29 Cdo 5242/2014
Datum rozhodnutí: 22.12.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



29 Cdo 5242/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce P. W. , zastoupeného JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem, se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Vinohradská 1216/87, PSČ 120 00, proti žalované Ing. I. N. , zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, PSČ 412 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 151/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2014, č. j. 5 Cmo 86/2014-163, takto:


I. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2013, č. j. 47 Cm 151/2012-94, se zastavuje.
II. Dovolání se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.294,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. února 2013, č. j. 47 Cm 151/2012-94, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. července 2012, č. j. 47 Cm 151/2012-12, kterým uložil žalované zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč s 6% úrokem od 27. června 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.333,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 50.170,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech námitkového řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání.
Řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 80/2013), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13. Tomuto požadavku přitom dovolatelka v projednávané věci nedostála.
V posuzované věci dovolatelka k otázce přípustnosti dovolání (kromě citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.) pouze uvedla, že vyřešená právní otázka má být posouzena dovolacím soudem jinak. Takový požadavek dovolatelky však není v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mělo-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (srov. znění § 237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Takový údaj se však z dovolání nepodává.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 25. listopadu 2014), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 1.003.333,- Kč) částku 12.340,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.654,40 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 15.294,40 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 22. prosince 2014

JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu


.