29 Cdo 4990/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 196a odst. 3 obch. zák.



29 Cdo 4990/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně ANEMA spol. s r. o. , se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 12, PSČ 412 01, identifikační číslo osoby 46711104, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, PSČ 412 01, proti žalovanému městu Terezín , se sídlem v Terezíně, nám. ČSA 179, PSČ 411 55, identifikační číslo osoby 00264474, zastoupenému Mgr. Petrem Muchou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, PSČ 120 00, o zaplacení 13.535.350 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 92/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. října 2011, č. j. 17 Co 170/2010-587, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 13 C 92/2004-484, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 13 C 92/2004-484, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. října 2011, č. j. 17 Co 170/2010-587, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 45.350,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 13 C 92/2004-484, zamítl žalobu o zaplacení 13.535.350 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a o poplatkové povinnosti žalobkyně (výrok IV.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ohledně částky 7.211.137 Kč s odpovídajícím příslušenstvím, a konstatoval, že ve zbývající části zůstává výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nedotčen (první výrok); ve výrocích II., III. a IV. o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně v plném rozsahu dovolání.
Řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému (zrušujícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.
Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož je smlouva o postoupení pohledávky ze dne 28. února 2003 (dále jen smlouva ) absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), neboť byla mezi společností INTERNATIONAL INVESTMENT CORPORATION, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 63144255 (dále jen IIC ), a dovolatelkou uzavřena, aniž by byla hodnota převáděné pohledávky stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2011/2000, usnesení ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3300/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2009, pod číslem 41, a dále např. usnesení ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 1483/2009, ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 1460/2008, a ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2535/2009, či rozsudek ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 5189/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2011, pod číslem 143; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). To, že by v projednávané věci šlo o případ popsaný v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se z obsahu spisu nepodává.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani obecná výtka, podle níž se v projednávané věci uplatní výjimka zakotvená v § 196a odst. 4 obch. zák., neboť k postoupení pohledávky došlo v rámci běžného obchodního styku. Je tomu tak proto, že tato výtka postrádá bližší zdůvodnění a žádnou otázku zásadního právního významu nezahrnuje.
A konečně dovolání nemůže učinit přípustným ani námitka, podle níž pohledávku nebylo možné v době jejího postoupení ocenit, neboť žalovaný nechtěl nikoho vpustit do areálu, kde se nacházely zhodnocené nemovitosti, natož pak znalce k ocenění bezdůvodného obohacení získaného stranou žalovanou . Je tomu tak již proto, že tvrzení, o něž tuto námitku opírá, uplatnila dovolatelka poprvé až v dovolání. Nejvyšší soud k němu proto vzhledem k ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé přihlédnout nemohl.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, ve výši 37.180 Kč a z náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 7.870,80 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 45.350,80 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. ledna 2016

JUDr. Filip Cileček předseda senátu