29 Cdo 5290/2009
Datum rozhodnutí: 26.10.2011
Dotčené předpisy: § 183b obch. zák. ve znění do 31.03.1998




29 Cdo 5290/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně a/ R. K. a žalobce b/ MUDr. P. S. , obou zastoupených Mgr. Petrem Jindřichovským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Krakovská 25, PSČ 110 00, proti žalované společnosti Biocel Paskov a. s. , se sídlem v Paskově, Zahradní 762, PSČ 739 21, identifikační číslo osoby 26420317, zastoupené JUDr. Markem Noskem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, PSČ 110 00, o uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 96/1999, o dovolání navrhovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2009, č. j. 8 Cmo 283/2008-336, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2009, č. j. 8 Cmo 283/2008-336, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců rozsudek ze dne 20. prosince 2007, č. j. 30 Cm 96/1999-279, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost do 30 dnů ode dne právní moci rozsudku učinit veřejný návrh smlouvy s náležitostmi podle ustanovení § 183b odst. 1, 5 a 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák.), ve znění účinném do 31. března 1998, o koupi zaknihovaných akcií na majitele ISIN CZ0005005850 o jmenovité hodnotě 185 Kč, vydaných společností Jihočeské papírny, a. s., Větřní (nyní VET Assets a. s.), se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 19, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00012297 (dále jen společnost JP ), a to za kupní cenu ve výši 419,47 Kč za každou akcii (dále též jen veřejný návrh ).
Jde přitom o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 6. března 2001, č. j. 30 Cm 96/99-49, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, aby byla společnost Biocel Paskov a. s. povinna učinit veřejný návrh smlouvy podle ustanovení § 183b obch. zák., Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. července 2003, č. j. 8 Cmo 329/2001-94, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel především z toho, že:
1) Žalobkyně a/ se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 22. října 1999 domáhala uložení povinnosti žalované učinit veřejný návrh. Tvrdila, že žalovaná získala dne 15. prosince 1997 akcie společnosti JP představující 49,87% podíl na jejím základním jmění. Investiční a poštovní banka, a. s. (dále jen banka ) získala dne 4. února 1998 akcie společnosti JP představující 13% podíl na jejím základním jmění, přičemž žalovaná a banka jednaly ve shodě a vznikla jim tak povinnost učinit veřejný návrh.
2) Ke dni 4. února 1998 nebyl žádný ze žalobců akcionářem společnosti JP.
3) Žalobkyně a/ nabyla akcie společnosti JP až po uvedeném dni, ke dni 3. září 1999 vlastnila 1.534 akcií společnosti JP, z nichž většinu posléze prodala a ke dni 21. dubna 2004 vlastnila již pouze dvě akcie.
4) Dne 21. ledna 2005 prodala žalobkyně a/ jednu akcii MUDr. S. Soud prvního stupně usnesením ze dne 17. února 2005 připustil, aby MUDr. S. vstoupil do řízení jako další účastník na straně žalobkyně.
Na takto ustaveném základě odvolací soud cituje ustanovení § 183b odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), ve znění účinném do 31. března 1998 uzavřel, že odkupové povinnosti podle označeného ustanovení odpovídá právo ostatních akcionářů, aby vůči nim osoba, jež získala rozhodující podíl v cílové společnosti, učinila veřejný návrh. Právě a pouze tito akcionáři jsou nositeli práva odpovídajícího této povinnosti (učinit veřejný návrh), a pokud je toto právo porušeno, jen tito akcionáři jsou věcně legitimováni domáhat se ochrany tohoto práva u soudu . Uvedený závěr pak odpovídá i účelu ustanovení § 183b obch. zák., jež slouží ochraně menšinových akcionářů. Nebyl-li žádný ze žalobců akcionářem společnosti JP v době, kdy žalované měla vzniknout odkupová povinnost, nesvědčí mu ani aktivní legitimace v tomto sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (uplatňujíce tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v posouzení, zda právo domáhat se splnění povinnosti podle ustanovení § 183b obch. zák., ve znění účinném do 31. března 1998, svědčí toliko akcionářům vlastnícím akcie v době vzniku odkupové povinnosti či zda toto právo přechází spolu s akcií.
Dovolatelé snášejí argumenty na podporu závěru, podle něhož uvedené právo přechází spolu s akcií i na osoby, jež akcie nabyly po vzniku odkupové povinnosti, zdůrazňujíce, že omezení tohoto práva pouze na akcionáře držící akcie v době vzniku povinnosti učinit povinný veřejný návrh by zákonodárce výslovně uvedl, jako to činí např. v ustanovení § 220a odst. 6 obch. zák., ve znění účinném ve stejné době. Právo ostatních akcionářů, odpovídající povinnosti učinit veřejný návrh na odkoupení jejich akcií, je spojeno s akcií, a tudíž přechází i na další nabyvatele akcií. Toto právo musí svědčit každému aktuálnímu vlastníku až do konce závaznosti učiněného veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií .
