29 Cdo 5049/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 153b o. s. ř., § 243d písm. b) o. s. ř.




29 Cdo 5049/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Zrůstek a partneři v. o. s., se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25 58 96 44, jako insolvenčního správce dlužníka BAUSTAV ing. s. r. o., identifikační číslo osoby 26 50 65 21, zastoupené JUDr. Zdeňkou Koníčkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Orlí 542/27, PSČ 602 00, proti žalovanému O. R. , zastoupenému JUDr. Danem Zwiebem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Březinova 524/31, PSČ 186 00, o zaplacení částky 3.378.385,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 262/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2016, č. j. 8 Cmo 33/2016-99, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2016, č. j. 8 Cmo 33/2016-99, se v potvrzujícím výroku ve věci samé ohledně zaplacení částky 3.378.385,- Kč a v měnícím výroku o soudním poplatku mění takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2015, č. j. 56 Cm 262/2015-59, ve znění usnesení ze dne 9. října 2015, č. j. 56 Cm 262/2015-62, se ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit částku 3.378.385,- Kč a ve výroku o soudním poplatku mění tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává .


O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 2. prosince 2013 (doručenou Okresnímu soudu Praha - západ téhož dne) se žalobkyně (Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka BAUSTAV ing. s. r. o.) domáhala, aby žalovaný (O. R.) uhradil do majetkové podstaty dlužníka částku 3.378.385,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 7. května 2011 do zaplacení a náklady řízení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že žalovaný jako jednatel dlužníka zpeněžil nemovitost ve vlastnictví dlužníka, avšak výtěžek se nedostal do majetkové sféry dlužníka , čímž se žalovaný na úkor dlužníka bezdůvodně obohatil.
Platebním rozkazem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 16 C 455/2013-18, uložil Okresní soud Praha - západ žalovanému, aby zaplatil žalobkyni pohledávku ve výši 3.378.385,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3.378.385,- Kč od 7. května 2011 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 53.530,- Kč nebo aby podal proti tomuto platebnímu rozkazu do 15 dnů ode dne jeho doručení odpor.
Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný včasný odpor a současně se vyjádřil k žalobě tak, že utržené finanční prostředky použil k vyrovnání závazků dlužníka. Navíc, i kdyby takto použil úhradu za prodej bytu pouze částečně, dlužil dlužník společníkům za vklady podnikatele nejméně 12 miliónů Kč . Současně upozornil, že k prodeji bytové jednotky došlo 22. dubna 2011, kdy stavební firma nebyla v insolvenčním řízení a ani nejevila známky firmy v úpadku nebo tento úpadek připravovala .
Usnesením ze dne 25. března 2015, č. j. Ncp 2333/2014-40, Vrchní soud v Praze určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. prosince 2013, a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2015, č. j. 56 Cm 262/2015-59, ve znění usnesení ze dne 9. října 2015, č. j. 56 Cm 262/2015-62, odkazuje na ustanovení § 153b odst. 1 a 3 o. s. ř., uložil žalovanému, aby zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 3.378.385,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3.378.385,- Kč od 7. května 2011 do zaplacení (výrok I.), náhradu nákladů řízení ve výši 66.360,- Kč (výrok II.) a rozhodl o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. června 2016, č. j. 8 Cmo 33/2016-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 3.378.358,- Kč (správně 3.378.385,- Kč ), zrušil jej ve výroku I. v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit do majetkové podstaty dlužníka úrok z prodlení z částky částku 3.378.385,- Kč ve výši 7,75 % ročně od 7. května 2011 do zaplacení, a ve výroku II. o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že částka 168.920,- se nahrazuje částkou 3.378,- Kč.
Odvolací soud uzavřel, že pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny všechny podmínky vyžadované ustanovením § 153b odst. 1 o. s. ř.. Žalovaný byl k jednání nařízenému na den 15. září 2015 řádně a včas předvolán a byl poučen o možnosti věc rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. K tomuto jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil a přítomný žalobce navrhl, aby ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Omluvu žalovaného (jeho zástupce O. R., mladšího) doručenou soudu prvního stupně současně s plnou mocí k zastupování a dokladem o dočasné pracovní neschopnosti jmenovaného až po vyhlášení rozsudku vyhodnotil jako opožděnou.
Dále zdůraznil, že tvrzení žalobce o skutkových okolnostech týkajících se pohledávky na zaplacení částky 3.378.385,- Kč byla dostatečná pro posouzení věci, pročež se pokládají za nesporná, a soud prvního stupně na jejich základě po právu rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Aktivita žalovaného takovému rozhodnutí nebránila, když žalovaný přes tvrzení o tom, že částku, která patřila dlužníku, a kterou přijal na svůj účet, vydal ve prospěch dlužníka, připustil, že se to stát nemuselo v celém rozsahu .
Konečně odvolací soud neshledal splnění podmínek pro stejný postup ve vztahu k požadovaným úrokům z prodlení jako příslušenství vymáhané pohledávky, když v žalobě žalobce ohledně nich neuvedl vůbec žádná skutková tvrzení, zejména neuvedl, kdy byl žalovaný povinen dlužníku částku v řízení vymáhanou zaplatit, tj. kdy se dostal do prodlení. V uvedeném rozsahu proto rozsudek zmeškání zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí řeší otázku procesního práva odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v dovolání konkretizované.
Odvolacímu soudu vytýká (mimo jiné), že nesprávně právně vyhodnotil jeho předchozí aktivitu v řízení (odpor proti platebnímu rozkazu, vyjádření k žalobním tvrzením a označení a návrh důkazů). Současně akcentuje, že byl připraven účastnit se prvního jednání ve věci prostřednictvím obecného zmocněnce ; dále popisuje důvody, pro které se jeho zástupce nemohl k jednání dostavit a které mu současně bránily ve včasné omluvě.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně změnila obchodní firmu na Zrůstek a partneři v. o. s. [srov. úplný výpis z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl A, vložka 59733, jako i sdělení žalobkyně ze dne 6. ledna 2017, jak se nachází ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 90 INS 13726/2011 (B-137)]; k této změně Nejvyšší soud přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje níže uvedené judikatuře Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 153b o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 49) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (odstavec 1). Rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (odstavec 3). Zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání (odstavec 4).
Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. spočívá na závěrech, podle nichž:
1) Základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (tzv. petitem) v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání [srov. důvody rozsudku ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněného pod číslem 18/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody usnesení ze dne 31. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2272/2000, uveřejněného pod číslem 40/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 40/2001 ) a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. prosince 1994, sp. zn. 15 Co 437/94, uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 45/1996 ].
2) Jestliže žaloba v obchodní věci neobsahovala žádná tvrzení, na jejichž základě lze usoudit na povahu úroku z prodlení požadovaného společně s jistinou pohledávky a na způsob určení výše tohoto úroku (§ 369 odst. 1 a § 502 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku), pak nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (§ 153b odst. 1 o. s. ř.). Srov. opět R 40/2001 a R 45/1996.
3) Soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. rozsudek ze dne 13. 1edna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, jakož i usnesení ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. 33 Cdo 2979/2013 a ze dne 2. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 505/2016).
V judikatuře Ústavního soudu viz též nálezy ze dne 10. března 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, ze dne 23. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05 a ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10.
Za stavu, kdy odvolací soud uzavřel, že ve vztahu k části uplatněného nároku (v rozsahu požadovaného příslušenství úroku z prodlení) žaloba neobsahovala tvrzení o skutkových okolnostech, týkajících se sporu (neobsahovala tvrzení, z nichž by bylo možné dovodit, že k datu 7. května 2011 byl žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu), která by se pokládala za nesporná ve smyslu ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř., a kdy rozsudek pro zmeškání soudu prvního stupně z uvedených důvodů zčásti zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (kasační výrok nebyl napaden dovoláním a nabyl právní moci), nemohl v intencích závěrů formulovaných v R 45/1996 a R 40/2001 potvrdit rozsudek pro zmeškání soudu prvního stupně ani v rozsahu žalobou uplatněné jistiny pohledávky.
Konečně neobstojí ani argumentace, na jejímž základě odvolací soud dovodil, že předchozí aktivita žalovaného v řízení nebránila soudu prvního stupně, aby ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Připustil-li totiž žalovaný ve vyjádření k žalobě, že ve prospěch dlužníka nevydal celou kupní cenu, tímto tvrzením (i kdyby mělo být posuzováno bez vazby k dalším námitkám žalovaného) nepochybně popřel žalobní tvrzení minimálně co do výše; navíc je z tohoto vyjádření zjevný nesouhlas žalovaného s požadavkem žalobce v plném rozsahu.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. ledna 2017

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu