29 Cdo 5085/2014
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



29 Cdo 5085/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně DEBITO CZ s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Truhlářská 29, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28444205, proti žalované L. Č. , zastoupené JUDr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, PSČ 756 61, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 315/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 12 Cmo 330/2013-160, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 7. září 2011, č. j. 30 Cm 315/2011-29, uložil žalované zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 4.522.568,35 Kč s 6% úrokem od 2. září 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 14.228,85 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 310.110 Kč.
Rozsudkem ze dne 17. června 2013, č. j. 30 Cm 315/2011-140, soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz jen ve výroku o nákladech řízení, jinak jej ponechal v platnosti (výrok I. a II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vycházeje ze skutkového stavu zjištěného na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalované prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
K jednotlivým námitkám žalované přitom uzavřel, že:
1) Znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, zpracovaným soudem ustanovenou znalkyní PhDr. Václavou Musilovou, bylo prokázáno, že žalovaná směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhal (jde o směnku vlastní, vystavenou společností MADA s. r. o. ve Zlíně dne 29. března 2004 na řad České spořitelny, a. s., znějící na směnečný peníz 4.522.568,35 Kč, se splatností 1. září 2010 dále též jen sporná směnka ), jako směnečný rukojmí podepsala. Závěry znaleckého posudku jsou zcela kategorické, nikoliv jen v rovině pravděpodobnostní, navíc dalším, byť nepřímým důkazem o podpisu směnky žalovanou, je i umístění jejího podpisu na smlouvě o vyplňovacím právu směnečném (uzavřené mezi remitentem a výstavcem dne 29. března 2004), v níž žalovaná potvrzuje, že jako avalista blankosměnky s obsahem smlouvy souhlasí.
2) Kauzální námitky žalované podle ustanovení čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen směnečný zákon ), nepřísluší, neboť žalobkyně nabyla směnku na základě nepřetržité řady indosamentů, z nichž ani jeden není datován (čl. I. § 20 odst. 2 směnečného zákona). O případném vědomém nabytí sporné směnky žalobkyní ke škodě dlužníka přitom žalovaná nic netvrdila.
3) Žalované nepřísluší ani námitka vad podpisu výstavce a indosantů.
4) Namítané porušení vyplňovací dohody je zcela neurčité a neprojednatelné, když v námitkách toto tvrzení žalovaná nijak nespecifikuje z hlediska obsahu smluvních ujednání .
5) Nedostatečně odůvodněnou (a tudíž neprojednatelnou) je rovněž námitka vylákání podpisu žalované na směnce. Žalovaná v námitkách netvrdila, za jakých okolností, kdy a kým byl na ní podpis směnky podvodně vylákán. Tento nedostatek skutkových tvrzení pak již nelze (po uplynutí lhůty k podání námitek) nahrazovat provedením důkazů, z nichž by případná skutková tvrzení teprve vyplynula. Soudu prvního stupně proto také nelze vytýkat, že neprováděl v tomto směru žalovanou navrhované dokazování. Uvedené přitom platí tím spíše v situaci, kdy žalovaná v odvolání mění svá tvrzení tak, že podpis sporné směnky učinila pod pohrůžkou, tedy nesvobodně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).
Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., když dovolatelka (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř.
Posouzení otázky důkazního břemene ohledně pravosti podpisu žalované na sporné směnce nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejím řešení soudy nižších stupňů svá rozhodnutí nezaložily (v neprospěch dovolatelky nebylo v dané věci rozhodnuto z toho důvodu, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, zda spornou směnku skutečně podepsala). Z hlediska posouzení správnosti závěru soudů nižších stupňů o pravosti podpisu žalované na sporné směnce pak nemá (oproti mínění dovolatelky) žádný význam zabývat se tím, zda provedení jednotlivých důkazů navrhl účastník zatížený důkazním břemenem či nikoliv; pro výsledek řízení je taková okolnost právně bezcenná.
Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly (dovolatelkou) navržené důkazy, dovolatelka poukazuje na údajnou vadu řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevírala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; ani tato námitka tak dovolání přípustným nečiní.
Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Soudy nižších stupňů přitom řádně odůvodnily, proč další důkazy navržené dovolatelkou (včetně důkazu dovolatelkou označeným trestním spisem) neprovedly.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Ve vztahu k namítanému nesprávnému posouzení důvodnosti námitky podvodného vylákání podpisu žalované na sporné směnce, jakož i k výhradě, podle níž se odvolací soud dostatečně nezaobíral otázkou žalované namítané trestné činnosti A. M.; dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř.). Přitom platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.
Dovolatelka navíc evidentně přehlíží, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do posouzení námitky podvodného vylákání podpisu spočívá na závěru, podle něhož dovolatelka tuto námitku dostatečně neodůvodnila (jde proto o námitku neurčitou, jejímž prostřednictvím správnost směnečného platebního rozkazu prověřit nelze) a ohledně námitek souvisejících s kauzou směnky na závěru, podle něhož žalované v poměrech dané věci kauzální námitky ve smyslu ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona nepříslušejí. Uvedené závěry přitom dovoláním zpochybněny nebyly a Nejvyšší soud je tudíž (jsa vázán obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu) nemohl přezkoumat (viz ustanovení § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly [vyjádření k dovolání podané bývalou zástupkyní žalobkyně poté, co jí v důsledku prohlášení konkursu na majetek žalobkyně zanikla plná moc (srov. § 252 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/), takovým nákladem není].
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu