29 Cdo 5034/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1,2 o. s. ř., § 9 předpisu č. 549/1991Sb., § 4 odst. 1 písm. b) předpisu č. 549/1991Sb., § 7 odst. 1 předpisu č. 5549/1991Sb.



29 Cdo 5034/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně NOVA leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Líbalova 2348/1, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 24 68 73 32, zastoupené JUDr. Lubošem Kunou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) K. Č. a 2) M. S. , oběma zastoupeným JUDr. Petrou Huškovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Třešňová 521/44, PSČ 503 11, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 191/2014, o dovolání obou žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2016, č. j. 12 Cmo 111/2016-182, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) směnečným platebním rozkazem ze dne 18. srpna 2014, č. j. 53 Cm 191/2014-18, uložil žalovaným (K. Č. a M. S.), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (NOVA leasing, a. s.) částku 380.000,- Kč s 6% úrokem od 10. června 2014 do zaplacení, (směnečnou) odměnu 1.266,66 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 19.064,- Kč.
K námitkám obou žalovaných soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. ledna 2015, č. j. 53 Cm 191/2014-66, směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní (dne 11. února 2015) odvolání, aniž zaplatili soudní poplatek za odvolání.
Jelikož odvolatelé soudní poplatek nezaplatili ani na výzvu soudu (viz usnesení ze dne 25. února 2015, č. j. 53 Cm 191/2014-98, doručená zástupkyni žalovaných dne 3. března 2015, která obsahují všechny náležitosti vyžadované ustanovením § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), soud prvního stupně usnesením ze dne 16. dubna 2015, č. j. 53 Cm 191/2014-99, řízení o odvolání žalovaných (proti rozsudku ze dne 13. ledna 2015) zastavil (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích)
Podáními ze dne 10. dubna 2015 (doručenými soudu prvního stupně dne 16. dubna 2015 v 17:35 hodin a v 17.38 hodin) žalovaní požádali o osvobození od soudních poplatků.
Následnými podáními ze dne 28. května 2015 žalovaní požádali o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení ze dne 16. dubna 2015 a současně proti tomuto usnesení podali odvolání.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 27. července 2015, č. j. 53 Cm 191/2014-174, (mimo jiné) zamítl návrh žalovaných na osvobození od soudních poplatků; toto usnesení nabylo právní moci dne 25. srpna 2015. Usnesením ze dne 16. září 2015, č. j. 53 Cm 191/2014-178, prominul žalovaným zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení ze dne 16. dubna 2015.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. června 2016, č. j. 12 Cmo 111/2016-182, k odvolání žalovaných potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. dubna 2015, č. j. 53 Cm 191/2014-99. jako věcně správné.
Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 4 odst. 1 písm. b), § 7 odst. 1 s § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích uzavřel, že žalovaní nezaplatili soudní poplatek za odvolání ani při podání odvolání, ani ve lhůtě následně určené soudem prvního stupně. Žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků soudu doručili až dne 16. dubna 2015, a to v době po vydání usnesení, jímž soud prvního stupně řízení (pro nezaplacení soudního poplatku) zastavil.
Žalovaní přitom poplatkovou povinnost nesplnili ani následně poté, kdy soud prvního stupně zamítl jejich žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a majíce za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání zmíněné) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu.
Dovolatelé snášejí argumenty ve prospěch závěru, podle něhož nebyly splněny předpoklady pro zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že vznik poplatkové povinnosti za (odvolací) řízení a splatnost poplatku (za odvolání) upravují ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tak, že poplatková povinnost vzniká podáním odvolání a poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (k tomu srov. např. v judikatuře Nejvyššího soudu důvody usnesení ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 674/2001, 29 Odo 675/2001, uveřejněného pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 12. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 1885/2004, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 3827/2013).
Současně platí, že možnost zaplatit soudní poplatek za odvolání měli žalovaní až do okamžiku, kdy odvolací soud vydal (dovoláním napadené) usnesení, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. 29 ICdo 38/2015).
O tom, že dovolatelé měli pro zaplacení soudních poplatků za odvolání dostatečnou lhůtu, rovněž není pochyb.
Z obsahu spisu je totiž zjevné, že žalovaným vznikla poplatková povinnost dne 11. února 2015, lhůta, kterou určil soud prvního stupně k zaplacení poplatku, žalovaným marně uplynula dne 6. března 2015, o žádostech žalovaných o osvobození od soudních poplatků soud prvního stupně rozhodl usnesením dne 27. července 2015, které nabylo právní moci dne 25. srpna 2015, přičemž teprve dne 6. června 2016 odvolací soud vydal usnesení, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
K faktickému poskytnutí dodatečné (a přiměřené) lhůty k zaplacení soudního poplatku viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 3827/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14.
Nepřípadnost argumentace žalovaných, podle níž soud prvního stupně pochybil, když vydal usnesení o zastavení řízení za stavu, když žalovaní požádali o osvobození od soudních poplatků, plyne jednak z toho, že žádost žalovaných byla soudu prvního stupně doručena až po vydání usnesení o zastavení řízení, jednak z toho, že odvolací soud správně vyčkal, až soud prvního stupně o této žádosti (pravomocně) rozhodne, a teprve následně (po uplynutí doby mnohem delší než přiměřené) rozhodl dovoláním napadeným usnesením.
Dovolateli zmíněná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu přitom vycházela ze skutkových poměrů výrazně odlišných od poměrů dané věci; v projednávané věci (viz průběh řízení popsaný výše) se tak (z pohledu tam formulovaných závěrů o porušení práv účastníků řízení) neprosadí.
Ustálené judikatuře konečně odpovídá i (dovolateli zpochybněný) závěr, že ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, jež upravuje solidární poplatkovou povinnost, se neprosadí v případě účastníků majících postavení samostatných společníků podle § 91 odst. 1 o. s. ř. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007, uveřejněného pod číslem 38/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); dále v judikatuře Ústavního soudu např. usnesení ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. II. ÚS 150/06, ze dne 20. června 2006, sp. zn. III. ÚS 339/06, ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 171/06, ze dne 12. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 224/11, ze dne 6. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1711/12 nebo ze dne 4. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 240/14.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. března 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu