29 Cdo 5249/2014
Datum rozhodnutí: 29.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 175 o. s. ř.



29 Cdo 5249/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce D. V. , zastoupeného JUDr. Danielem Balounem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Václavská 12, PSČ 339 01, proti žalované Ing. J. Ř. , zastoupené JUDr. et Mgr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečným platebním rozkazům, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 828/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2014, č. j. 5 Cmo 200/2014-85, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20.680 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Českých Budějovicích směnečným platebním rozkazem ze dne 9. srpna 2013, č. j. 13 Cm 828/2013-11, uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 2.830.600 Kč s 6% úrokem od 1. července 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 9.435 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 182.000 Kč. Směnečným platebním rozkazem ze dne 9. srpna 2013, č. j. 13 Cm 829/2013-11, dále uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 169.488,20 Kč s 6% úrokem od 1. července 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 564 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 24.980 Kč.
Rozsudkem ze dne 27. ledna 2014, č. j. 13 Cm 828/2013-51, Krajský soud v Českých Budějovicích (poté, co výše označené věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) ponechal oba směnečné platební rozkazy v platnosti (výrok I. a II.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. července 2014, č. j. 5 Cmo 200/2014-85, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vycházeje ze skutkového stavu zjištěného na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalované prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaných směnečných platebních rozkazů zpochybnit nepodařilo.
K jednotlivým námitkám žalované předesílaje, že předmět řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je vymezen skutkovými tvrzeními obsaženými ve včas podaných námitkách, přičemž k námitkám uplatněným později nelze přihlížet (§ 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) přitom odvolací soud (zejména) uzavřel, že:
1) V řízení nebylo prokázáno, že sporné směnky, jejichž zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde jednak o směnku vlastní vystavenou žalovanou dne 20. října 2009, znějící na směnečný peníz 5.806.522 Kč, se splatností dne 30. června 2010 dále též jen první směnka , jednak o směnku vlastní vystavenou žalovanou dne 2. prosince 2009, znějící na směnečný peníz 280.000 Kč, se splatností dne 30. června 2010 dále též jen druhá směnka ), byly původně vystaveny bez uvedení data jejich splatnosti (tedy jako směnky splatné na viděnou) a žalobce teprve později datum splatnosti na směnky neoprávněně doplnil.
2) I kdyby se žalované podařilo prokázat pozdější (neoprávněné) doplnění data splatnosti sporných směnek, neměnilo by to nic na existenci žalobou uplatněného nároku. Nepředložením směnky splatné na viděnou k placení v jednoroční lhůtě běžící od data jejího vystavení majitel svá práva ze směnky neztrácí (čl. I. § 34, § 53 odst. 1, § 77 a § 78 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového) a nároky ze sporných směnek (uplatněné u soudu dne 28. června 2013) by nebyly (v případě, že by skutečně šlo o vistasměnky) ani promlčeny.
3) Zcela nedůvěryhodná a neprokázaná zůstala námitka žalované, že první směnku podepsala v omylu. Včas podané námitky neobsahují žádná další skutková tvrzení o okolnostech, za nichž mělo dojít k podpisu směnky, navíc při výslechu před orgány Policie České republiky žalovaná uvedla zcela jinou skutkovou okolnost , totiž že k podpisu směnky byla žalobcem donucena. Takovou námitkou by se však soud mohl zabývat jen tehdy, jestliže by byla uplatněna včas.
4) Námitka, že první směnka nemá kauzu, není důvodná. Jednak bylo na žalované, aby v námitkách tuto skutkovou obranu řádně vylíčila a označila k ní důkazní prostředky, jednak z provedeného dokazování vyplynulo, že směnka kauzu má, když zajišťuje pohledávky žalobce vůči třetí osobě.
5) Žalovaná konečně neprokázala ani skutečnost, že na druhou směnku, popř. na závazek směnkou zajištěný, plnila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že při úvaze o přípustnosti dovolání nepřihlížel jako k právně bezcenné k (obsahově nové) argumentaci, kterou dovolatelka uplatnila v podání ze dne 19. října 2015, jímž dovolání (po uplynutí lhůty k jeho podání) doplňovala (k tomu srov. ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dále předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Prostřednictvím námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů (učiněných ohledně namítaného nedostatku kauzy první směnky a plnění, jež žalovaná měla poskytnout na úhradu závazku z druhé směnky, resp. na úhradu směnkou zajištěného závazku), tak dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do výkladu ustanovení § 175 o. s. ř. a řešení otázky určitosti a projednatelnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) pak zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení § 175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud na dané téma dále uzavřel, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (srov. dále např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 19/2013).
Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci žalovaná ve včasných námitkách procesní obranu založenou na tvrzení, že k podpisu první směnky byla donucena působením bezprávné výhrůžky žalobce, neuplatnila. Na opačný závěr zjevně nelze (jak činí dovolatelka) usuzovat z pouhé (v námitkách obsažené) zmínky o tom, že směnka byla vystavena pouze v omylu . Prověřit správnost směnečného platebního rozkazu prostřednictvím takové námitky (tj. zabývat se v námitkách neuvedenými okolnostmi, za nichž měla být první směnka vystavena) vskutku (jak správně uzavřely soudy nižších stupňů) nelze.
Na shora uvedených závěrech přitom není způsobilý nic změnit ani dovolatelkou zmiňovaný odkaz (obsažený v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) na listinu (úřední záznam o podaném vysvětlení, sepsaný příslušným oddělením Policie České republiky dne 17. ledna 2011), kterou žalovaná připojila k podaným námitkám.
Jakkoliv Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dříve při výkladu zabývajícím se projednatelností žaloby ve smyslu § 79 o. s. ř. připustil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu (listinný důkaz), kterou žalobce připojí k žalobě jako její přílohu (srov. jeho rozsudek ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35), představuje takový závěr (jež se nepochybně obdobně uplatní také při řešení otázky, jaké námitky žalovaný vznesl se zřetelem k vylíčeným rozhodujícím skutečnostem ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) jen výjimku ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně, včetně požadavku, aby z odkazu obsaženého v žalobě bylo patrno, že připojený listinný důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci přitom zjevně ke skutkovému vymezení námitky nesvobodného podpisu směnky nedošlo ani výše uvedeným způsobem. Z obsahu podaných námitek totiž neplyne, že by žalovaná projevila vůli vylíčit některou z rozhodujících skutečností, na nichž zakládala své námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, tak, že ohledně ní odkáže na její popis v některém z připojených listinných důkazů (předloženým úředním záznamem žalovaná jak zřetelně plyne z obsahu námitek hodlala pouze prokazovat namítané neoprávněné doplnění data splatnosti sporných směnek).
Konečně ve vztahu k té části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a dále ve vztahu k druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, dovolatelka neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci a tudíž ohledně nich neotevírá ani žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, jež by měla vliv na správnost této části napadeného rozhodnutí (právní posouzení věci, na kterém napadené rozhodnutí spočívá, dovolání nezpochybňuje). Ani v tomto rozsahu proto dovolání přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. března 2015), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 3.010.087,20 Kč) částku 20.380 Kč, a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 20.680 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu