29 Cdo 532/2011
Datum rozhodnutí: 18.04.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 532/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. P. J. , proti žalovanému Mgr. M. S. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně SELIKO a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45192537, zastoupenému Mgr. Antonínem Šimečkem, advokátem, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639 00, o zaplacení částky 60.033,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 205/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2010, č. j. 15 Co 163/2009-171, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.616,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil výroky I. a III. rozsudku ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 53 C 205/2005-141, jimiž Městský soud v Brně zamítl žalobu o zaplacení částky 60.033,- Kč spolu s 15 % ročním úrokem z prodlení z částky 45.177,- Kč od 27. června 1998 do 12. srpna 2001 a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, domáhaje se jeho zrušení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a má za to, že dovolání s ohledem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) není přípustné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé upravují ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., s tím, že podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, jakož i usnesení ze dne 11. května 2004, sp. zn. 29 Odo 209/2003, uveřejněné v témže časopise č. 6, ročník 2004, pod číslem 116, proti němuž byla podána i ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 626/03, odmítl).
V daném případě dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o souhrnném nároku na zaplacení částky 60.033,- Kč, který však sestává ze dvou samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, a to nároku na zaplacení managerské odměny za rok 1997 podle managerské smlouvy ze dne 19. března 1997 ve výši 45.177,- Kč a nároku na zaplacení náhrady za dovolenou na zotavenou za období od 25. října do 4. listopadu 1999 ve výši 14.856,- Kč. Žádný z uplatněných samostatných nároků tak nedosahuje částky 50.000,- Kč podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Dovolatel přitom nikterak nenapadá způsob, jakým bylo o jeho nároku rozhodnuto (nevznáší žádné námitky proti tomu, že o žalobě, původně formulované jako o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, bylo rozhodnuto výroky na plnění).
Přípustnost dovolání pak není způsobilé založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (k tomu srov. např. obdobně rozhodnutí uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 4.380,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 936,- Kč činí 5.616,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 18. dubna 2012

JUDr. Filip Cileček
předseda senátu