29 Cdo 542/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 230 obch. zák., § 8 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb., § 9 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb., § 9 odst. 4 písm. c) předpisu č. 177/1996Sb. ve znění od 01.01.2013, § 9 odst. 3 písm. a) předpisu č. 177/1996Sb. ve znění do 31.12.2012



29 Cdo 542/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky V. H. , zastoupené JUDr. Kamilem Andree, advokátem, se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 22/43, PSČ 779 00, za účasti 1) P. Z. , 2) Okresního stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v Uničově , se sídlem v Uničově, Dukelská 1144, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby 00052795, zastoupeného JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr 765/6, PSČ 779 00, 3) M. P. , zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, PSČ 779 00, 4) Z. S. , zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00, a 5) Š. Z. , o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 140/2012, o dovoláních navrhovatelky a Z. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2015, č. j. 5 Cmo 467/2013-348, takto:
I. Dovolání Z. S. se zamítá . II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2015, č. j. 5 Cmo 467/2013-348, se v části druhého výroku, jíž odvolací soud změnil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2013, č. j. 30 Cm 140/2012-223, ve výroku II. tak, že zavázal M. P. zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.858 Kč, a ve výroku III. tak, že zavázal P. a Š. Z. zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně společně a nerozdílně 12.858 Kč, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Dovolání navrhovatelky se v rozsahu, ve kterém směřuje proti třetímu a čtvrtému výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2015, č. j. 5 Cmo 467/2013-348, zamítá .
IV. Dovolání navrhovatelky se v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části druhého výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2015, č. j. 5 Cmo 467/2013-348, jíž odvolací soud změnil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2013, č. j. 30 Cm 140/2012-223, ve výrocích IV. a V. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi M. P., P. a Š. Z. a Okresním stavebním bytovým družstvem Olomouc se sídlem v Uničově, a v rozsahu, ve kterém směřuje proti pátému výroku uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, odmítá .
V. Ve vztahu mezi Z. S. na jedné straně a P. Z., Okresním stavebním bytovým družstvem Olomouc se sídlem v Uničově, M. P. a Š. Z. na straně druhé nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. května 2013, č. j. 30 Cm 140/2012-223, určil, že navrhovatelka je členkou Okresního stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v Uničově (dále jen družstvo ) s právem nájmu družstevního bytu ve výroku blíže specifikovaného (výrok I.), uložil M. P. zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů řízení 49.109,50 Kč (výrok II.), uložil P. a Š. Z. zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně 49.109,50 Kč (výrok III.), uložil M. P. zaplatit družstvu na náhradu nákladů řízení 20.618,50 Kč (výrok IV.), uložil P. a Š. Z. zaplatit družstvu na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně 20.618,50 Kč (výrok V.) a rozhodl, že v dalších vztazích mezi účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1) Navrhovatelka jako převodkyně uzavřela dne 23. května 2011 písemnou dohodu o převodu svých členských práv a povinností v družstvu, s nimiž je spojeno právo nájmu družstevního bytu č. 32, s M. P. jako nabyvatelem (dále též jen první dohoda ), a to za účelem zajištění půjčky ve výši 500.000 Kč, kterou M. P. poskytl 25. května 2011 v hotovosti M. V., zaměstnavateli navrhovatelky. Smlouva o půjčce i její zajištění převodem členských práv a povinností navrhovatelky byly sjednány ústně.
2) Dne 29. února 2012 uzavřel M. P. jako převodce písemnou dohodu o bezúplatném převodu předmětných členských práv a povinností v družstvu s manželi P. Z. a Š. Z jako nabyvateli (dále též jen druhá dohoda ). Téhož dne uzavřelo družstvo s oběma manželi jakožto společnými členy družstva smlouvu o nájmu bytu č. 32 na dobu neurčitou (počínaje 1. březnem 2012).
3) Navrhovatelka podala projednávaný návrh na určení svého členství v družstvu k soudu dne 24. července 2012.
4) Manželé Z. převedli 8. ledna 2013 předmětná členská práva a povinnosti (včetně práva nájmu družstevního bytu č. 32) na Z. S., a to za úplatu ve výši 695.000 Kč (dále též jen třetí dohoda ).
Soud prvního stupně - poté, co shledal naléhavý právní zájem navrhovatelky na požadovaném určení [ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. )] - podrobně vysvětlil důvody neplatnosti první dohody a uzavřel, že jelikož se M. P. na základě první dohody členem družstva nikdy nestal a nositelem předmětných členských práv a povinností v družstvu nikdy nebyl, nemohl je platně převést druhou dohodou na P. a Š. Z.; ti je následně nemohli převést třetí dohodou na Z. S. Navrhovatelka své členství nikdy nepozbyla, a proto je nadále členkou družstva.
Při výpočtu náhrady nákladů řízení postupoval soud prvního stupně podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v rozhodném znění, přičemž za tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby advokáta v projednávané věci považoval 690.000 Kč coby částku, za kterou manželé Z. převedli v lednu 2013 třetí dohodou členská práva a povinnosti v družstvu na Z. S.
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání P. Z., Š. Z., M. P. a Z. S. potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok). Ve výrocích II. až VI. usnesení soudu prvního stupně změnil, a to tak, že:
1) M. P. zavázal zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů řízení 12.858 Kč,
2) P. a Š. Z. zavázal zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně 12.858 Kč,
3) M. P. zavázal zaplatit družstvu na náhradu nákladů řízení 3.630 Kč,
4) P. a Š. Z. zavázal zaplatit družstvu na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně 3.630 Kč a
5) rozhodl, že Z. S. a ostatní účastníci nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok).
Dále odvolací soud zavázal M. P. zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů odvolacího řízení 13.046,50 Kč (třetí výrok), P. a Š. Z. zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně 13.046,50 Kč (čtvrtý výrok), navrhovatelku zavázal zaplatit Z. S. na náhradu nákladů odvolacího řízení 18.456 Kč (pátý výrok) a rozhodl, že ostatní účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (šestý výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2014, č. j. 5 Cmo 467/2013-293, Nejvyšší soud k dovolání navrhovatelky zrušil usnesením ze dne 25. března 2015, č. j. 29 Cdo 4863/2014-320, a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Podle názoru odvolacího soudu je třeba chránit dobrou víru Z. S., která se při uzavírání třetí dohody chovala zcela řádně a v souladu s právem , přičemž o důvodech neplatnosti první dohody nevěděla. Odvolací soud má za to, že judikatorní závěry Ústavního soudu (nálezů ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12) týkající se ochrany dobré víry nabyvatele nemovitosti se použijí obdobně i v družstevních poměrech při převodu členských práv a povinností. Protože je však odvolací soud v otázce dobré víry a možnosti nabytí družstevního podílu v této konkrétní věci vázán názorem Nejvyššího soudu v jeho zrušovacím usnesení ( ) a ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně , napadené usnesení ve výroku ve věci samé potvrdil.
Pro účely rozhodování o nákladech řízení odvolací soud shledal, že projednávaná věc spadá pod § 9 odst. 3 písm. g) a § 200e o. s. ř. (ve znění do 31. prosince 2013), tzn. je řízením o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob. Při výpočtu náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, resp. při výpočtu mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby, proto odvolací soud vyšel z tarifní hodnoty stanovené § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (za dva úkony právní služby uskutečněné před tímto datem) a § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (za pět úkonů právní služby uskutečněných od 1. ledna 2013). Odvolací soud výši náhrady účelně vynaložených nákladů řízení navrhovatelky a družstva stanovil podle zmíněných ustanovení advokátního tarifu a nákladové výroky usnesení soudu prvního stupně změnil co do výše náhrady nákladů řízení přiznané jednotlivým účastníkům. Z ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu pak vycházel i při výpočtu náhrady nákladů odvolacího řízení (do kterých zahrnul i náklady předchozího dovolacího řízení).
Navrhovatelku, která byla ve věci samé úspěšná, odvolací soud zavázal zaplatit Z. S. náhradu nákladů odvolacího řízení, přestože v řízení úspěch neměla, neboť měl za to, že jmenovaná svým chováním nezavdala příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§ 143 o. s. ř.).
I. K dovolání Z. S.:
Proti usnesení odvolacího soudu podala Z. S. (dále též jen dovolatelka ZS ) dovolání, opírajíc jeho přípustnost o § 237 o. s. ř., obsahově uplatňujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka ZS namítá (s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS 165/11 a zejména na nález ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12), že na základě své dobré víry mohla nabýt (a nabyla) členská práva a povinnosti v družstvu i od nevlastníka (od manželů Z.).
Dovolání dovolatelky ZS je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky nabytí práv a povinností spojených s členstvím v (bytovém) družstvu (dále jen členský podíl ) od nevlastníka, neboť ustálená judikatura, ze které Nejvyšší soud vyšel ve svém předchozím rozhodnutí v projednávané věci, byla (i v důsledku výše citovaných nálezů Ústavního soudu) překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (jenž je veřejnosti dostupný - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách; dále jen rozsudek velkého senátu ) a uvedená otázka nebyla ve světle závěrů přijatých v rozsudku velkého senátu v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dovolání však není důvodné.
Podle § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), platilo, že kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
V rozsudku ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněném pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 67/2009 ), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož ustanovení § 446 obch. zák. o nabytí věci od nevlastníka nelze použít pro nabytí obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným. Právní úprava nabytí od nevlastníka, zakotvená v § 446 obch. zák., totiž představuje výjimku z obecné právní zásady, podle níž nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (obdobně srov. např. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002). Extenzivní výklad § 446 obch. zák., respektive jeho analogická aplikace na situace, pro něž nebylo určeno, by byly v rozporu s jeho povahou a účelem.
Závěry R 67/2009 Nejvyšší soud vztáhl i na poměry družstva v usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2015, pod číslem 42, v němž uzavřel, že ani členský podíl v družstvu nelze nabýt od nevlastníka (§ 446 obch. zák. ani zde není použitelný).
Závěry dovolatelkou ZS citované judikatury Ústavního soudu ani rozsudku velkého senátu pak na projednávanou věc nedopadají, neboť řeší nabytí vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí. Členský podíl (v režimu právní úpravy účinné do 31. prosince 2013) naproti tomu není věcí v právním smyslu (tím méně věcí nemovitou); představuje souhrn práv a povinností člena v družstvu, jejichž vlastnictví není evidováno v žádném veřejném seznamu (katastr nemovitostí) ani veřejném rejstříku (obchodní rejstřík), o nějž (resp. o zápis v němž) by nabyvatel členského podílu mohl opřít svou dobrou víru v jeho (oprávněné) nabytí.
K závěru, že členský podíl v (bytovém) družstvu nelze nabýt od nevlastníka, přičemž na uvedeném ničeho nemění ani případná dobrá víra nabyvatele, se následně Nejvyšší soud opakovaně přihlásil, naposledy např. v usnesení ze dne 26. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 1887/2015. Ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 23. března 2016, sp. zn. III. ÚS 2346/15, odmítl, označuje přitom závěr Nejvyššího soudu o nemožnosti nabytí členského podílu od nevlastníka pod bodem 12 za výstižný .
Za této situace nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se od své dosavadní ustálené judikatury (jež obstojí i ve světle závěrů rozsudku velkého senátu) a ve smyslu § 237 o. s. ř. posoudit dovolacím soudem vyřešenou právní otázku jinak.
Důvodnost dovolání pak nezakládá ani výtka, podle níž odvolací soud nezkoumal dobrou víru dovolatelky ZS. Z usnesení sp. zn. 29 Cdo 2080/2012 se podává, že dobrá víra nabyvatele členského podílu právní význam mít může, ale jen jako jedna z podmínek pro jeho vydržení, po uplynutí tříleté vydržecí doby. Z tvrzení dovolatelky ZS obsažených v dovolání se však podává, že svou (tvrzenou) dobrou víru pozbyla již 30. ledna 2013, tj. necelý měsíc po uzavření třetí dohody, jíž měla členský podíl nabýt.
Argumentuje-li dovolatelka ZS tím, že nelze poskytnout soudní ochranu tomu, kdo jedná v rozporu se zákonem či nejedná v právním styku poctivě, či jedná v rozporu s dobrými mravy , a tím, že se Nejvyšší soud dosud nezabýval aplikací základních zásad zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z. ), na chování navrhovatelky, M. P. a manželů Z., přehlíží, že v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Soudy obou stupňů nadto svá rozhodnutí na závěru o nemravném či nepoctivém jednání účastníků řízení nezaložily a ani dovolatelka ZS v tomto směru neotevírá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že při posuzování zda bylo jednání stran při uzavírání první dohody v rozporu s dobrými mravy, je nutné vycházet z okolností existujících v době uskutečnění onoho (údajně) nemravného jednání. Následné (neplatné) převody členského podílu druhou a třetí dohodou a další okolnosti nastalé po uzavření první dohody nemohou mít na posouzení souladu (či rozporu) jednání navrhovatelky s dobrými mravy žádný vliv (srov. obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007).
Napadá-li dovolatelka ZS skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a jeho hodnocení důkazů (věrohodnost účastnických a svědeckých výpovědí), s nimiž se odvolací soud ztotožnil, přehlíží, že k tomu nemá s účinností od 1. ledna 2013 k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, resp. před soudem odvolacím, nemůže být v dovolacím řízení zpochybněn. Taktéž hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Protože se dovolatelce ZS prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost usnesení odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání Z. S. podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
II. K dovolání navrhovatelky:
Proti druhému až šestému výroku usnesení odvolacího soudu podala dovolání také navrhovatelka (dále též jen dovolatelka VH ), opírajíc jeho přípustnost o § 237 o. s. ř., obsahově uplatňujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka VH má za to, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva i procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, částečně nebyla dosud řešena a dále z důvodu, že posuzovaná právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak .
Dovolatelka VH brojí proti tomu, že odvolací soud druhým výrokem napadeného rozhodnutí snížil výši náhrady nákladů řízení přiznané jí soudem prvního stupně, neboť tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (podle ní) nesprávně stanovil podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012(na 5.000 Kč) a podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve znění účinnémdo 31. prosince 2013 (na 50.000 Kč). Z této tarifní hodnoty pak vycházel i při výpočtu výše náhrady nákladů odvolacího a předchozího dovolacího řízení přiznané dovolatelce VH třetím a čtvrtým výrokem napadeného usnesení.
Dovolatelka VH namítá, že občanský soudní řád svým § 9 odst. 3 písm. g) stanoví věcnou příslušnost krajského soudu v projednávané věci, nemá však žádný vztah k advokátnímu tarifu a neurčuje, že ve velké množině sporů vedených podle tohoto ustanovení, mezi které patří i spory o finanční částky, má být postupováno podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud se nezabýval otázkou, zda je předmět řízení penězi ocenitelný, či nikoli, a s odůvodněním, že projednávaná věc je řízením o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, při výpočtu náhrady nákladů řízení přímo aplikoval ta ustanovení § 9 advokátního tarifu, která se použijí pouze tehdy, není-li možné předmět řízení ocenit penězi. V projednávané věci je přitom předmětem řízení určení členství dovolatelky VH v družstvu, které je penězi ocenitelné . Dle názoru dovolatelky VH měl odvolací soud za tarifní hodnotu považovat hodnotu družstevního podílu , kterou představuje částka 690.000 Kč, za niž manželé Z. převedli členský podíl na Z. S. Jelikož tak neučinil, odchýlil se odvolací soud podle názoru dovolatelky VH při svém rozhodování o nákladech řízení od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 26. června 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, a usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 429/2015) a Ústavního soudu (nálezů ze dne 4. července 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. I. ÚS 712/01, a ze dne 24. března 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10).
Za nesprávný považuje dovolatelka VH i pátý výrok napadeného usnesení, kterým ji odvolací soud s poukazem na § 143 o. s. ř. zavázal zaplatit Z. S. náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18.456 Kč, neboť jmenovaná svým chováním nezavdala příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Podle dovolatelky VH je použití uvedeného ustanovení možné jen tehdy, nečinila-li v řízení neúspěšná protistrana žádné procesní kroky ke své obraně (což nebyl případ Z. S.). Ani dovolatelka VH dle svého názoru nezavdala příčinu k podání návrhu; odvolací soud měl proto zvážit aplikaci § 150 o. s. ř. či postupovat podle procesního úspěchu ve věci.
Z. S. ve vyjádření k dovolání navrhovatelky vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka VH ohlašuje, že dovolání podává proti výroku II. až VI. napadeného usnesení odvolacího soudu, z obsahu dovolání je zřejmé, že druhý výrok rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl změněn výrok VI. rozhodnutí soudu prvního stupně, ani šestý výrok rozhodnutí odvolacího soudu nijak nezpochybňuje; dovolací soud se proto těmito částmi napadeného usnesení odvolacího soudu nezabýval.
V rozsahu, ve kterém směřuje proti té části druhého výroku usnesení odvolacího soudu, jíž odvolací soud změnil výroky IV. a V. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi družstvem, M. P. a manželi Z., Nejvyšší soud odmítl dovolání navrhovatelky podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné.
K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výše uvedená část druhého výroku napadeného usnesení se poměrů dovolatelky VH nijak nedotýká.
I pro akcesorické výroky o nákladech řízení pak platí omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jež určuje, že dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozhodnutím o nákladech řízení, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč.
V rozsahu, v němž dovolatelka VH napadá pátý výrok usnesení odvolacího soudu, jímž byla zavázána zaplatit Z. S. 18.456 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení, své dovolání směřuje proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč a v dovolání navrhuje, aby soud aplikoval § 150 o. s. ř. Ve vztahu k tomuto výroku netvrdí tedy žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze usuzovat, že požaduje částku převyšující 50.000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen R 5/2014 ). Dovolání navrhovatelky proto v tomto rozsahu nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je proto i v této části odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom přípustnost dovolání proti pátému výroku napadeného usnesení z hlediska aplikace § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. posuzoval odděleně od zbývajících výroků o nákladech řízení napadených dovoláním, neboť pátý výrok spočívá na samostatném právním posouzení otázky aplikace § 143 o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu dovolání dovolatelky VH směřuje proti té části druhého výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud změnil výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně, a proti třetímu a čtvrtému výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího a předchozího dovolacího řízení.
Jestliže odvolací soud rozhodl, že dovolatelka VH má právo na nižší náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, resp. dovolatelce přiznal dle jejího názoru nesprávnou (nižší) výši náhrady nákladů odvolacího (resp. dovolacího) řízení, je pro posouzení, zda těmito dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu odvolací soud dovolatelce VH dle jejího názoru odepřel (srov. obdobně R 5/2014).
Jelikož dovolatelka VH považuje za správnou tarifní hodnotu 690.000 Kč, z níž vyšel soud prvního stupně, dle jejího názoru jí odvolací soud odepřel 72.503 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a 38.889,40 Kč na náhradě nákladů odvolacího a předchozího dovolacího řízení; celkem se tedy zbývající částí dovolání domáhá 111.392,40 Kč. Ve zbývajícím rozsahu tak může být dovolání dovolatelky VH přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť na ně nedopadá omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Ve výše uvedeném rozsahu je dovolání dovolatelky VH (směřující proti části druhého výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud změnil výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně, a proti třetímu a čtvrtému výroku usnesení odvolacího soudu) přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky stanovení tarifní hodnoty pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta v řízení o určení členství v družstvu (výkladu § 8 a § 9 advokátního tarifu), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.
Z § 9 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, se podává, že nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 5.000 Kč.
Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10.000 Kč.
Z § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, se podává, že se částka 25.000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, se částka 50.000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v řízení v otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, a dále ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení.
Dovolatelka VH přehlíží, že se podle ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká, jen v případě, není-li stanoveno jinak. Ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (zavedené do advokátního tarifu s účinností od 1. ledna 2013 vyhláškou č. 486/2012 Sb.) je právě onou zvláštní úpravou, kterou předvídá § 8 odst. 1 advokátního tarifu a jež se na projednávanou věc aplikuje bez dalšího [na rozdíl od § 9 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), písm. b) a dalších advokátního tarifu není její použití omezeno žádnými podmínkami], neboť řízení o určení členství v družstvu je řízením v otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob [viz § 200e odst. 1 a § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř.; srov. např. usnesení ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1766/2013, či usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3702/2014].
Dovolání je přesto zčásti důvodné.
Ačkoli odvolací soud vyšel při výpočtu mimosmluvní odměny za úkony právní služby poskytnuté dovolatelce VH po 1. lednu 2013 správně z § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, nesprávného právního posouzení se dopustil při výpočtu mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby uskutečněné před 31. prosincem 2012 (v řízení před soudem prvního stupně).
V době před 1. lednem 2013 advokátní tarif sice neobsahoval speciální úpravu tarifní hodnoty zakotvenou pro řízení v otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob v § 9 odst. 4 písm. c), pro řízení ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné však § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. prosince 2012) stanovil jako zvláštní tarifní hodnotu částku 25.000 Kč. Mezi řízení vypočtená v § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu patří i řízení o určení členství v družstvu, jehož předmět není penězi ocenitelný (není roven obvyklé ceně členského podílu). K tomu viz např. usnesení ze dne 28. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 218/2012, či usnesení ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2012.
Stanovil-li odvolací soud tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby učiněné v řízení před soudem prvního stupně před 31. prosincem 2012 podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu na 5.000 Kč, jeho právní posouzení je v této části nesprávné. Ostatně i přímo z § 9 odst. 1 advokátního tarifu se podává, že se toto ustanovení použije jen v případě, není-li dále stanoveno jinak [např. právě v § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu].
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky stanovení tarifní hodnoty pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta za úkony právní služby poskytnuté před 31. prosincem 2012 v řízení o určení členství v družstvu, na které spočívá část druhého výroku napadeného usnesení, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl částečně uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v části druhého výroku, jíž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Protože se dovolatelce VH prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost třetího a čtvrtého výroku usnesení odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání navrhovatelky směřující proti třetímu a čtvrtému výroku napadeného usnesení podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání Z. S. bylo zamítnuto, M. P., manželům Z. a družstvu však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Vyjádření družstva k oběma dovoláním, učiněné jediným podáním, byť sepsaným advokátem, obsahuje pouze informaci, že družstvo bude respektovat konečné rozhodnutí v této věci. Nejvyšší soud proto nepovažuje náklady vynaložené na takový úkon právní služby za účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a družstvu náhradu nákladů dovolacího řízení vůči Z. S. nepřiznal.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne i o nákladech tohoto dovolacího řízení ve vztahu mezi navrhovatelkou a ostatními účastníky řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2016

JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu