29 Cdo 534/2014
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.



29 Cdo 534/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Petrem Kubešem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Klatovech, nám. Míru 65, PSČ 339 01, proti žalovanému M. P., zastoupenému Mgr. Janem Hoškem, advokátem, se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, PSČ 386 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 72/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2013, č. j. 6 Cmo 133/2009-274, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 20. března 2009, č. j. 47 Cm 72/2003-167, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 22. září 2003, č. j. 52 Sm 126/2003-8, jímž žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s 6 % úrokem od 11. dubna 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu 833,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů, s odkazem na ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), uzavřel, že žalovaný prokázal tvrzení obsažená v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, podle nichž směnka uplatněná v tomto řízení (dále jen směnka ) zajišťovala dodávky zboží společností WELSTAM s. r. o. (dále jen společnost ) žalovanému, podnikajícímu jako fyzická osoba v oblasti stavebnictví a že vyfakturované dodávky zboží, jejichž zaplacení bylo kryto směnkou, byly zaplaceny , čímž kauza směnky zanikla .
V této souvislosti zdůraznil, že uvěřil účastnické výpovědi žalovaného M. P. o tom, že vystavil pouze jedinou směnku, a že tato směnka zajišťovala zaplacení materiálu odebraného od společnosti. Později byla cena tohoto materiálu zaplacena a směnka byla roztrhána . Výše uvedené skutečnosti pak byly podpořeny i dalšími důkazy a to výpovědí řidiče pana K. , který výslovně uvedl, že v den vystavení směnky (21. března 2001) vozil žalovaného jako řidič a že jej rozhodně nevezl do H., kde směnka měla být údajně vystavena. Za klíčový v řízení provedený důkaz považoval výpis z účtu žalovaného v období vystavení směnky , jenž podporuje tvrzení žalovaného, podle něhož tento měl k dispozici soukromé finanční prostředky, od žalobce si žádné peníze nepůjčil, ve vztahu k němu neměl žádný osobní závazek a pro zajištění takového závazku žádnou směnku nevystavil. Dalším důvodem, pro který soud uvěřil této výpovědi, je to, že z žádného důkazu v řízení provedeného neplyne, že by žalobce a žalovaný jako fyzické osoby byli v nějakých přátelských vztazích, které by mohly odůvodňovat poskytnutí soukromé půjčky ze strany žalobce . Poukázal i na obsah námitek R. C., jak jsou obsaženy ve spise vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 240/2000, jakož i na svědeckou výpověď I. B., podle nichž jmenovaní podepsali ke krytí dodávek stavebního materiálu od společnosti směnky ve prospěch žalobce jako fyzické osoby.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. dubna 2013, č. j. 6 Cmo 133/2009-274, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
Šlo přitom o v pořadí třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho první rozsudek ze dne 7. prosince 2005, č. j. 6 Cmo 38/2005-92, jímž změnil (první) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 47 Cm 72/2003-74, tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 29 Odo 515/2006-116 a jeho druhý rozsudek ze dne 31. března 2010, č. j. 6 Cmo 133/2009-206, jímž změnil (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 20. března 2009) a směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. října 2012, č. j. 29 Cdo 2928/2010-254.
Odvolací soud, poté, co částečně zopakoval dokazování, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, podle něhož žalovaný neprokázal, že směnka, zajišťovala kauzální pohledávku tvrzenou žalovaným, ani to, že byla roztrhána pouhá kopie směnky a nikoli její originál .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když odvolací soud se (podle jeho názoru) při řešení procesního práva odchýlil od v dovolání specifikované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to konkrétně ve výkladu ustanovení § 132 o. s. ř. ohledně nároku na hodnocení důkazů, ve spojení s přípustnými druhy důkazů, jak jsou definovány v ustanovení § 125 o. s. ř., ve výkladu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. co do nároku na odůvodnění rozsudku, jakož i ve výkladu ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. co do potřeby zopakovat všechny soudem prvního stupně provedené důkazy. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení, rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru dovolatele nerespektuje právní úpravu platnou v době jeho vydání s tím, že ani tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Dovolatel (formálně) uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rekapituluje dosavadní průběh řízení, namítá, že odvolací soud pochybil při hodnocení důkazů a nepostupoval dle kritérií určených ustanovením § 132 o. s. ř. Dále akcentuje, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje požadavkům plynoucím z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž postupoval způsobem předvídaným ustanovením § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a zopakoval (všechny) důkazy, na jejichž základě soud prvního stupně založil své (opačné) rozhodnutí, jímž směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil.
Konečně ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení dovolatel akcentuje, že odvolací soud na náhradě nákladů řízení žalobci přiznal (nesprávně) o 25.047,- Kč více, když v rámci posledního řízení před odvolacím soudem byl uskutečněn pouze jeden úkon právní služby; žalovaný tak byl na nákladech řízení zmíněným rozsudkem o 25.047,- Kč zkrácen .
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a směnečný platební rozkaz zrušil, respektive, aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu a podání dovolání, Ústavní soud usnesením ze dne 14. října 2013, sp. zn. IV. ÚS 2882/13, odmítl ústavní stížnost žalovaného proti druhému výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2013, č. j. 6 Cmo 133/2009-274, o nákladech řízení a následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. prosince 2013, č. j. 6 Cmo 133/2009-338, zamítl návrh žalovaného na opravu druhého výroku zmiňovaného rozsudku, konkrétně šlo o opravu výše náhrady nákladů řízení před soudy všech stupňů z částky 270.619,- Kč na částku 245.572,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti posuzováno podle obsahu dovolání uplatňuje jednak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá, jednak zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu (srov. opět § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výhradou, podle níž odvolací soud nezopakoval všechny soudem prvního stupně provedené důkazy, a přesto dospěl k odlišným skutkovým závěrům, dovolatel ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), tj. namítá existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani v tomto směru nejde o zpochybnění správnosti právního posouzení věci, nehledě na to, že povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy se vztahuje (zásadně) na důkaz výslechem svědků a účastníků, nikoli na důkaz listinou, jejíž obsah je neměnný (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011, včetně tam zmiňované judikatury Nejvyššího soudu).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat ani za nepřezkoumatelné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně dovolání žalovaného Nejvyšší soud neshledává přípustným ani v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Je tomu tak proto, že v poměrech projednávané věci dovolatel polemizuje s výrokem o náhradě nákladů řízení argumentem, podle něhož odvolací soud na těchto nákladech žalobci vůči žalovanému přiznal o částku 25.047,- Kč více, jinými slovy napadá zmíněný výrok rozsudku odvolacího soudu v rozsahu nepřevyšujícím 50.000,- Kč [viz ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2578/2013].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. října 2015
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu