29 Cdo 5/2016
Datum rozhodnutí: 31.10.2016
Dotčené předpisy: § 241 IZ., § 243c odst. 1 o. s. ř.



MSPH 99 INS 9524/2014 199 ICm 3139/2014 29 ICdo 5/2016
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Lucie Kovářové , se sídlem v Mělníku, Pražská 530/21, PSČ 276 01, jako insolvenční správkyně dlužníka INKOMA STAV s. r. o., zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108f, PSČ 101 00, proti žalovanému JUDr. K. F. , o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 3139/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka INKOMA STAV s. r. o., se sídlem v Praze 2, Jaromírova 48/211, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 25615203, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 9524/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 199 ICm 3139/2014, 102 VSPH 82/2015-84 (MSPH 99 INS 9524/2014), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 199 ICm 3139/2014-44, určil Městský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ), že právní úkony, kterými dlužník INKOMA STAV s. r. o. (dále jen dlužník ), převedl ve prospěch žalovaného finanční prostředky v celkové výši 600 000 Kč (bankovní převod částky ve výši 250 000 Kč dne 25. března 2014 a bankovní převod částky ve výši 350 000 Kč dne 27. března 2014), jsou neúčinnými právními úkony (bod I. výroku), uložil žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 600 000 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ V roce 2013 (27. srpna, 17. září a 18. října) byly na bankovní účet dlužníka připsány finanční částky v souhrnné výši 600 000 Kč, zaslané z účtu žalovaného a označené jako půjčka společníka .
2/ Dlužník převedl ve prospěch žalovaného finanční prostředky v celkové výši 600 000 Kč, a to bankovním převodem z 25. března 2014 částku 250 000 Kč a bankovním převodem z 27. března 2014 částku 350 000 Kč. Obě platby byly označeny jako vratka půjčky společníka .
3/ Ke dni uskutečnění těchto převodů měl dlužník více věřitelů, vůči nimž měl neuhrazené závazky splatné od 3. prosince 2011 do 4. prosince 2013. S ohledem na tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu ze dne 7. dubna 2014 (podepsaném za dlužníka žalovaným), na jejichž základě rozhodl insolvenční soud usnesením ze dne 18. dubna 2014 o úpadku dlužníka, v té době již dlužník neměl dostatek finančních prostředků na úhradu svých závazků.
4/ Podle soupisu majetkové podstaty dlužníka z 30. června 2014 činila hodnota veškerého majetku dlužníka sepsaného do majetkové podstaty 1 028 391,66 Kč, zatímco celková výše zjištěných pohledávek přesáhla 5,7 mil. Kč.
Na tomto základě odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že označené platby dlužníka, jimiž byla uspokojena pohledávka žalovaného z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, byly projevy vůle směřující k zániku povinnosti splatit dluh, a tedy právními úkony ve smyslu ust. § 34 zákona č. 60/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Dlužník byl ke dni uskutečnění finančních převodů dle § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť měl více věřitelů, jímž neplnil splatné závazky po dobu delší než tři měsíce; fikci (správně domněnku ) úpadku ve smyslu § 241 odst. 2 poslední věty insolvenčního zákona se přitom žalovanému vyvrátit nepodařilo. Předpoklady pro závěr o neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů dle § 241 insolvenčního zákona (důvody uvedené v odstavci 5 téhož ustanovení splněny nejsou) jsou tak u obou finančních převodů naplněny.
K tomu odvolací soud doplnil, že nemohou obstát výhrady žalovaného o tom, za jakých podmínek náleží do majetkové podstaty majetek třetích osob, a že vrácením částky 600 000 Kč nedošlo na straně dlužníka (správně žalovaného) k nabytí žádného majetku. Je tomu tak proto, že v případě převodu peněžní částky věřiteli bez ohledu na to, zda na základě půjčky či jednání zakládající nárok na vydání bezdůvodného obohacení se nárok na vrácení peněž, jež nejsou věcí individuálně určenou, transformuje do nároku na uspokojení pohledávky, již je v případě úpadku dlužníka nutno uplatnit přihláškou. Tomu odpovídá i ustálená judikatura, jež dovozuje, že se nelze domáhat vyloučení peněžité částky ze soupisu majetkové podstaty vylučovací žalobou.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podstatou dovolací argumentace je námitka, že hmotněprávní úprava bezdůvodného obohacení má přednost před úpravou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona. Konkrétně dovolatel namítá, že právní úprava následků bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku a ukládající povinnost vydat předmět bezdůvodného obohacení tomu, na jehož úkor byl získán, má přednost před právní úpravou neúčinnosti právních úkonů dle § 235 a násl. insolvenčního zákona v případě, kdy byl majetkový prospěch vydán dlužníkem tomu, na jehož úkor byl získán v době před zahájením insolvenčního řízení (poukazuje i na § 237 odst. 1 insolvenčního zákona). Podle dovolatele jde o právní otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. Domnívá se, že se odvolací soud nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že dlužník pouhých 11 dnů před zahájením insolvenčního řízení v plném rozsahu uspokojil pohledávku dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení, čímž dovolatele zvýhodnil na úkor ostatních věřitelů.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovoláním předestřenou otázkou se Nejvyšší soud již zabýval, přičemž závěry, k nimž dospěl, nejsou v rozporu s odůvodněním napadeného rozhodnutí.
V rozsudku ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, Nejvyšší soud vysvětlil, vycházeje ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněného pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, uveřejněného pod číslem 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v ustanoveních § 235 až § 243 je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v § 42a obč. zák., z čehož vyplývá, že úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí.
Je tomu tak proto, že základním účelem úpadkového práva upraveného v insolvenčním zákoně je řešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku nebo hrozícím úpadku soudním řízením (tzv. insolvenčním řízením) některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů (zejména uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka z majetkové podstaty dlužníka) k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů [srov. § 1 písm. a/ insolvenčního zákona]. Přestože úprava insolvenčního řízení obdobně jako dříve zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání reflektuje jak hmotně právní aspekty (tj. uspořádání majetkových vztahů), tak i procesně právní stránku (způsob řešení) [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 118/2013], vymezení samotného následku z bezdůvodného obohacení (tedy závazek k náhradě bezdůvodného obohacení) ponechává občanskoprávní úpravě (normám hmotného práva). Za účelem uspokojení těchto pohledávek stanoví insolvenční zákon pouze procesní pravidla pro věřitelův postup při uplatnění své pohledávky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se rovněž již zabýval povahou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, který vznikl věřiteli vůči dlužníku (pozdějšímu úpadci) v době před prohlášením konkursu. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pohledávka z titulu nároku na vrácení plnění poskytnutého věřitelem pozdějšímu úpadci na základě absolutně neplatné smlouvy, uzavřené s pozdějším úpadcem před prohlášením konkursu, je pohledávkou, kterou je věřitel povinen přihlásit do konkursu (srov. pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 990/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 325/2012).
S ohledem na to, že tyto judikaturní závěry (co do povahy pohledávky za dlužníkem vzniklé z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení) jsou použitelné i pro poměry insolvenčního zákona, je závěr odvolacího soudu, podle něhož měl dovolatel za dlužníkem pohledávku, kterou měl přihlásit do insolvenčního řízení, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Zjevně lichá je pak námitka dovolatele, podle níž z poskytnutí (vrácení) finančních prostředků zpochybněnými platbami neměl žádný prospěch, neboť šlo o tutéž částku, kterou předtím na účet dlužníka převedl. V duchu této logiky by se stal § 241 insolvenčního zákona obsoletním. Označené ustanovení totiž postihuje jednání dlužníka, který zvýhodňuje své věřitele. Podstatou zvýhodnění je to, že dlužník věřiteli poskytne vyšší uspokojení jeho pohledávky, než by se mu dostalo v konkursu. Předpokladem toho, aby mohl dlužník učinit právní jednání dle § 241 insolvenčního zákona tedy je, že jde o plnění věřiteli, tj. osobě, která má pohledávku za dlužníkem. Dovolatelem uváděná námitka by tak byla aplikovatelná i na všechny jiné případy uspokojení věřitelů. Např. i věřitel, jemuž dlužník neuhradil kupní cenu, má na její zaplacení nárok. I taková osoba by proto mohla shodně s dovolatelem namítat, že uspokojením pohledávky na zaplacení kupní ceny se nijak neobohatila , neboť právě tuto částku jí dlužník dlužil. Onen prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku zvýhodňujícího právního jednání dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit).
Konečně námitka, podle níž je řízení zatíženou vadou, neboť insolvenční soud ukončil první jednání ve věci, aniž předtím provedl všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., nezakládá přípustnost dovolání, když dovolací soud přihlíží k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze u přípustného dovolání. V mezích daných § 237 o. s. ř. přitom dovolatel (oproti svému mínění), žádnou procesní otázku (na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo) dovolacímu soudu k řešení nepředkládá. V rovině tvrzené neukončenosti prvního (jediného) jednání před insolvenčním soudem (pro namítanou absenci údaje, že bylo postupováno podle § 118 odst. 2 o. s. ř. v protokolu o tomto jednání) dovolatel žádné další argumenty nepředkládá (netvrdí nic o tom, jak se řečené mohlo či mělo negativně projevit v jeho procesních poměrech). Ostatně, v situaci, kdy předmětný protokol obsahuje výslovné konstatování, že účastníci neuvádějí další skutečnosti a neoznačují důkazy, nevidí Nejvyšší soud rozpor se závěry obsaženými v dovolatelem označeném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, jež sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v aktuálním znění, činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu