


Protože akcionář udělil plné moci k neomezenému výkonu akcionářských práv


na všech valných hromadách obchodní společnosti konaných v budoucnosti, neměl odvolací soud udělené plné moci za speciální plné moci vyžadované ustanovením § 184 odst. 1 zákona


č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Odvolací soud tak dovodil,


že akcionář nebyl na valné hromadě řádně zastoupen. Uzavřené příkazní smlouvy navíc podle názoru odvolacího soudu zbavovaly akcionáře možnosti plné moci odvolat, což je v rozporu s obsahem a smyslem institutu zastoupení. Napadená usnesení valné hromady proto shledal neplatnými, neboť právě hlasy akcionáře rozhodovaly o výsledku hlasování při jejich přijímání.


Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obchodní společnost v plném rozsahu včasným dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc přitom dovolací důvody dle


§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.


Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně významné z hlediska následujících právních otázek:


1) Zda plná moc udělená akcionářem k jeho zastoupení na neurčitému počtu valných hromad konkrétní společnosti konaných v budoucnosti je speciální plnou mocí dle § 184


odst. 1 obch. zák.;


2) Zda osoba zmocněná k zastupování akcionáře na valné hromadě může dále zmocnit dle § 33a odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) k výkonu těchto práv jinou osobu;


3) Zda akcionář může udělit plnou moc ke svému zastoupení na valné hromadě konkrétní společnosti v rozsahu pouze části akcií, které vlastní.


Vadu řízení před odvolacím soudem spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, ač je nepřezkoumatelné. Rozhodnutí je jednak vnitřně rozporné (v závěrech, zda Č. s., a. s. byla povinna učinit povinnou nabídku převzetí, či nikoliv), jednak je jeho nepřezkoumatelnost dána tím, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na tzv. souhrnném zjištění, když z odůvodnění nevyplývá,


na základě jakých konkrétních důkazů dospěl k závěru, že akcionář nebyl na valné hromadě platně zastoupen.


Dovolatelka považuje za nesprávné právní závěry odvolacího soudu, podle nichž plné moci udělené akcionářem nejsou speciálními plnými mocemi a akcionář nebyl na valné hromadě řádně zastoupen. Podotýká, že v textu obou plných mocí ze dne 26. dubna 2002 je výslovně uvedeno, že se jedná o zvláštní plnou moc. Poukazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 215/2002 (uveřejněné v časopise Soudní Judikatura č. 12, ročník 2002, pod číslem 234; dále jen SJ 234/2002 ) z něhož vyplývá, že plná moc k zastupování na valné hromadě je speciální plnou mocí opravňující zmocněnce k zastupování na valné hromadě konkrétní společnosti. Předmětné plné moci považuje proto za speciální plné moci udělené v souladu s § 184 odst. 1 obch. zák.


Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož zmocněnec akcionáře není oprávněn udělit substituční plnou moc, a to ani v případě, že je k tomu výslovně zmocněn akcionářem. Namítá, že v daném případě má být aplikován § 33a odst. 1 písm. a/ a b/ obč. zák. (neboť žádné ustanovení obchodního zákoníku tuto situaci výslovně neřeší), z něhož jednoznačně vyplývá, že Č. s., a. s. a následně i J. v., a. s. jakožto právnické osoby byly oprávněny udělit výše uvedené substituční plné moci a tyto jsou tak platné.


Napadá rovněž argumentaci odvolacího soudu, že na základě udělených substitučních plných mocí by se valné hromady mohlo namísto akcionáře zúčastnit více subjektů najednou. Namítá, že v případě, kdy by se na valné hromadě sešel zmocnitel se zmocněncem,


by zmocnitel mohl plnou moc odvolat, to samé by mohl učinit i zmocněnec vůči osobě,


které udělil substituční zmocnění. Pokud by k odvolání plné moci nedošlo, účastnil by se valné hromady zmocnitel, popř. osoba stojící výše v pomyslné pyramidě zmocněných . Rozhodná je však dle názoru dovolatelky skutečnost, že akcionář byl na valné hromadě zastoupen pouze jedním zástupcem, pouhá možnost být zastoupen více zástupci jako argument nestačí.


Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí řeší otázky zastoupení akcionáře na valné hromadě odchylně od předchozí judikatury Nejvyššího soudu.


Nejvyšší soud se všemi dovolatelkou formulovanými otázkami zabýval již v usnesení


ze dne 25. června 2009, č. j. 29 Cdo 5297/2008, které je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu a na jehož odůvodnění v podrobnostech odkazuje.


Vycházeje z totožného skutkového základu, Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že plná moc udělená akcionářem k jeho zastupování na více valných hromadách konkrétní obchodní společnosti je speciální plnou mocí ve smyslu § 184 odst. 1 obch. zák.


Rovněž potvrdil, že i v případě zastupování dle § 184 odst. 1 obch. zák není důvod vyloučit aplikaci ustanovení § 33a obč. zák., umožňující v projednávané věci zmocněnci akcionáře zmocnit prostřednictvím substituční plné moci k zastupování na valné hromadě třetí osobu. Navíc, jak dovolatelka správně namítla, oprávnění k dalšímu zmocnění vyplývá v případě právnických osob přímo z ustanovení § 33a odst. 1 písm. b/ obč. zák.


V rámci řešení třetí z předestřených otázek dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí konstatoval, že je třeba rozlišovat mezi situací, kdy akcionář udělí plnou moc více zmocněncům ke společnému zastupování na valné hromadě (což není případ, který nastal v projednávané věci) a situací, kdy zmocněnec udělí substituční plnou moc v rozsahu týkajícím se pouze části akcií zmocnitele. Zatímco prvá z možností je vyloučena s ohledem


na podmínku, že akcionáře nemůže na valné hromadě zastupovat společně více zástupců (srov. SJ 234/2002), druhou možnost není možné v projednávané věci vyloučit proto,


že situace řešená v SJ 234/2002 nenastala, když každý ze zmocněnců mohl zastupovat společnost ohledně akcií, na které se jeho plná moc vztahovala samostatně.


Nejvyšší soud se neztotožňuje ani se závěry odvolacího soudu, podle nichž jen proto, že podle obsahu příkazních smluv, uzavřených mezi akcionářem a Č. s., a. s., bylo jejich předčasné ukončení ze strany akcionáře sankcionováno smluvní pokutou, byl akcionář zbaven možnosti odvolat plné moci, které Č. s., a. s. udělil


a že smyslem plných mocí nebylo zajištění výkonu akcionářských práv na konkrétní valné hromadě prostřednictvím zmocněnce, ale vytvoření podmínek pro následující prodeje akcií . Takové závěry nemají oporu ve skutkových zjištěních učiněných z obsahu příkazních smluv, přičemž (i kdyby ve skutkových zjištěních oporu měly) nemohou mít žádný vliv na otázku platnosti zastoupení akcionáře na valné hromadě.


Protože co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá není právní posouzení věci odvolacím soudem správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/


o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil, aniž by se dále zabýval namítanou vadou řízení. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta druhá o. s. ř.).


Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).


V další fázi řízení se soud prvního stupně vypořádá i s ostatními navrhovateli uplatněnými námitkami proti platnosti usnesení valné hromady.


V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. listopadu 2009





doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á


předsedkyně senátu