29 Cdo 5006/2008
Datum rozhodnutí: 16.11.2010
Dotčené předpisy: § 233 obch. zák.




29 Cdo 5006/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. C. L., zastoupeného JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1126/9, PSČ 142 00, proti žalované Meclovská zemědělská, a. s., se sídlem v Meclově 72, Horšovský Týn, PSČ 346 01, identifikační číslo osoby 64 83 46 46, zastoupené JUDr. Marií Doležalovou, advokátkou, se sídlem Šťáhlavy, Na Parníku 107, PSČ 332 03, o zaplacení 1,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 115/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2008, č. j. 14 Cmo 402/2007-295, takto:


I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:


V záhlaví označeným usnesením změnil Vrchní soud v Praze k odvolání žalované usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2007, č. j. 23 Cm 115/2000-233, jímž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1,500.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,42 % ročně od 1. června 1996 do zaplacení, tak, že žalobu se žádostí, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 1,500.000,- Kč se 14,42 % úrokem z prodlení ročně od 1. června 1996 do zaplacení zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Žalobce se stal členem Zemědělského družstva v Meclově, identifikační číslo osoby 00 11 56 06 (dále jen družstvo ), na základě jeho přihlášky ze dne 27. března 1992.
2) Členská schůze družstva ze dne 22. března 1996 rozhodla o zrušení družstva bez likvidace a jeho přeměně na společnost Meclovská zemědělská, a. s. (žalovanou). Družstvo bylo vymazáno z obchodního rejstříku ke dni 30. dubna 1996 a jeho právním nástupcem se stala žalovaná.
3) Žalovaný nesouhlasil s převodem svých členských práv a povinností na právního nástupce družstva, což včas představenstvu družstva oznámil, a vystoupil z družstva s účinností ke dni 30. dubna 1996.
4) Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2003, č. j. 22 Cm 350/99-75, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci z titulu vypořádacího podílu částku 932.249,35 Kč s příslušenstvím.
5) V projednávané věci se žalobce domáhá částky 1,500.000,- Kč z titulu dalšího vypořádacího podílu odpovídajícího zbytku členského vkladu ve výši 14,340.198,- Kč, daného jeho majetkovým podílem z transformace (z toho 10,965.198,- Kč za mrtvý a živý inventář a 3,375.000,- Kč za budovy).
6) Právní předchůdkyni žalobce (M. L.) sice byl odňat mrtvý a živý inventář, nicméně byl převeden na drobné přídělce a státní statky. Družstvo v té době neexistovalo a nestalo se ani právním nástupcem žádného ze subjektů, jimž byl mrtvý a živý inventář převeden.
7) Dne 20. července 1993 uzavřeli žalobce (a další oprávněné osoby) a družstvo dohodu o vydání dvou budov (vepřína adaptovaného z původní stáje na stavební parcele č. 420/4 a vepřína adaptovaného z původní stodoly na stavební parcele č. 420/2, dále jen budovy ) žalobci (a dalším oprávněným osobám). Dohodu schválil Okresní úřad v Domažlicích, referát pozemkového úřadu, rozhodnutím ze dne 21. března 1996, sp. zn. POZ/231/96.
8) Vlastnicí obou budov (a dále budovy kůlny, vepřína a otevřené kůlny) byla původně právní předchůdkyně žalobce (M. L.). Vlastnictví k nim přešlo na stát výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 15. října 1948 a družstvo tyto budovy převzalo na základě delimitace Statku Dolní Baldov v roce 1977. Budovy kůlny, vepřína a otevřené kůlny v době užívání družstvem zanikly.
Na takto ustaveném základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož při výpočtu vypořádacího podílu nelze přihlížet k žalobcem tvrzenému dalšímu členskému vkladu v podobě nároku na náhradu za mrtvý a živý inventář, neboť žalobce vnos těchto věcí do družstva neprokázal a náhrada za ně mu vůči družstvu nenáležela.
Na rozdíl od soudu prvního stupně pak dovodil, že žalobci nenáležel ani majetkový podíl z transformace za budovy . Žalobce tyto budovy získal do vlastnictví a nebyl tudíž osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen transformační zákon ).
Proto odvolací soud uzavřel, že vypořádací podíl již byl žalobci vyplacen v rámci řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 350/99. Členský vklad žalobce v družstvu byl dán jeho majetkovým podílem z transformace, který činil 1,319.679,-Kč a byl vypořádán. Žádný další majetkový podíl z transformace žalobci nenáležel .
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a zdůrazňuje, že družstvo přijalo již v roce 1993 od dovolatele jako členský vklad jeho majetkový podíl v hodnotě 15,659.878,- Kč, který mu družstvo přiznalo v roce 1992. Tím byly nároky dovolatele z transformačního zákona již v roce 1993 vypořádány. Družstvo po celou dobu své existence takto získané jmění užívalo a bylo součástí jeho základního jmění. Zpětné zpochybňování jednotlivých úkonů právního předchůdce žalovaného, stejně jako zpochybňování výše jeho majetkového podílu přiznaného v roce 1992 a znovu potvrzeného družstvem v roce 1995, nemůže mít v dané věci žádný právní význam.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Dovolatel předně namítá, že družstvo mu přiznalo majetkový podíl z transformace v jím uváděné výši, a proto by soud měl při výpočtu vypořádacího podílu vycházet z této výše majetkového podílu dovolatele. Tak tomu ovšem není. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, výpočet majetkového podílu podle § 9 odst. 7 transformačního zákona má pouze pořádkovou povahu. Zjistí-li družstvo, že jím provedený výpočet je nesprávný, může jej opravit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 777/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 1999, pod číslem 1, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 293/2004, ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 40/2005 a sp. zn. 29 Odo 521/2005, a usnesení ze dne 1. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1334/2005). Skutečnost, že družstvo v minulosti vypočetlo výši majetkového podílu dovolatele z transformace tak, jak uvádí dovolatel, je sama o sobě pro určení výše vypořádacího podílu nevýznamná.
Správným je taktéž závěr soudů obou stupňů, podle něhož nepřevzalo-li družstvo věci představující mrtvý a živý inventář a žalobce neprokázal vnesení těchto věcí či alespoň některých z nich do družstva, pak družstvo není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku dále jen zákon o půdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 28 Cdo 2098/2002). Náhradu za mrtvý a živý inventář tudíž soudy správně nepovažovaly za další členský vklad či další majetkovou účast, jež by měly ovlivnit výši vypořádacího podílu žalobce.
Za další členský vklad či další majetkovou účast, jež by bylo na místě vzít v úvahu při stanovení výše vypořádacího podílu, nelze (logicky) považovat ani budovy, které byly dovolateli (a dalším oprávněným osobám) družstvem vydány.
Konečně tím, že se domáhá vůči žalovanému zaplacení náhrady za nevydané budovy v samostatném řízení (vedeném u Okresního soudu v Domažlicích) podle zákona o půdě, dovolatel připouští, že tento nárok do družstva jako další členský vklad či další majetkovou účast nevložil. Při výpočtu výše vypořádacího podílu jej tudíž zohlednit nelze.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. listopadu 2010


doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu