29 Cdo 538/2007
Datum rozhodnutí: 24.09.2008
Dotčené předpisy: § 175 předpisu č. 99/1963Sb., § 10 předpisu č. 191/1950Sb.




29 Cdo 538/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně P. C. C., a. s., , zastoupené JUDr. J. P., advokátem, , proti žalovanému F. Č., , zastoupenému JUDr. A. D., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 92/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č.j. 6 Cmo 71/2006-59, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. října 2005, č.j. 55 Cm 92/2005-37, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. března 2005, č.j. 53 Sm 77/2005-4, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (P., a. s.) částku 51.147,- Kč s 6% úrokem od 22. února 2005 do zaplacení a náklady řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingové půjčce (dále jen smlouva ), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 94.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 5.222,- Kč podle splátkového kalendáře počínaje od 16. června 2000 do 16. listopadu 2001 ;

2) k zajištění splácení půjčky žalovaný vystavil blankosměnku, kterou byla žalobkyně - ve smyslu vyplňovacího prohlášení ze dne 7. června 2000 - oprávněna vyplnit co do směnečné sumy, zahrnující, ale nepřekračující veškeré pohledávky ze smlouvy, neuhrazené splátky, půjčky a penále, které budou splatné ke dni splatnosti směnky a co do platebního místa libovolným údajem;

3) 21. února 2005 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě částky 52.147,- Kč, sestávající z dlužné splátky dle splátkového kalendáře ve výši 2.207,- Kč, penalizační faktury ve výši 1.940,10,- Kč a smluvní pokuty ve výši 50 % z půjčky, tj. 47.000,- Kč.

Cituje ustanovení § 175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka žalovaného, podle níž směnečnou sumu před podáním žaloby v plné výši zaplatil, a to zaplacením dlužných splátek, není důvodná, neboť uhrazením dlužných splátek nebyla uhrazena směnečná suma vyčíslená žalobkyní na směnce, resp. původní blankosměnce s odkazem na vyplňovaní prohlášení směnečné .

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze 26. září 2006, č.j. 6 Cmo 71/2006-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Vyšel z toho, že doplněním neúplné směnky se tato stala směnkou mající veškeré náležitosti určené čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ), přičemž byla splatná dne 21. února 2005. Žalovaným předložené důkazy o platbách realizovaných v letech 2000 až 2002, tj. před vznikem perfektní směnky a před její splatností, nepovažoval ani odvolací soud za platby na směnku, a shledal tak závěry soudu prvního stupně správnými.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že odvolací soud (i soud prvního stupně) věc posoudil v rozporu s hmotným právem , když žalobkyni přiznal směnečnou pohledávku, ačkoli žalovaný včas vznesl kauzální námitku , že směnečná suma byla před podáním žaloby zaplacena .

Dovolatel zdůrazňuje, že vznesl skutková tvrzení , podle kterých žalobkyni vůči němu svědčila pohledávka ze smlouvy ve výši 94.000,- Kč a pohledávka ze směnky ve výši 51.147,- Kč, přičemž žalovaný žalobkyni již před podáním žaloby v době od září 2000 do prosince 2002 uhradil částku 146.216,- Kč. Nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že poskytnuté plnění nemohlo být plněním na směnku, argumentuje, že k plnění došlo po vystavení směnky (po datu 7. června 2000), přičemž závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo plněno před doplněním blankosměnky o veškeré náležitosti , nemá oporu ani ve skutkových tvrzeních účastníků, ani v provedeném dokazování. Jelikož doplněním chybějících podstatných náležitostí směnky se z listiny stává platná směnka s účinky ke dni vystavení, i kdyby žalobkyně skutečně chybějící údaje doplnila až po uhrazení směnečné sumy, hledí se na ně tak, jakoby je do směnky doplnil žalovaný v den vystavení směnky . Dále dovolatel akcentuje, že nelze vyloučit možnost úhrady směnečné sumy přede dnem splatnosti směnky ; příjme-li věřitel takové plnění, je závazek splněn před splatností a věřitel se jej nemůže po splatnosti dovolávat opakovaně .

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

V průběhu dovolacího řízení žalobkyně změnila obchodní firmu na P. C. C., a. s. a Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává

Je tomu tak již proto, že posouzení, zda žalovaný žalobkyni směnečnou sumu uhradil, nemá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný opodstatněnost námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (zaplacení směnečné sumy) neprokázal, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem. Dovolatel totiž jednak (nepřípustně) zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, co do data vyplnění blankosměnky o údaj směnečné sumy (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. přitom k dispozici nemá), jednak evidentně (a nesprávně) nerozlišuje mezi úhradou směnkou zajištěné pohledávky a plněním na směnku. V soudní praxi přitom není pochyb, že námitka zaplacení směnky a námitka zaplacení pohledávky směnkou zajištěné jsou založeny na odlišných skutkových tvrzeních (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 125/2006 a ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Cdo 354/2008).

Konečně nelze přehlédnout, že byť účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou nastávají - jak správně zdůraznil dovolatel - ex tunc, lze si jen stěží představit, že by dovolatel žalobkyni na směnku plnil dříve, než byla o směnečnou sumu (a další náležitosti) doplněna, nehledě na to, že před datem vyplnění blankosměnky by jen stěží mohla být taková směnka žalovanému k placení předložena. Tomu, že žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu zaměnil námitku úhrady kauzální pohledávky s námitkou úhrady směnky, nasvědčuje i jeho tvrzení u jednání 25. října 2005, podle něhož je smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká, jakož i srovnání plateb realizovaných v období let 2000 až 2002 na směnkou zajištěnou pohledávku ze smlouvy.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2008



JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu