29 Cdo 5170/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



29 Cdo 5170/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně L. S. , zastoupené Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 581/28, PSČ 466 01, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu LIAZ , se sídlem v Jablonci nad Nisou, Želivského 13, PSČ 466 05, identifikační číslo osoby 00042226, zastoupenému JUDr. Lubomírem Strnadem, advokátem, se sídlem v Liberci, Vlčí vrch 668/20, PSČ 460 15, za účasti Ing. V. S. , jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu družstevního bytu a garáže, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 206/99, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. srpna 2014, č. j. 11 Cmo 3/2014-618, takto:

Dovolání se odmítají.
O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. prosince 2013, č. j. 32 Cm 206/99-605, kterým bylo zastaveno dovolací řízení (o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2013, č. j. 11 Cmo 211/2012-564), a to pro nezaplacení soudního poplatku za podané dovolání (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně a vedlejší účastník dovolání.
1) K dovolání žalobkyně
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 či ze dne 21. července 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí.
Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
Dovolatelka přitom v dovolání neuvádí ohledně předpokladů přípustnosti dovolání ničeho.
2) K dovolání vedlejšího účastníka
Dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. jako podané osobou, která k tomu není oprávněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16), aniž by takovému postupu bránila okolnost, že vedlejší účastník není v dovolacím řízení zastoupen advokátem (§ 241b odst. 2 o. s. ř.); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 2. června 2016, sp. zn. 25 Cdo 109/2016.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2017

JUDr. Petr Šuk
předseda senátu