29 Cdo 4984/2009
Datum rozhodnutí: 21.12.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 4984/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce TJ SLOVAN Vesec , se sídlem v Liberci, Česká 374, PSČ 463 12, identifikační číslo osoby 46744681, zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem, se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, PSČ 460 01, proti žalované SPORT CLUB VESEC, spol. s r.o. , se sídlem v Liberci, Česká 374, PSČ 463 12, identifikační číslo osoby 25040880, zastoupené JUDr. Ivetou Vernerovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Arbesova 747, PSČ 460 01, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 39 Cm 25/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2009, č. j. 11 Cmo 54/2009-139, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudek ze dne 13 ledna 2009, č. j. 39 Cm 25/2008-110, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem určil, že žalobce je vlastníkem ve výroku označených nemovitostí (dále jen sporné nemovitosti ).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého má žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, a přitom není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán, naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 7/2001 a 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Taktéž závěr, podle kterého je soud ve sporném řízení oprávněn přezkoumat platnost právního úkonu, jehož prostřednictvím se splácí nepeněžitý vklad do společnosti v průběhu jejího založení, Nejvyšší soud již formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5485/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2010, pod číslem 152. Uvedený závěr se plně prosadí i pro posouzení, zda tento právní úkon byl učiněn jménem (za) vkladatele k tomu oprávněnými osobami a zda vkladatele zavazuje. Dovolání tudíž nečiní přípustným ani námitky, podle kterých mohl soud platnost vkladu sporných nemovitostí do žalované společnosti posoudit pouze v řízení vedeném podle ustanovení § 131 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku či § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.
Z uvedených důvodů je pak pro posouzení projednávané věci nevýznamné, zda marně uběhly lhůty upravené v označených ustanoveních pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, resp. pro přezkoumání souladu rozhodnutí orgánu občanského sdružení se zákonem a stanovami, jakož i lhůta pro zkoumání založení a vzniku žalované společnosti a jejího zápisu do obchodního rejstříku . Vlastnické právo, jehož určení se žalobce domáhá, se pak nepromlčuje (§ 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen obč. zák. ).
Námitkami, podle kterých o převodech práva hospodaření k majetku i o jeho nabývání a pozbývání a o všech dalších dispozicích s ním rozhoduje výkonný výbor a předseda výkonného výboru tedy nepotřeboval k vložení sporných nemovitostí do žalované společnosti zmocnění valné hromady , dovolatelka zpochybňuje odvolacím soudem učiněný závěr o obsahu stanov žalobce, jenž ovšem postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom výklad stanov žalobce učiněný odvolacím soudem je v souladu s ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Stejně i posouzení toho, zda sporné nemovitosti byly (měly být) do žalované společnosti vloženy prohlášením o vkladu ze dne 19. června 1996 (jak tvrdí dovolatelka) či až ze dne 24. června 1998 (jak uzavřely soudy nižších stupňů), a který orgán občanského sdružení (žalobce) a za jakých podmínek byl oprávněn tak učinit, jsou odvislá od konkrétních okolností projednávané věci, postrádají potřebný judikatorní přesah a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Konečně dovolání nelze připustit ani k přezkoumání skutkového závěru, podle něhož pan Jirásko nebyl zvolen členem (a tudíž ani tajemníkem) výkonného výboru žalobce. Jeho správnost může být zpochybněna toliko prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolatelka nemá k dispozici a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného usnesení usuzovat nelze.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše činí podle ustanovení § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 5.000,- Kč, a náhrady hotových výdajů určené podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Společně s náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.060,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatelky celkem 6.360,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně 21. prosince 2010

JUDr. Petr Š u k
předseda senátu