29 Cdo 5432/2007
Datum rozhodnutí: 28.01.2010
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 písm. a) ZKV ve znění do 31.12.2007, § 19 odst. 3 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 27 odst. 5 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 123 obč. zák.



29 Cdo 5432/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka, v právní věci žalobce Mgr. M. Ch ., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně I. a. s., proti žalované B., spol. s r. o. , zastoupené JUDr. A. R., advokátem, o zaplacení částky 86.032,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 61/2006-116, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. srpna 2007, č. j. 51 Co 101/2007-175, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.942,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalované JUDr. A. R..

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 29. srpna 2006, č. j. 15 C 61/2006-116, zamítl Okresní soud v Olomouci žalobu, kterou se žalobkyně (I. a. s.) domáhala vůči žalované (B., spol. s r. o.) zaplacení částky 86.032,- Kč s tříprocentním úrokem z prodlení od 2. září 2004 do zaplacení.
K odvolání správce konkursní podstaty žalobkyně (jenž se poté, co Krajský soud v Brně prohlásil dne 4. září 2006 konkurs na majetek žalobkyně a poté, co žalovaná 13. září 2006 navrhla, aby v řízení přerušením prohlášením konkursu bylo pokračováno, stal ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) účastníkem řízení namísto žalobkyně) Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 6. srpna 2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu jehož přípustnost dovolatel opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být v dané věci přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přičemž důvod založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V rovině dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je dovolání kritikou správnosti závěrů odvolacího soudu k rozsahu oprávnění správce konkursní podstaty nakládat s věcí sepsanou do konkursní podstaty osobního dlužníka postupem podle § 27 odst. 5 ZKV jako majetek zástavního dlužníka z titulu zástavního práva na věci váznoucího.
Konkrétně dovolatel snáší obsáhlé argumenty na podporu závěru, že součástí práva správce konkursní podstaty s takto sepsanou věcí nakládat není právo brát z ní plody a užitky (včetně práva inkasovat nájemné z titulu nájemního vztahu založeného k věci dříve zástavním dlužníkem coby pronajímatelem).
Dovolatel míní, že vlastníku věci ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce tedy i po jejím soupisu do konkursní podstaty náleží oprávnění věc držet, užívat a požívat plody a užitky.
V posouzení této otázky Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi soudů již svým rozsudkem uveřejněným pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 27/2003 ), na který odkazuje i napadené rozhodnutí (šlo o výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. března 1998). Jak ve vyjádření k dovolání upozorňuje též žalovaná, závěr obsažený v R 27/2003 (podle něhož je správce konkursní podstaty i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky /například ji pronajímat a inkasovat nájemné/ a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci) Nejvyšší soud dále konkretizoval, v rozsudku uveřejněném pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 43/2008 ). Tam (již při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném od 1. května 2000) jednoznačně uzavřel, že sepíše-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka do soupisu majetku věc ve vlastnictví třetí osoby, kterou je zajištěna pohledávka vůči úpadci, je nájemce sepsané věci povinen platit nájemné dle dříve uzavřené nájemní smlouvy správci konkursní podstaty. Do doby, než mu je skutečnost, že předmět nájmu byl sepsán do soupisu majetku konkursní podstaty, oznámena nebo správcem konkursní podstaty prokázána, se však zprostí povinnosti hradit nájemné i plněním ve prospěch pronajímatele.
Další doplnění této argumentace (ve smyslu potvrzení závěrů obsažených v R 27/2003 a R 43/2008) obsahuje (ve výslovné vazbě na postavení zástavního dlužníka) také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5083/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že nebyla-li úkonem osoby uvedené v § 27 odst. 5 ZKV, v jehož důsledku došlo k vyloučení oprávněně sepsané věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, zajištěná pohledávka plně uspokojena, trvá do výše neuspokojené části zajištěné pohledávky nárok správce konkursní podstaty na plody a užitky zastavené věci za dobu od jejího soupisu do konkursní podstaty do složení ceny zastavené věci do konkursní podstaty; to, že po složení ceny zástavy byla zastavená věc vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty, nemá na existenci toho nároku vliv.
K závěrům obsaženým v R 27/2003 a R 43/2008 se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007 (jenž je veřejnosti rovněž k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž také vysvětlil, že závěr vzešlý v R 27/2003 z výkladu zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. března 1998, je prosaditelný i po změnách zákona o konkursu a vyrovnání provedených s účinností od 1. května 2000.
Zbývá dodat, že z takto ustálených judikatorních závěrů obecných soudů vychází i judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 8 Afs 33/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího správního soudu a podle jehož závěrů v době, kdy je nemovitost ve vlastnictví třetí osoby sepsána v konkursní podstatě osobního dlužníka, je k úhradě daně z nemovitostí povinen správce konkursní podstaty) a Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04 a ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. II. ÚS 645/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu, nebo odvolacím soudem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 36, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 58).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že žalobcovo dovolání bylo odmítnuto. Žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ).
Sazba odměny za dovolací řízení se pak určuje podle § 3 odst. bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky částkou 10.970,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 5.485,- Kč, jelikož advokát druhé žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, činí 300,- Kč. Spolu s náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (ve výši 1157,- Kč) tak činí částka přiznaná žalované k tíži žalobce 6.942,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu