29 Cdo 543/2008
Datum rozhodnutí: 28.05.2008
Dotčené předpisy: § 497 předpisu č. 513/1991Sb., § 115a předpisu č. 99/1963Sb.




29 Cdo 543/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) Ing. K. B., a b) RNDr. P. W., obou zastoupených J. K., advokátem, proti žalované C. A., , zastoupené JUDr. J. M. Ph.D., advokátem, o zaplacení částky 812,325.158,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 33/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 19 Co 103/2005-191, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 19 Co 103/2005-191 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. srpna 2004, č.j. 11 C 33/2003-113, se ve vztahu mezi žalobcem Ing. K. B. a žalovanou zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2005, č.j. 19 Co 103/2005-191, potvrdil rozsudek ze dne 6. srpna 2004, č.j. 11 C 33/2003-113, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému z žalobců částku 406,162.579,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 8. dubna 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud především přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož byly ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání, jen na základě účastníky předložených listinných důkazů , když usnesením ze dne 8. března 2004 byli žalobci vyzváni ke sdělení stanoviska k námitkám žalované a byli též poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, soud bude předpokládat, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Přitom nepřihlížel k vyjádření ze dne 1. července 2004, předloženému odvolacímu soudu, s tím, že toto nebylo soudu prvního stupně doručeno, jeho odesílatelem nejsou žalobci a neobsahuje ani stanovisko ohledně (ne)souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání.

Dále se odvolací soud, s odkazem na ustanovení § 43a občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že smlouva o úvěru (§ 497 a násl. obchodního zákoníku - dále jen obch. zák. ) uzavřena nebyla. Konečný text úvěrové smlouvy, který byl žalobcům předložen, nelze považovat za návrh, když nebyl žalovanou podepsán a nebyl schopen po případném přijetí žalobci vyvolat účinky uzavřené smlouvy . Správným shledal právní posouzení věci soudem prvního stupně i co do závěru, podle něhož žalovaná neporušila ani zákonnou prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.), ani povinnost určenou ustanovením § 12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci.

Dovolatelé zdůrazňují, že v projednávané věci nebylo možno rozhodnout bez nařízení jednání, když nebyly splněny podmínky vyžadované ustanovením § 115a o. s. ř. V daném případě totiž - pokračují dovolatelé - nebylo možno ve věci samé rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobci se práva účasti na projednání věci nevzdali, ani nesouhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Potud akcentují, že věc, jejímž předmětem je rozhodování o oprávněnosti nároku na náhradu škody z titulu právně i skutkově velice složitého obchodně-závazkového vztahu, není možné rozhodnout pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů, bez toho, aby ve věci byly provedeny veškeré účastníky navržené důkazy, včetně svědeckých výpovědí , nehledě na to, že z tohoto pohledu odvolací soud splnění podmínek určených ustanovením § 115a o. s. ř. vůbec neposuzoval.

Dále dovolatelé snáší argumenty proti závěrům soudů nižších stupňů, podle kterých mezi žalobci a žalovanou nebyla uzavřena smlouva o úvěru a žalovaná neporušila povinnosti vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák., a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné, popř. zjevně bezdůvodné odmítl, respektive jako nedůvodné zamítl.

V průběhu dovolacího řízení usnesením ze dne 7. března 2006, č.j. 40 K 7/2006-14, Krajský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek Ing. K. B. a dovolací řízení ve vztahu mezi jmenovaným a žalovanou tak bylo podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, přerušeno. Nejvyšší soud proto rozsudkem ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 673/2006, rozhodl pouze o dovolání RNDr. P. W., přičemž rozsudky soudů nižších stupňů ve vztahu mezi tímto žalobcem a žalovanou zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jelikož překážka bránící pokračování v řízení o dovolání Ing. K. B. odpadla (usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek bylo podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) zákona o konkursu a vyrovnání po splnění rozvrhového usnesení pravomocně zrušeno), pokračoval Nejvyšší soud v dovolacím řízení.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a potud má dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné, ve výkladu ustanovení § 115a o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí ve věcech uvedených v § 120 odst. 2.

Výše uvedené ustanovení upravuje výjimku ze zásady, že k projednání ve věci samé soud nařídí jednání (§ 115 o. s. ř.). Postup podle ustanovení § 115a o. s. ř. předpokládá splnění těchto podmínek: 1/ nejde o některou z věcí vypočtených v § 120 odst. 2 o. s. ř.; 2/ výsledky přípravy jednání umožňují přijmout závěr, že skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze učinit jen na základě listin, které účastníci předložili k důkazu; 3/ účastníci se buď výslovně vzdali práva na projednání věci, anebo souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (ke zjištění stanovisek účastníků k zamýšlenému postupu lze užít výzvu podle § 101 odst. 4 o. s. ř.) [viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 419 - 420]. Bez nařízení jednání tak může soud věc projednat a rozhodnout jen tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. V opačném případě nelze postupovat podle § 115a o. s. ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř. tak nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2007, pod číslem 71).

Jelikož v projednávané věci soudy nižších stupňů výše uvedené závěry nerespektovaly (soud prvního stupně žalobu zamítl, uzavíraje, že v řízení nebyly prokázány předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu ani uzavření smlouvy o úvěru , a odvolací soud se ztotožnil s jeho závěry , že k platnému uzavření smlouvy nedošlo a žalovaná žádnou povinnost neporušila ), přičemž podle obsahu spisu není pochyb ani o tom, že tvrzení žalobce a žalované co do existence dohody o podstatných náležitostech smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.) a co do naplnění předpokladů pro vznik případné odpovědnosti žalované za škodu jsou diametrálně odlišná, postup podle ustanovení § 115a o. s. ř. nepřicházel v úvahu ani v případě, že by účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovili souhlas.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto mezi žalobcem Ing. K. B. a žalovanou zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).

V další fázi řízení při řešení otázky vzniku smlouvy o úvěru a existence předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu soud prvního stupně nepřehlédne závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. února 1998, sp. zn. 2 Odon 76/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1998, pod číslem 100 a v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu