29 Cdo 54/2015
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 240 předpisu č. 182/2006Sb., § 241 předpisu č. 182/2006Sb., § 241 odst. 3 předpisu č. 182/2006Sb., § 585 obč. zák., § 159 odst. 3,4 až 6 předpisu č. 182/2006Sb.



KSPH 38 INS 25131/2012
33 ICm 271/2013
29 ICdo 54/2015


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, PSČ 261 01, proti žalovanému Mgr. Adamu Sigmundovi , advokátu, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka JAWA Divišov a. s., zastoupenému JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, o žalobě o určení pořadí pohledávky a o vzájemné žalobě o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 33 ICm 271/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka JAWA Divišov a. s. , se sídlem v Divišově, Vlašimská 216, identifikační číslo osoby 00 65 96 90, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 INS 25131/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č. j. 33 ICm 271/2013, 104 VSPH 567/2014-85 (KSPH 38 INS 25131/2012), takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.534,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. dubna 2015, č. j. 33 ICm 271/2013, 104 VSPH 567/2014-85 (KSPH 38 INS 25131/2012), potvrdil rozsudek ze dne 18. června 2014, č. j. 33 ICm 271/2013-53, jímž Krajský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) určil, že právní úkon smlouva o zajišťovacím převodu práva uzavřená dne 6. dubna 2012 mezi žalobcem a dlužníkem je vůči věřitelům a majetkové podstatě dlužníka neúčinná a zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce za dlužníkem ve výši 2.040.272,33 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 INS 25131/2012 je co do pořadí po právu pohledávkou zajištěnou majetkem dlužníka dle (výše označené) smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení.
Odvolací soud cituje ustanovení § 235 odst. 1 a 2, § 239 odst. 1 a 3, § 241 odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 ICdo 13/2012 shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je neúčinná, s tím, že za tohoto stavu nemůže být úspěšná ani žaloba o určení, že pohledávka žalobce za dlužníkem je pohledávkou zajištěnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), maje za to, že v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda se zásada ochrany dobré víry podle ustanovení § 5 písm. c) insolvenčního zákona, uplatní i při aplikaci institutu odporovatelnosti podle ustanovení § 241 insolvenčního zákona nebo zda je institut odporovatelnosti podle insolvenčního zákona výjimkou z této zásady.
Dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, že smlouvu o zajišťovacím převodu práva uzavřel v dobré víře , popisuje okolnosti vzniku zajištěné pohledávky a uzavření dohody o zajišťovacím převodu práva a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání dále otevírá otázku, zda je možné smlouvu o zajišťovacím převodu práva uzavřenou před zahájením insolvenčního řízení v situaci, kdy byl dlužník ve stavu úpadku, ačkoli žalobce o úpadku nevěděl, považovat za úkon zvýhodňující žalobce na úkor ostatních věřitelů, nebo zda jde o legální jednání účastníka právních vztahů. Dovozuje, že sjednané zajištění je v obchodním styku zcela standardní a poukazuje na smlouvy o zřízení zástavního práva, které dlužník uzavřel s jiným věřitelem.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2012, jakož i v rozsudcích ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012 a ze dne 22. prosince 2015 sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněných pod čísly 113/2014 a 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101, včetně judikatury Nejvyššího soudu obsažené v důvodech těchto rozhodnutí.
Z označené judikatury mimo jiné plyne i závěr, podle něhož jedním z předpokladů k naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu dle ustanovení § 240 a § 241 insolvenčního zákona je zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku); insolvenční zákon přitom rozlišuje jen skutkové podstaty neúčinných právních úkonů, u nichž současně stanoví vyvratitelnou domněnku úpadku dlužníka a skutkové podstaty neúčinných právních úkonů, u nichž nese důkazní břemeno o úpadku dlužníka insolvenční správce. Z výslovného znění rozhodných ustanovení insolvenčního zákona (srov. jeho § 235 a násl.) upravujících neúčinnost právních úkonů dlužníka je nepochybné, že insolvenční zákon neurčuje, že by předpokladem neúčinnosti právního úkonu dlužníka byla vědomost druhé smluvní strany (žalobce) o stavu úpadku dlužníka.
Navíc v poměrech dané věci je ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (včetně stanoviska samotného žalobce) zjevné, že právě vědomost žalobce o špatné ekonomické situaci dlužníka byla důvodem, pro který žalobce a dlužník uzavřeli smlouvu o zajišťovacím převodu práva.
K argumentaci dovolatele o tom, že chování dlužníka nelze podřadit ustanovení § 241 odst. 3 insolvenčního zákona, když dovolatel půjčil dlužníku své finanční prostředky za určitým účelem, který se neuskutečnil, přičemž k okamžiku, kdy dohodou o narovnání byly zrušeny závazky z půjčky a nahrazeny (novým) závazkem dlužníka vrátit žalobci jeho finanční prostředky, to byl dovolatel, kdo do té doby za své finanční prostředky neobdržel jakoukoli kompenzaci , Nejvyšší soud podotýká, že k řešení otázky, zda v poměrech dané věci šlo vskutku o zajištění již existujícího (nebo nového) závazku, dovolatel nijak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 a § 241b odst. 3 o. s. ř.; k prostému konstatování dovolatele o novosti pohledávky Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout nemohl.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že dohodou o narovnání (§ 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná či pochybná; z dohody o narovnání (včetně dohody o zajišťovacím převodu práva) zjevně plyne, že pohledávka z titulu půjčky nebyla ani sporná, ani pochybná (viz např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 1459/2005 a ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2008, pod číslem 44).
Konečně Nejvyšší soud doplňuje, že v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu insolvenční soud usnesením ze dne 2. září 2016, sp. zn. KSPH 38 INS 25131/2012-B-65, zrušil konkurs na majetek dlužníka podle ustanovení podle 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, neboť majetek dlužníka je zcela nepostačující. Vzhledem k důvodu, pro který byl zrušen konkurs, nejde o žádný z případů předvídaných ustanovením § 159 odst. 4 až 6 insolvenčního zákona; samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání pak není ani pokračováním v incidenčním sporu ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 insolvenčního zákona.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. července 2015) podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů.
Incidenční spory o určení pořadí přihlášené pohledávky a o určení neúčinnosti právního úkonu, jsou spory ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu; tarifní hodnota tak činí (s přihlédnutím k ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu spojení obou věcí ke společnému řízení) 100.000,- Kč. Tomu odpovídá (podle ustanovení § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 5.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,-Kč jde úhrnem o částku 5.400 Kč; s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), jde celkem o částku 6.534,- Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu