29 Cdo 5249/2007
Datum rozhodnutí: 25.11.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 5249/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. J.V., zastoupeného JUDr. M.N., advokátkou na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 565/2003, za účasti Ing. F. Š., a společnosti F. P. spol. s r. o., o neplatnost usnesení valné hromady, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. srpna 2007, č. j. 14 Cmo 121/2007-55, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 2007, č. j. 13 Cm 678/2005-36, kterým tento soud zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 13 Cm 565/2003.


Odvolací soud v odůvodnění usnesení zejména uvedl, že žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesních vad. K žalobě na obnovu řízení je legitimován účastník původního řízení a lze ji podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 228 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).


Účastníky řízení ve věci sp. zn. 13 Cm 565/2003 byli Ing. F. Š. jako navrhovatel a společnost F. P. spol. s r. o. (dále též jen společnost ). Ing. J. V. účastníkem řízení nebyl (soud jeho návrh na přibrání do řízení jako účastníka pravomocně zamítl). Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že účastenství Ing. J.V. není v řízení podle § 131 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) založeno ani tím, že byl jmenován jednatelem společnosti usnesením valné hromady, jehož neplatnost byla předmětem řízení a následně byla i soudem vyslovena. Rovněž tak přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v řízení o neplatnost usnesení valné hromady učiní soud závěr o tom, zda je přijaté usnesení v rozporu s právními předpisy či společenskou smlouvou či nikoli i bez intervence osoby, která byla napadeným usnesením jmenována do funkce. Soud je povinen provést i jiné důkazy, než které účastníci navrhli, jestliže je to potřebné ke zjištění skutkového stavu. Shledá-li soud protiprávnost napadeného usnesení valné hromady, neplatnost vysloví (pokud neshledá důvody podle § 131 odst. 3 obch. zák.) a ani stanovisko společnosti případně souhlasící s navrhovatelem nemůže zvrátit závěr soudu o tom, zda napadené usnesení či postup k jeho přijetí vedoucí je či není v rozporu s právními předpisy nebo společenskou smlouvou.


Závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace Ing. J. V. k podání žaloby na obnovu řízení tak odvolací soud shledal správným. Nadto odvolací soud dodal, že jestliže soud zamítá žalobu na obnovu řízení proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl oprávněn, nemusí dle § 235f o. s. ř. nařizovat jednání.


Odvolací soud nepřisvědčil žalobci Ing. J.V. ani v tom, že soud prvního stupně měl žalobu na obnovu řízení posoudit i z hlediska zmatečnosti podle § 229 o. s. ř., neboť žaloba pro zmatečnost je odlišný právní institut, než žaloba na obnovu řízení, pro její podání platí jiná lhůta a zákon vymezuje i jiné (taxativní) důvody, pro které jí lze pravomocné rozhodnutí soudu napadnout. I žalobu pro zmatečnost může podat jen účastník původního řízení; ve vztahu k Ing. V. by podle názoru odvolacího soudu i u této žaloby (kterou ovšem nepodal) platily závěry o nedostatku jeho věcné legitimace.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal Ing. J. V. dovolání. Co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 239 o. s. ř., přičemž má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nadto se domnívá, že poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání je chybné či neúplné.


Dovolatel argumentuje tím, že řízení vedené o neplatnost usnesení valné hromady, kde je rozhodováno o postavení jednatele, který byl posuzovanou valnou hromadou jmenován do funkce a který po několik měsíců činnost jednatele v dobré víře vykonával, je řízením o jeho právech a povinnostech. Nebyl-li připuštěn jako vedlejší účastník, měl být připuštěn jako účastník ve smyslu § 94 o. s. ř. Dovolatel má za to, že neúčastenstvím na řízení mu byla odebrána jeho základní práva na hájení jeho práv. Z tohoto pohledu měl dle jeho názoru i soud prvního stupně přezkoumat návrh na obnovu řízení z pohledu zmatečnosti a jelikož se jedná o nesporné řízení, měl tuto zmatečnost přezkoumat podle § 235d o. s. ř.


Dovolatel tvrdí, že má naléhavý právní zájem být účastníkem (a nezáleží na terminologickém označení účastníka) řízení, neboť předmětem řízení jsou dotčena jeho práva a povinnosti a dále jsou jím dotčeny i právní úkony, které činil jako jednatel společnosti. Uvádí, že jakýkoliv subjekt, který může být soudním řízením dotčen na svých právech a povinnostech by měl mít možnost stát se účastníkem řízení a k tomuto mu dána možnost se vyjádřit jak k řízení samotnému, tak k jednotlivým důkazním prostředkům.


Dle dovolatele jsou to právě soudy, které jsou povolány k tomu, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přičemž jemu ze strany soudu patřičná ochrana poskytnuta nebyla.


Dovolatel akcentuje, že civilní procesní řízení je ovládáno zásadou materiální pravdy, která byla zamezením připuštění jeho účastenství v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cm 565/2003 a následně i v řízení o povolení obnovy řízení porušena.


Se závěrem odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace k podání žaloby o povolení obnovy řízení se dovolatel neztotožňuje a opětovně namítá, že soudy obou stupňů se měly zabývat i zmatečností.


Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí. Poukazuje na skutečnost, že dovolatel chce za každou cenu dosáhnout možnosti ingerence do soudního řízení, aniž by mu v tomto směru svědčil jakýkoli právní titul. Akcentuje, že dovolatel neustále zcela nesprávně směšuje fáze řízení o žalobě na obnovu řízení, tedy řízení o povolení obnovy, kdy soud pouze hodnotí splnění podmínek rozhodných pro obnovu řízení, s vlastním obnoveným řízením, kdy se soud teprve zabývá okolnostmi skutkového stavu v dané věci. Navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - zde v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. - připouští.


Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b), § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.


Podle ustanovení § 238 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení § 237 o. s. ř. platí obdobně (odstavec 2).


Ustanovení § 238 o. s. ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za shodných podmínek jako ty, jež jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř.).


Dle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,


a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,


b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,


c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé . Ve spojení s § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je pak nutno míti za rozhodnutí ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (§ 235e odst. 1 o. s. ř.); jiný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že úprava přípustnosti dovolání formulovaná v § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se vzhledem k omezením plynoucím z obdobné aplikace § 237 o. s. ř. neprosadí vůbec (shodně srov. v právní teorii např. Winterová, A. a kol. in: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, 1. vydání. Linde Praha, a. s., 2003, str. 542-543). Nicméně, přesto, že podmínka, aby šlo o usnesení ve věci samé , v posuzovaném případě splněna je, chybí další předpoklady formulované ustanovením § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání není přípustné podle obdobného užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., protože usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím [písmeno a)] a usnesení ze dne 24. ledna 2007 je prvním rozhodnutím soudu prvního stupně v dané věci [písmeno b)].


Splněna není ani podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Námitky dovolatele po obsahové stránce nesměřují k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Soustřeďují se totiž toliko k prověření závěru, zda v konkrétním případě měl či neměl být připuštěn jeho vstup do řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti. Taková námitka však přípustnost dovolání založit nemůže. Napadené rozhodnutí též neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (jde v něm o výklad procesního práva).


Skutečnost, že odvolací soud dovolatele nepřesně poučil - nepoučil jej o tom, že dovolání není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - přípustnost dovolání nezakládá; měla (ve shodě s ustanovením § 240 odst. 3 o. s. ř.) jen ten následek, že dovolateli uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. listopadu 2009


Doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á


předsedkyně senátu