Uvedený výklad odpovídá podle názoru dovolatelů i účelu ustanovení § 183b obch. zák., v rozhodném znění, jímž je ochrana menšinových akcionářů, resp. zabezpečení jejich práva na fair exit akceptací povinně učiněného návrhu smlouvy o koupi akcií cílové společnosti.
Názor odvolacího soudu zvýhodňuje podle přesvědčení dovolatelů povinného majoritního akcionáře , neboť nemají-li ostatní původní akcionáři zájem čekat na učinění veřejného návrhu, popř. se jeho učinění domáhat soudně, a přitom by chtěli se svými akciemi disponovat, zbavovali by sebe i nového nabyvatele akcií možnosti využít toto právo na fair exit (tj. právo akceptovat povinný veřejný návrh a vystoupit tak ze společnosti).
Výklad zaujatý odvolacím soudem ve svém důsledku nepřiměřeně omezuje menšinové akcionáře v situaci prodlení ovládajících osob veřejný návrh učinit .
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to k posouzení otázky dovoláním otevřené.
S ohledem k době, v níž měla žalované vzniknout povinnost učinit veřejný návrh, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný zejména výklad ustanovení § 183b obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. března 1998 (tj. naposledy ve znění zákona č. 142/1996 Sb.).
Podle § 183b odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, pokud jsou akcie společnosti veřejně obchodovatelné, je akcionář, který získá buď sám, nebo společně s jinými osobami jednáním ve shodě (§ 66b) podíl na veřejně obchodovatelných akciích, s nimiž je spojeno hlasovací právo (dále jen "podíl na veřejně obchodovatelných akciích"), v rozsahu jedné poloviny, a dále v rozsahu dvou třetin nebo tří čtvrtin součtu jmenovité hodnoty všech akcií společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo, anebo tento podíl překročí, povinen učinit veřejný návrh smlouvy o koupi ostatních veřejně obchodovatelných akcií této společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo, do 60 dnů ode dne, který následuje po dnu, v němž akcionář kdykoliv tento podíl získá nebo překročí. Pro účely tohoto ustanovení se prioritní akcie, u nichž stanovy vylučují hlasovací právo, považují za akcie, s nimiž není spojeno hlasovací právo, a to i v případech, kdy podle zákona toto hlasovací právo dočasně nabývají.
Právní úprava povinného veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií (dále též jen povinný veřejný návrh ) společnosti, jejíž akcie jsou veřejně obchodovatelné (resp. registrované, nyní kótované), byla do obchodního zákoníku začleněna zákonem č. 142/1996 Sb. s účinností od 30. května 1996.
Jejím účelem je zabezpečit v nezbytné míře ochranu menšinových akcionářů cílové společnosti za situace, kdy dochází k jejímu ovládnutí (a nastává tedy stav, kdy osoba či osoby, které společnost ovládly, mohou prosadit bez ohledu na vůli ostatních akcionářů zásadní změny v poměrech společnosti), resp. kdy dochází v důsledku zvýšení podílu ovládající osoby (ovládajících osob) k získání (zákonem definované) kvalifikované většiny touto osobou (těmito osobami) a tím i k dalšímu snížení vlivu ostatních akcionářů na řízení společnosti. Institut povinného veřejného návrhu zajišťuje za této situace menšinovým akcionářům možnost ukončit svojí účast ve společnosti, aniž by tím byli majetkově poškozeni (jak ostatně správně uvádějí i dovolatelé; dále srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 342/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2002, pod číslem 113).
Akcionář, který získá rozhodný (zákonem definovaný) podíl na veřejně obchodovatelných akciích, je povinen učinit veřejný návrh do 60 dnů ode dne následujícího po dni, v němž tento podíl získá nebo překročí. Jestliže svojí povinnost nesplní, mohou se oprávnění akcionáři domáhat jejího splnění u soudu (§ 161 odst. 3 o. s. ř.; srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 101/2008, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 137).
Právní úprava povinnosti učinit veřejný návrh tudíž směřuje především k ochraně těch menšinových akcionářů, kteří vlastní akcie společnosti v době vzniku povinnosti učinit veřejný návrh (tedy v době, kdy určitá osoba nabude rozhodný podíl), popř. jejich universálním právním nástupcům. Právě jim totiž zákon zakotvením této povinnosti poskytuje ochranu v podobě zajištění práva na ukončení účasti ve společnosti za odpovídající (přiměřené) protiplnění, tj. tak, aby nedošlo k poškození jejich majetkových práv (v situaci, kdy cena akcií na trhu, popř. jejich likvidita, může v důsledku ovládnutí cílové společnosti či zvýšení podílu ovládající osoby /ovládajících osob/ výrazně poklesnout).
Nicméně nelze vyloučit, aby akcionář ukončil svojí účast ve společnosti sice poté, kdy jiný akcionář nabude rozhodný podíl zakládající vznik povinnosti učinit veřejný návrh, avšak ještě předtím, než povinnému akcionáři uplyne lhůta k jeho učinění. Současně platí, že neučiní-li do uplynutí lhůty povinný akcionář veřejný návrh, porušuje svojí zákonnou povinnost vůči těm akcionářům, kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni lhůty pro učinění povinného veřejného návrhu (a to bez ohledu na to, zda je nabyli před vznikem této povinnosti nebo až poté). Právě tito akcionáři se tudíž mohou domáhat vůči povinnému akcionáři jak náhrady škody způsobené porušením této zákonné povinnosti, tak i splnění uvedené zákonné povinnosti formou žaloby o uložení povinnosti učinit veřejný návrh. Naopak akcionář, který svojí účast ve společnosti ukončil před uplynutím lhůty k učinění veřejného návrhu, tato práva nemá, neboť v době, kdy byl vlastníkem akcií (tj. před jejich převodem na třetí osobu), vůči němu povinný akcionář svojí povinnost neporušoval.
Jinými slovy, aktivní věcná legitimace k žalobě o uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií svědčí těm akcionářům, kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni lhůty pro učinění povinného veřejného návrhu (a to bez ohledu na to, zda je nabyli před vznikem této povinnosti nebo až poté).
Uplyne-li povinnému akcionáři lhůta k učinění veřejného návrhu, mohou se ostatní akcionáři domáhat buď splnění této povinnosti, a/nebo náhrady škody způsobené jejím porušením. Nicméně i poté mohou akcie společnosti převézt např. na veřejném trhu na jiné osoby, a ukončit tak svoji účast ve společnosti. Učiní-li tak, jejich právo na ukončení účasti ve společnosti bude realizováno, byť nikoliv akceptací povinného veřejného návrhu. Z tohoto důvodu na nabyvatele akcií, kteří akcie nabyli po uplynutí lhůty k učinění veřejného návrhu, právo domáhat se vůči povinnému akcionáři (splněním povinnosti učinit veřejný návrh) ukončení své účasti v cílové společnosti nepřechází. Právo na náhradu škody způsobené porušením povinnosti učinit veřejný návrh (ve lhůtě stanovené zákonem) zůstává akcionářům, kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni této lhůty, zachováno.
Uvedený závěr odpovídá výše popsanému účelu ustanovení § 183b obch. zák., v rozhodném znění. Osoby, které dobrovolně nabyly akcie cílové společnosti již v době, kdy povinné osobě (osobám) uplynula lhůta ke splnění povinnosti učinit veřejný návrh, nabývají účast v cílové společnosti za již konstituovaného stavu, kdy jiný akcionář drží ve společnosti rozhodný (zákonem definovaný) podíl a ostatním akcionářům již vzniklo právo na ukončení jejich účasti ve společnosti formou akceptace povinného veřejného návrhu. Jestliže jim tento stav byl znám, popř. měl a mohl být znám, kdyby při nabývání akcií jednaly s náležitou péčí, není věcného důvodu, aby jim bylo umožněno se následně (tedy poté, kdy tento stav dobrovolně akceptovaly a nabyly účast ve společnosti) domáhat ukončení své účasti v cílové společnosti návrhem na splnění povinnosti učinit veřejný návrh o koupi akcií.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že osobám, které nabyly akcie cílové společnosti až poté, kdy akcionáři, jenž získal rozhodný (zákonem definovaný) podíl na veřejně obchodovatelných akciích, již uplynula lhůta ke splnění povinnosti učinit veřejný návrh podle ustanovení § 183b odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. března 1998, právo domáhat se splnění této povinnosti postupem podle ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. zásadně nesvědčí.
Výjimku z tohoto závěru představuje situace, kdy nabyvateli akcií cílové společnosti nemohlo být ani při vynaložení náležité péče, kterou lze od osoby nabývající akcie očekávat, v době uzavření smlouvy známo, že již došlo ke skutečnostem zakládajícím vznik povinnosti jiného akcionáře (jiných akcionářů) učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií (a uplynutí lhůty k jejímu splnění). U takového nabyvatele totiž nelze dovodit, že dobrovolně akceptoval stav ve společnosti nastolený, a s ohledem na výše vyložený účel ustanovení § 183b obch. zák. je na místě mu poskytnout stejnou ochranu jako ostatním akcionářům, kteří vlastnili akcie cílové společnosti v době vzniku povinnosti učinit veřejný návrh.
Závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců je tudíž předčasný. Odvolací soud totiž nezkoumal, zda žalobci nenabyli akcie v době do uplynutí 60denní lhůty k učinění veřejného návrhu, vycházeje z názoru, že rozhodným pro posouzení jejich věcné legitimace je, zda byli akcionáři společnosti JP ke dni, kdy žalovaná (společně s bankou) měla získat rozhodný podíl na veřejně obchodovatelných akciích. Současně se odvolací soud již nezabýval tím, zda žalobci v době, kdy akcie společnosti JP nabyli, věděli či vědět měli a mohli (při vynaložení náležité péče), že žalovaná nabyla (resp. dle jejich tvrzení měla nabýt) společně s bankou rozhodný podíl na akciích společnosti JP a že jim již marně uplynula lhůta k učinění veřejného návrhu.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. října 2011

JUDr. Petr Šuk
předseda senátu