29 Cdo 521/2012
Datum rozhodnutí: 25.03.2014
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák., § 243b odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



29 Cdo 521/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobců a) Ing. M. B., b) doc. Ing. J. T., CSc. a c) Ing. P. P. , všech zastoupených JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem, se sídlem v Brně, Ječná 1321/29a, PSČ 621 00, proti žalovanému " F ", družstvo , se sídlem v Brně, Filipova 9, PSČ 635 00, identifikační číslo osoby 25327721, zastoupenému JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Dřevařská 866/25, PSČ 602 00, o povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 19/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2011, č. j. 26 Co 586/2006-367, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.458,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem změnil Krajský soud v Brně k odvolání žalobců a), b) a c) rozsudek ze dne 25. května 2006, č. j. 42 C 19/98-250, jímž Městský soud v Brně zamítl žalobu o uložení povinnosti uzavřít ve výroku označenou kupní smlouvu (dále jen kupní smlouva ) tak, že uložil žalovanému povinnost se žalobci kupní smlouvu uzavřít.
Jde v pořadí o třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne 25. června 2004, č. j. 26 Co 217/2001-143, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. prosince 2000, č. j. 42 C 19/98-113 (jímž soud prvního stupně návrh zamítl); a rozsudek ze dne 30. ledna 2008, č. j. 26 Co 586/2006-280, (jímž odvolací soud změnil v pořadí druhé zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 25. května 2006, č. j. 42 C 19/98-250, tak, že žalobě vyhověl), proti němuž bylo podané dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 3626/2008, zamítl, zrušil (spolu s rozhodnutím Nejvyššího soudu) Ústavní soud nálezem ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. IV. ÚS 2600/09 [přitakávaje závěrům učiněným odvolacím a Nejvyšším soudem, vytýkaje jim však, že se nezabývaly posouzením platnosti smlouvy o smlouvě budoucí, uzavřené 3. září 1997 (dále jen sporná smlouva), z pohledu jejího souladu s dobrými mravy].
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, navrhuje, aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že právní posouzení souladu sporné smlouvy s dobrými mravy, učiněné odvolacím soudem, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (dostupnou veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu). Odvolací soud vyšel z výkladu pojmu dobré mravy podaného např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, správně vyložil, že pro posouzení platnosti sporné smlouvy jsou významné okolnosti existující v době jejího uzavření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007, a judikaturu v něm citovanou), a následné závěry správně založil na posouzení všech relevantních okolností projednávané věci (srov. důvody výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 263/2001), a to i ve světle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněný pod číslem 57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jeho závěrům nelze v tomto směru ničeho vytknout.
Zcela nepřípadná je výtka dovolatele, podle níž odvolací soud nerespektoval nález Ústavního soudu; odvolací soud se naopak s námitkami dovolatele, v nichž spatřoval důvody neplatnosti sporné smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, velmi pečlivě a podrobně (a jak vysvětleno shora, v souladu s ustálenou judikaturou) vypořádal.
Konečně výhrady, jimiž dovolatel brojí proti závěrům odvolacího soudu, podle kterých sporná smlouva není neplatná ani pro rozpor se zákonem, jsou pouhým opakováním námitek, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal v předchozím rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3626/2008, přičemž závěrům Nejvyššího (i odvolacího) soudu v tomto směru výslovně přisvědčil i Ústavní soud (srov. důvody nálezu sp. zn. IV. ÚS 2600/09).
K nepodepsané listině, založené na č. l. 381 až 387 spisu a začínající větou Dovolujeme si doplnit podané dovolání... , Nejvyšší soud nemohl při posuzování důvodnosti dovolání přihlédnout, neboť nesplňuje náležitosti dovolání (srov. zejm. § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Bez ohledu na uvedené pak Nejvyšší soud poznamenává, že námitka v ní (oproti obsahu dovolání navíc) obsažená, podle níž měla žaloba být zamítnuta podle § 3 odst. 1 obč. zák., je zjevně nedůvodná (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 67).
Zabývat se dovoláním meritorně pokládá Nejvyšší soud za této situace za nadbytečné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a každému ze žalobců vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, ve výši 6.064,- Kč, a jedné třetiny náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 100,- Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.294,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal každému ze žalobců k tíži dovolatele celkem 7.458,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. března 2014
JUDr. Petr Šuk předseda senátu