29 Cdo 5203/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 142a o. s. ř., § 142 odst. 2 o. s. ř.



29 Cdo 5203/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně M. M. R. , zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Šlikova 403/16, PSČ 169 00, proti žalovanému JUDr. Ing. R. U. , zastoupenému Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, PSČ 150 00, zaplacení částky 2.832.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 195/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 9 Cmo 304/2013-57, takto:

Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:

Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 25. června 2013, č. j. 47 Cm 195/2013-23, uložil žalovanému (JUDr. Ing. R. U.), aby do patnácti dnů ode dne jeho doručení zaplatil (původnímu) žalobci (Ing. R. M.) směnečný peníz ve výši 2.832.000,- Kč s 6% úrokem od 16. června 2010 do zaplacení a směnečnou odměnu 9.440,- Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Přitom jde-li o výrok o náhradě nákladů řízení uzavřel, že žalobce netvrdil, ani neprokázal, že by žalovanému nejméně sedm dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu, výzvu k plnění (§ 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 9 Cmo 304/2013-57, směnečný platební rozkaz v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení, změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 190.470,- Kč.
Podle odvolacího soudu žalobce sice neosvědčil , že by žalovanému zaslal (v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř.) výzvu k plnění, nicméně zdůraznil, že v situaci, kdy žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, by předžalobní výzva neměla na neplnění závazku dlužníka žádný vliv ; v daném případě tak jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky výkladu ustanovení § 142a o. s. ř., dosud (podle názoru dovolatele) Nejvyšším soudem nezodpovězené. Namítá, že v případě, kdy žalobce žalovaného v souladu s výše uvedeným ustanovením nevyzval k plnění, nemá právo na náhradu nákladů řízení, bez ohledu na to, zda je ve věci úspěšný.
V průběhu dovolacího řízení dne 3. ledna 2014 Ing. R. M zemřel; soud prvního stupně proto usnesením ze dne 19. února 2014, č. j. 47 Cm 195/2013-75, řízení přerušil a následně usnesením ze dne 12. září 2016, č. j. 47 Cm 195/2013-106, rozhodl (podle ustanovení § 107 o. s. ř.) o tom, že se v řízení bude pokračovat a že na straně žalobce bude v řízení pokračováno s M. M. R .
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem ve výsledku odpovídá následné judikatuře Nejvyššího soudu usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, uveřejněnému pod číslem 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 75/2015 ), k jehož závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usneseních ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 2541/2015 a ze dne 2. května 2016, sp. zn. 32 Cdo 5256/2015.
Závěry, které Nejvyšší soud formuloval v R 75/2015, lze přitom shrnout následovně:
1/ Důvodem, pro který byl občanský soudní řád doplněn o ustanovení § 142a o. s. ř., bylo jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na zvýšení těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem § 137 odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.
2/ Takto vymezený účel ustanovení § 142a o. s. ř. (jakož i v rozhodnutí popsané zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení § 142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o opomenutí dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak zajistit , aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení srov. např. ustanovení § 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat pochybení věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.
4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě, kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním rozkazem (§ 172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§ 175 o. s. ř.).
5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů řízení (§ 142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný) odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě nákladů řízení) ruší (§ 174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely (následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora. Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o nákladech řízení (§ 174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před podáním žaloby v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. vyzval a současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) potvrdit neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce.
6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná (jen) potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém rozsahu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném prostředku (odvolání srov. ustanovení § 175 odst. 6 o. s. ř.) proti výroku o nákladech řízení.
Na shora uvedených závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech dané věci je přitom zjevné, že soud prvního stupně v další fázi řízení posoudí důvodnost námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu