29 Cdo 5433/2008
Datum rozhodnutí: 29.04.2010
Dotčené předpisy: § 19 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 132 o. s. ř. ve znění do 31.12.2007




29 Cdo 5433/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala rozhodl v právní věci žalobkyně Mgr. D.K., zastoupené Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Široká 3/590, PSČ 736 01, proti žalovanému Mgr. V. K . jako správci konkursní podstaty úpadkyně Supertronik a. s., identifikační číslo 00560359, zastoupenému JUDr. Annou Antlovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 2650/20, PSČ 702 00, o vyloučení movitých věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, o vyloučení pohledávky žalobkyně ve výši 130.963,- Kč s příslušenstvím ze soupisu majetku konkursní podstaty a o její zaplacení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 9/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2008, č. j. 6 Cmo 6/2007-144, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudek ze dne 29. srpna 2006, č. j. 12 Cm 9/2003-90, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o vyloučení movitých věcí označených v části 2. soupisu pod položkami číslo 1 až 75 (dále jen sporné movité věci ) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně Supertronik, a. s., o vyloučení pohledávky žalobkyně ve výši 130.963,- Kč s příslušenstvím ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a o její zaplacení mimo konkurs .
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z uvedených důvodů není způsobilá (protože nezahrnuje existenci právní otázky zásadního významu) založit přípustnost dovolání námitka, podle které formulace výroků rozsudku soudu prvního stupně neodpovídají žalobním návrhům, když vydání takových výroků se vůbec nedomáhala .
Námitkou, podle níž ani odvolací soud správně nevyhodnotil důkazy provedené před soudem prvního stupně , dovolatelka brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009, jež jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Potud ovšem není odvolacímu soudu dovoláním vytýkáno ničeho.
Konečně zásadně právně významným nečiní napadené rozhodnutí ani námitka, jíž dovolatelka polemizuje s právním posouzením učiněným odvolacím soudem a podle které věci, jež byly určeny ke zpeněžení v rámci probíhajícího exekučního řízení, neměly být zahrnuty do konkursní podstaty a dovolatelka měla být uspokojena z výtěžku prodeje movitých věcí v rámci exekučního řízení, což se však nestalo a proto má za to, že její pohledávka je pohledávkou za podstatou a nikoli pohledávkou druhé třídy , když zásadu, že konkurs jako hromadná exekuce s poměrným zastoupením má vždy přednost před exekucí individuální nelze v tomto případě aplikovat, neboť exekuční řízení již probíhalo a vzhledem k požadavku právní jistoty mělo být také dokončeno .
Vztahem řízení o výkon rozhodnutí a konkursního řízení se Nejvyšší soud zabýval již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm (pod bodem XXVI., str. 194 /370/) vysvětlil, že z ustanovení § 14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, plyne, že soud (a osoby, které ve vykonávacím řízení poskytují soudu nezbytnou součinnost) je povinen zdržet se po prohlášení konkursu (po dobu trvání konkursu) všech úkonů, jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován. Nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postihující majetek patřící do konkursní podstaty neznamená, že by správce konkursní podstaty s tímto majetkem nemohl nakládat, např. při zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty (srov. mutatis mutandis i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí je s výše uvedenými závěry v souladu.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Dovolatelka podáním podaným na poštu k přepravě 11. listopadu 2009 rozšířila dovolání též na tu část napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a kterou rozhodl o nákladech odvolacího řízení (srov. č. l. 214 až 216a). V dotčeném směru je dovolání jednak zjevně opožděné (dvouměsíční lhůta k jeho podání, určená v § 240 o. s. ř., uplynula v roce 2008 a podle § 242 odst. 4 věty první o. s. ř. mohou účastníci měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, jen po dobu trvání lhůty k dovolání), jednak objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže byl důvod je potud odmítnout podle § 218 písm. c/, § 218a a § 243b odst. 5 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a procesně úspěšnému žalovaného žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) se podává z ustanovení § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. dubna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu