29 Cdo 5070/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 8 ZKV, § 30 ZKV



29 Cdo 5070/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci úpadce M. S., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 48 K 94/2002, o zproštění výkonu funkce správce konkursní podstaty a o vydání rozvrhového usnesení, o dovolání úpadce, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2015, č. j. 3 Ko 4/2013, 3 Ko 5/2013, 3 Ko 6/2013-1159, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též jen konkursní soud ):
[1] Usnesením ze dne 26. července 2004, č. j. 48 K 94/2002-276, zprostil funkce dosavadního správce konkursní podstaty úpadce Ing. Zdeňka Hlaváčka (bod I. výroku) a novým správcem konkursní podstaty úpadce ustavil JUDr. Milana Růžičku (dále jen M. R. ) [ bod II. výroku ] .
[2] Usnesením ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 48 K 94/2002-305, zprostil funkce M. R. a novým správcem konkursní podstaty úpadce ustavil JUDr. Romana Krmenčíka.
[3] Usnesením ze dne 16. dubna 2012, č. j. 48 K 94/2002-921, uložil správci konkursní podstaty úpadce, aby do 15 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil z konkursní podstaty úpadce jednotlivým věřitelům pohledávek druhé třídy k úhradě jejich pohledávek ve výroku specifikované částky, odpovídající 1,8412 % jejich zjištěných pohledávek (bod I. výroku), s tím, že věřitelé, jejichž pohledávka byla zjištěna a bude uspokojena, mají sdělit správci konkursní podstaty bankovní spojení (respektive adresu), na které jim má být poukázána částka určená k uspokojení (bod II. výroku).
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. února 2015, č. j. 3 Ko 4/2013, 3 Ko 5/2013, 3 Ko 6/2013-1159:
[1] Potvrdil usnesení konkursního soudu z 26. července 2004 (první výrok).
[2] Potvrdil usnesení konkursního soudu z 11. listopadu 2004 (druhý výrok).
[3] Potvrdil usnesení konkursního soudu z 16. dubna 2012 (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a požaduje jeho zrušení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - zde v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. - připouští.
Ustanovení § 238, § 238a odst. 1 písm. b/ až g/ a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že ve věci nejde o žádný z tam vyjmenovaných případů; totéž platí pro přípustnost dovolání podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř., dovolání též přípustné není.
Dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zprostil správce konkursní podstaty výkonu funkce, a ustanovil nového správce konkursní podstaty úpadce, je objektivně nepřípustné (což se v poměrech dané věci týká prvního a druhého výroku napadeného usnesení). Je tomu tak proto, že potud není usnesení odvolacího soudu usnesením ve věci samé .
Srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2002, sp. zn. 29 Odo 478/2002, uveřejněné pod číslem 52/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 719/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2003, pod číslem 11 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 586/2003, uveřejněné v témže časopise v čísle 9 téhož ročníku, pod číslem 155.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu a druhému výroku usnesení odvolacího soudu, je tudíž Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř., aniž by v dotčeném rozsahu zkoumal (mohl zkoumat) zásadní právní význam napadeného usnesení.
Proto je rovněž nepřiléhavá dovolatelova výtka, že odvolací soud jej v rozsahu oněch výroků nesprávně poučil o (ne)přípustnosti dovolání.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu výroku napadeného usnesení (jímž odvolací soud potvrdil rozvrhové usnesení konkursního soudu), je sice splněna podmínka, aby šlo o usnesení ve věci samé , leč důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá. Dovolatel mu totiž (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
Jako otázku dovolacím soudem neřešenou předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k posouzení to, že odvolací soud vyšel při rozhodování věci beze zbytku z obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2963/2012-1125 (jde o usnesení ze dne 29. května 2014, jímž Nejvyšší soud zamítl dovolání úpadce proti usnesení ze dne 23. září 2011, č. j. 2 Ko 15/2011-813, kterým odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 48 K 94/2002-761, o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce, včetně vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty), aniž by sám hodnotil úpadcovy odvolací důvody.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že napadené usnesení je co do zkoumání podmínek pro vydání rozvrhového usnesení souladné se závěry obsaženými v posledně označeném usnesení Nejvyššího soudu (a v tom, že z něj vychází, žádná vada řízení zjevně nespočívá), jakož i (obecně) s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu o tom, že nabude-li právní moci usnesení o schválení konečné zprávy, je zásadně vyloučeno, aby se soudy problematikou, k jejímuž řešení je konečná zpráva primárně určena, zabývaly v konkursu později, např. při vydání rozvrhového usnesení či při vydání usnesení o zrušení konkursu. Srov. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 29 Odo 777/2002, uveřejněného pod číslem 48/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Závěr, podle kterého námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá, formuloval Nejvyšší soud výslovně např. též v usneseních ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 1750/2008, ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 4838/2008, ze dne 26. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1505/2011, ze dne 28. července 2011, sp. zn. 29 Cdo 1692/2010, ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2315/2012, a ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2694/2010 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4583/2012).
Zbývá dodat, že dovolatel dovolání sepsané advokátem posléze doplnil (coby osoba bez odpovídajícího právnického vzdělání) vlastnoručně sepsanými podáními došlými konkursnímu soudu 28. srpna 2015 (č. l. 1207 a 1208) a 7. září 2015 (č. l. 1212-1222).
Důvod vypořádat se s těmi dovolacími argumenty, jež dovolatel (coby obsahově nové) formuloval v těchto podáních, Nejvyšší soud neměl. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatele tuto časovou podmínku nesplňují; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (dovolateli známé) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2963/2012, v němž se Nejvyšší soud opožděnými doplněními dovolání rovněž nezabýval. Ostatně, obě doplnění dovolání diskvalifikuje (coby způsobilá dovolacího přezkumu) též to, že je dovolatel učinil je zjevném rozporu s požadavkem na sepis dovolání advokátem (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné i v rozsahu, v němž směřovalo proti třetímu výroku usnesení odvolacího soudu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. prosince 2016

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu