29 Cdo 55/2014
Datum rozhodnutí: 30.09.2016
Dotčené předpisy: § 174 odst. 2 IZ.



KSPL 56 INS 21934/2011
156 ICm 2116/2013 29 ICdo 55/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce FINCOM TRADE LTD. , se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, identifikační číslo 1380699, zastoupeného Mgr. Petrem Schopfem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 777/12, PSČ 110 00, proti žalovanému Ferona, a. s. , se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, PSČ 111 82, identifikační číslo osoby 26440181, zastoupenému JUDr. Alenou Jarešovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Polygrafická 262/3, PSČ 108 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 156 ICm 2116/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ing. K. Ch. , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 21934/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 156 ICm 2116/2013, 104 VSPH 33/2014-80 (KSPL 56 INS 21934/2011), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 29. října 2013, č. j. 156 ICm 2116/2013-49, Krajský soud v Plzni (dále jen insolvenční soud ) zastavil řízení ohledně požadavku žalobce na určení, že pohledávka žalovaného byla přihlášena jako nezajištěná (bod I. výroku), dále určil, že pohledávka žalovaného v celkové výši 7.363.985,28 Kč nebyla do insolvenčního řízení dlužníka přihlášena po právu (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o určení, že žalovaný nemá vůči dlužníku v insolvenčním řízení pohledávku ze směnky v rozsahu směnečného peníze 5.190.533 Kč a příslušenství ve výši 2.173.452,28 Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Na rozdíl od insolvenčního soudu, který po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaný v pozici věřitele při přihlašování své pohledávky pochybil, neboť ji přihlásil nesprávně a tudíž nelze jinak než konstatovat, že tak jak byla pohledávka přihlášena, neexistuje , dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka přihlásil pohledávku z existující směnky a předložením jejího originálu také prokázal, že je jejím majitelem.
Přitom zdůraznil, že žalovaný sice v podané přihlášce ze dne 22. března 2012 označil předmětnou směnku, z níž měla vzniknout přihlašovaná pohledávka, nepřesně, když jako důvod vzniku pohledávky pouze uvedl: směnečné rukojemství dlužník byl avalistou směnky vlastní, kterou výstavce (zároveň akceptant) neuhradil , pohledávka žalovaného však byla v přihlášce dále určena také odkazem na směnečný platební rozkaz ze dne 19. prosince 2006, č. j. 63 Sm 192/2006-14, kterým Krajský soud v Plzni žalovanému přiznal přihlašovanou směnečnou pohledávku, a na rozsudek téhož soudu ze dne 3. července 2007, č. j. 49 Cm 66/2007-30, kterým byl tento směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti.
Za tohoto stavu nemohlo být podle odvolacího soudu pochyb o tom, že žalovaný v insolvenčním řízení uplatnil (přihlásil) pohledávku ze směnky, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto označeným směnečným platebním rozkazem, tedy pohledávku ze směnky cizí vystavené dne 1. července 2005 žalovaným na jeho vlastní řad, znějící na směnečný peníz 5.190.553 Kč, splatné na viděnou, v níž je jako směnečník označena společnost AMADEUS 2000, s. r. o. (která směnku také akceptovala) a na níž se dlužník podepsal (spolu s dalšími osobami) jako směnečný rukojmí za akceptanta.
Na uvedeném závěru, pokračoval odvolací soud, nemůže nic změnit ani okolnost, že předmětnou směnku nepřesně popsal také Krajský soud v Plzni v jeho rozsudku sp. zn. 49 Cm 66/2007 (o dlužníkem avalované směnce se zde hovoří jako o směnce vlastní s tím, že za jejího výstavce je označována společnost AMADEUS 2000, s. r. o., tedy ve skutečnosti akceptant směnky). V situaci, kdy žalovaný v přihlášce odkázal právě na toto směnečné řízení, nelze podle odvolacího soudu učinit jiný závěr, než že předmětem přihlášky byla pohledávka ze směnky, o níž bylo v daném řízení rozhodováno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu se potvrzuje, případně (bude-li mít za to, že napadené rozhodnutí nelze změnit), aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
V soudní praxi není pochyb o tom, že důvodem vzniku popřené pohledávky [srov. § 174 odst. 2 a § 198 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, jakož i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněného pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35, které ač přijaté při výkladu ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání se v tomto směru uplatní i v poměrech založených insolvenčním zákonem).
V poměrech dané věci přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že žalovaný přihláškou ze dne 22. března 2012 uplatnil (přihlásil) v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pohledávku z titulu směnečného rukojemství, které měl dlužník převzít za zaplacení (shora specifikované) směnky cizí vystavené dne 1. července 2005, tedy směnky, jejíhož zaplacení se žalovaný domáhal již dříve v řízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 63 Sm 192/2006 (49 Cm 66/2007).
Jakkoli neobratně a nepřesně žalovaný v kolonce 12 přihlášky [viz slova: směnečné rukojemství dlužník byl avalistou směnky vlastní, kterou výstavce (zároveň akceptant) neuhradil ] popsal důvod vzniku přihlašované pohledávky (včetně tam uvedené nesprávné právní kvalifikace směnečné listiny, z níž uplatněný nárok odvozoval), nelze se zřetelem k dalšímu obsahu přihlášky, v němž žalovaný odkázal na připojená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (jimiž bylo o přihlašované směnečné pohledávce ve výše označeném řízení pravomocně rozhodnuto), rozumně uvažovat o tom, že v přihlášce popsaný skutek neumožňuje jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku.
Jinak řečeno, dospěl-li odvolací soud k závěru, že na základě obsahu podané přihlášky a k ní připojených listin je v poměrech dané věci zřejmé, o kterou konkrétní směnečnou listinu žalovaný svůj nárok v insolvenčním řízení opírá, nelze jeho právnímu posouzení věci v tomto směru cokoli vytknout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2016

JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu