29 Cdo 4938/2014
Datum rozhodnutí: 22.12.2016
Dotčené předpisy: § 243d odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2007




29 Cdo 4938/2014


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ Ing. M. K. , a b/ K2 invest s. r. o. , se sídlem v Chrudimi IV, Palackého třída 314, PSČ 537 01, identifikační číslo osoby 26008921, obou zastoupených JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, proti žalované Ing. Jitce Jiskrové , jako správkyni konkursní podstaty úpadce NEW TRADE COMPANY a. s. Chrudim, identifikační číslo osoby 15052770, zastoupené JUDr. Petrem Šurkou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Morseova 253, PSČ 109 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 20/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2014, č. j. 15 Cmo 244/2009-747, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. srpna 2014, č. j. 15 Cmo 244/2009-841, a ze dne 15. září 2014, č. j. 15 Cmo 244/2009-867, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 28. srpna 2009, č. j. 40 Cm 20/2008-594, zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen konkursní soud ) žalobu, kterou se žalobci (a/ Ing. M. K. a b/ K2 invest s. r. o.) domáhali vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadce NEW TRADE COMPANY a. s. Chrudim) vyloučení čtyř pozemků parcelních čísel 1700/26, 1652/1, 1652/2 a 1655/7, podrobněji identifikovaných v rozsudečném výroku (dále jen nemovitosti ) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Konkursní soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Pozdější úpadce jako prodávající uzavřel dne 18. prosince 1997 se společností HL, s. r. o. (dále též jen společnost H ) jako kupující kupní smlouvu o prodeji nemovitostí (dále jen kupní smlouva č. 1 ) za dohodnutou kupní cenu ve výši 932.800 Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy č. 1 do katastru nemovitostí nastaly k 23. prosinci 1997 (vklad práva byl zapsán dne 19. února 1998).
[2] Dne 18. září 1998 prohlásil konkursní soud konkurs na majetek úpadce.
[3] Nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce k 9. dubnu 1999.
[4] Společnost H jako prodávající uzavřela dne 13. srpna 1999 s J. D. (dále jen J. D. ) jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji stejných nemovitostí (dále jen kupní smlouva č. 2 ). Právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy č. 2 do katastru nemovitostí nastaly k 23. srpnu 1999 (vklad práva byl zapsán dne 9. září 1999).
[5] J. D. jako prodávající uzavřel dne 1. října 1999 s M. F. (dále jen M. F. ) jako kupujícím kupní smlouvu o převodu stejných nemovitostí (dále jen kupní smlouva č. 3 ) za dohodnutou kupní cenu ve výši 3,2 miliónu Kč.
[6] M. F. (původní žalobce v této věci) jako prodávající uzavřel dne 1. března 2007 se žalobcem a/ kupní smlouvu o převodu stejných nemovitostí (dále jen kupní smlouva č. 4 ) za dohodnutou kupní cenu ve výši 10 miliónů Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy č. 4 do katastru nemovitostí nastaly k 6. březnu 2007 (vklad práva byl zapsán dne 28. března 2007).
[7] Prvním rozsudkem vydaným v této věci (ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 46 Cm 77/2000-152), vyloučil konkursní soud (k žalobě M. F.) nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. K odvolání žalované správkyně konkursní podstaty úpadce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2006, č. j. 8 Cmo 105/2006-171, potvrdil rozsudek konkursního soudu ze dne 8. listopadu 2005. Rozsudkem ze dne 10. září 2008, č. j. 29 Cdo 1584/2007-228, Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2006 i rozsudek konkursního soudu ze dne 8. listopadu 2005 a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci a/ a b/ pak vstoupili do řízení na místo původního žalobce na základě usnesení konkursního soudu ze dne 9. března 2009, č. j. 40 Cm 20/2008-297.
[8] Pro výsledek řízení nejsou podstatné další smlouvy o převodu nemovitostí, ze žalobce a/ na žalobce b/ a (částečně) zpět na žalobce a/, ani není zapotřebí zohledňovat slučování pozemků a jejich úpravu co do výměr po novém zaměření.
Na tomto základě konkursní soud - vycházeje z ustanovení § 18 a § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) - uzavřel, že po soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce (po 9. dubnu 1999) s nimi nakládaly neoprávněné osoby (právo s nemovitostmi disponovat měla od 9. dubna 1999 správkyně konkursní podstaty úpadce), takže kupní smlouva č. 2 je absolutně neplatná a absolutně neplatné jsou i následné převody nemovitostí.
Za důvodnou neměl konkursní soud námitku, že vlastnické právo přešlo dle ustanovení § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), nebo dle § 483 odst. 3 obch. zák., ani námitku, že nelze měnit důvod soupisu.
Odmítl rovněž argument, že M. F. konal v dobré víře, poukazuje na spor o určení vlastnictví k nemovitostem vedený správkyní konkursní podstaty (jako žalobkyní) proti společnosti H (žalovanému) u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 133/99, kde se M. F. dozvěděl o soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce (26. května 2000, kdy mu byla doručena žaloba).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2014, č. j. 15 Cmo 244/2009-747, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. srpna 2014, č. j. 15 Cmo 244/2009-841, a ze dne 15. září 2014, č. j. 15 Cmo 244/2009-867, změnil rozsudek konkursního soudu tak, že předmětné nemovitosti vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadce (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Šlo v pořadí o druhý rozsudek odvolacího soudu o oněch odvoláních, když předchozí rozsudek ze dne 2. září 2010, č. j. 15 Cmo 244/2009-637, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v zamítavém výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok), zrušil Nejvyšší soud (k dovolání žalobců) rozsudkem ze dne 16. října 2013, č. j. 29 Cdo 62/2011-669, a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem ohledně výkladu § 243d odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen o. s. ř. ).
Odvolací soud dospěl k následujícím závěrům:
[1] Podle jednoznačných právních závěrů obsažených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013 není pro posouzení oprávněnosti vylučovací žaloby dle § 19 odst. 2 ZKV podstatné, zda kupní smlouvy č. 1, 2 a 3 jsou absolutně neplatné v důsledku absolutní neplatnosti kupní smlouvy č. 1.
[2] Rozhodné je, kdy byla uzavřena kupní smlouva č. 4 (mezi prodávajícím M. F. a kupujícím žalobcem a/) a zda se tak stalo v době, po kterou právní řád poskytuje ochranu vlastnickému právu žalobce a/ v ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy č. 4).
[3] Dnem, kdy nabyl právní moci rozsudek ze dne 8. listopadu 2005, jímž konkursní soud vyloučil (ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. října 2006) nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (1. prosince 2006), nemohly být se zápisem nemovitostí do soupisu konkursní podstaty úpadce spojeny jakékoliv právní účinky (včetně účinků stanovených v § 18 odst. 3 ZKV). M. F. měl od té doby (coby tehdejší vlastník nemovitostí) k nemovitostem neomezené dispoziční právo (přičemž v řízení o vylučovací žalobě se předtím řešila jako předběžná otázka vlastnického práva M. F. k nemovitostem se závěrem, že M. F. je vlastníkem nemovitostí).
[4] Žalobce a/ (jemuž M. F. prodal nemovitosti kupní smlouvou č. 4) nebyl účastníkem incidenčního sporu v době, kdy pravomocně skončil (1. prosince 2006) a z hlediska § 243d odst. 2 o. s. ř. byl tedy při posuzování následně získaného vlastnického práva k nemovitostem třetí osobou .
[5] Osoby, které nabyly nemovitosti v důsledku kupní smlouvy č. 4 (žalobce a/ a následně žalobce b/, do jehož základního kapitálu vložil žalobce a/ část nemovitostí, které získal kupní smlouvou č. 4 od M. F.), nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti k nemovitostem, (tedy i vlastnické právo) jen proto, že původní rozsudky obou soudů z let 2005 a 2006 později (po uzavření kupní smlouvy č. 4) zrušil Nejvyšší soud rozsudkem z 10. září 2008 a že poté vstoupili do řízení žalobci a/ a b/ (namísto žalobce M. F.) na základě usnesení konkursního soudu z 9. března 2009.
[6] Ochrana vlastnického práva žalobců a/ a b/ podle § 243d odst. 2 o. s. ř. se tudíž uplatní (podle zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013) při posuzování oprávněnosti žaloby zcela a bezvýjimečně. Podle výkladu Nejvyššího soudu doplňuje procesní ochrana třetích osob podle § 243d odst. 2 o. s. ř. ochranu, kterou těmto osobám v některých případech přiznává hmotné právo a třetí osoba je tedy chráněna (ustanovením § 243d odst. 2 o. s. ř.) tak, jako by věc nabyla od vlastníka. Této ochrany nepozbývá třetí osoba jen tím, že se dozvěděla, že účastník řízení napadl pravomocný rozsudek dovoláním. Rozhodnutí, jež zmiňuje žalovaná ve vyjádření k odvolání (šlo o rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k problematice nabytí věci v dobré víře), neřešila takovou ochranu práv třetích osob jako v této věci.
[7] Rozsudečný výrok formuloval odvolací soud v souladu s upřesněním žalobního petitu obsaženém ve vyjádření žalobců z 21. ledna 2014, v němž žalobci specifikovali nemovitosti jednak tak, jak jsou (i podle souhlasného vyjádření žalované) zapsány v soupisu konkursní podstaty úpadce, jednak tak, jak jsou v době rozhodování odvolacího soudu v této věci zapsány v katastru nemovitostí po přečíslování a rozdělení provedeném geometrickým plánem.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá (podle poučení obsaženého v napadeném rozhodnutí) o ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Míní, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně má dovolatelka za rozporný zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008 na straně jedné a následný (podle ní opačný) zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013 na straně druhé, dovozujíc, že je zcela ignorována zásada předvídatelnosti práva.
Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že ze soupisu konkursní podstaty na jedné straně vyloučil pozemkové parcely č. 1655/2008 a č. 1655/2009, které tam nikdy nebyly zahrnuty, a na straně druhé nevyloučil parcely č. 1655/28 a č. 1655/29.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud neprovedl (ač to navrhovala) důkaz spisem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen okresní soud ) sp. zn. 54 EC 61/2010. Jím hodlala prokázat účelovost tvrzení žalobce , který se na straně jedné ve sporu s ní domáhá procesní ochrany třetích osob a ochrany dobré víry, kdežto ve sporu vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 54 EC 61/2010, sp. zn. 54 EC 440/2010 a 4 C 104/2010 tvrdí, že kupní smlouva č. 4, kterou uzavřel s M. F., je neplatná a domáhá se vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10 miliónů Kč (kupní ceny kterou zaplatil M. F.). Na tomto základě pak M. F. vrátil žalobci a/ v hotovosti částku 500.000 Kč a bezhotovostně částku 4 milióny Kč a postoupil na něj pohledávku za panem L. Š. (dále jen L. Š ) ve výši 5,5 miliónů Kč.
Následně dovolatelka rekapituluje skutkové okolnosti případu, dovozujíc, že všechny převody nemovitostí (kupními smlouvami č. 1 až 4) měly za cíl věc zneprůhlednit a ztížit rozhodování soudu a aktéři kupních smluv se dopustili nezákonného jednání, které vylučuje jejich dobrou víru. Dále dovolatelka rozebírá důkazní břemeno k dobré víře kupujícího (s tím, že je nese žalobce),
Z povahy projednávaného případu nevyplývá (pokračuje dovolatelka), že by ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. bylo možné vykládat rozšiřujícím způsobem a vytrhávat je ze vzájemných souvislostí projednávaného případu. S poukazem na rozsudek velkého senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006 [ jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 56/2010 ), který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] pak dovolatelka uvádí, že dosavadní judikáty neumožňují Nejvyššímu soudu převzít mechanicky dosud argumentačně nepodložený závěr o možnosti nabytí věci od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře (mimo zákonem předvídané případy).
Postup odvolacího soudu je v rozporu se zákonem (uzavírá dovolatelka), neboť ten se vůbec nevypořádal s navrhovanými důkazy.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Již ve druhém zrušujícím rozsudku v této věci ( ze dne 16. října 2013) Nejvyšší soud vysvětlil, že předmětný spor se jako spor vyvolaný konkursem prohlášeným podle zákona o konkursu a vyrovnání řídí [ v souladu s ustanovením § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ] občanským soudním řádem ve znění účinném do 31. prosince 2007, včetně poukazu na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolává-li se tudíž dovolatelka pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013, jde o poukaz bezcenný, byť vyvolaný nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání obsaženým v napadaném rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu).
Dovolání v dané věci je však (bez dalšího) přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (v rozhodném znění).
Námitkou týkající se dobré víry a rozporné rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu k výkladu § 243d odst. 2 o. s. ř. vystihuje dovolatelka z obsahového hlediska dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitkou, že odvolací soud nesprávně nepřihlédl k jejím důkazním návrhům, pro věc podstatným a že rozhodoval o jiných nemovitostech, vystihuje dovolatelka z obsahového hlediska dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.
V takto ustaveném rámci se Nejvyšší soud věcí zabýval nejprve v rovině dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K dovolací argumentaci týkající se výkladu § 243d odst. 2 o. s. ř. a k tvrzenému rozporu předchozích zrušujících rozsudků Nejvyššího soudu vydaných v této věci uvádí Nejvyšší soud následující:
Podle ustanovení § 243d o. s. ř. (v rozhodném znění), jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 226 zde platí obdobně. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (odstavec 1). Právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny (odstavec 2).
V dotčeném ohledu dovolatelka zjevně neporozuměla procesnímu rámci, v němž Nejvyšší soud přijímal oba zrušující rozsudky v dané věci. Tyto rozsudky si neodporují (a dovolací námitka v opačném směru je nepřiléhavá).
První zrušující rozsudek v této věci vydal Nejvyšší soud 10. září 2008, přičemž skutečnost, že tehdejší žalobce (M. F.) po právní moci rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. října 2006 převedl nemovitosti 1. března 2007 ( kupní smlouvou č. 4 ), tedy před vydáním prvního zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, na (nynějšího) žalobce a/, byla pro průběh a výsledek tehdejšího dovolacího řízení právně bezcenná (bezvýznamná) jednak proto, že podle ustanovení § 243c o. s. ř. (v rozhodném znění) neplatilo ustanovení § 107a o. s. ř. pro dovolací řízení, jednak proto, že ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. (v rozhodném znění) zapovídalo Nejvyššímu soudu přihlédnout v dovolacím řízení k novým skutečnostem nebo důkazům. První zrušující rozsudek vydal Nejvyšší soud mezi původními účastníky řízení (M. F. a dovolatelkou), jichž se aplikace § 243d odst. 2 o. s. ř. netýkala (ochrana zakotvená v tomto ustanovení platí pro někoho jiného než účastníka řízení ).
Druhý zrušující rozsudek (z 16. října 2013) přijímal Nejvyšší soud v situaci, kdy účastníky řízení již byli (na základě usnesení konkursního soudu ze dne 9. března 2009, č. j. 40 Cm 20/2008-297, jež nabylo právní moci dne 16. dubna 2009) nynější žalobci (žalobci a/ a b/), kteří ale (poměřováno stavem ke dni vydání prvního zrušujícího rozsudku) byli oněmi třetími osobami ( někým jiným než účastníkem řízení ), pro něž ve vztahu k účinkům prvního zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu platila ochrana zakotvená v § 243d odst. 2 o. s. ř. Pro úplnost budiž dodáno, že nynější žalobci se sice stali účastníky řízení na základě rozhodnutí vydaného podle § 107a o. s. ř., s tím, že podle posledně označeného usnesení konkursního soudu právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, v dané věci byla primárně kupní smlouva č. 4, procesní ochrana plynoucí pro ně (podle závěrů druhého zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu) z ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. se nicméně prosazuje právě pro případy, kdy odklizení právní skutečnosti plynoucí ze zrušovaného pravomocného soudního rozhodnutí založí zpětně (následně) diskontinuitu právních vztahů zakládaných původně v poměrech daných účinky původního (pravomocného, leč později dovolacím soudem odklizeného) soudního rozhodnutí.
Pro účely aplikace § 243d odst. 2 odst. 2 o. s. ř. též není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře o tom, že věc kupuje od vlastníka (ač ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka). Ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. takovou podmínku neklade a nic z toho, co uvedl Nejvyšší soud k aplikaci § 243d odst. 2 o. s. ř. na danou věc ve druhém zrušujícím rozsudku objektivně nemohlo vyvolat v dovolatelce dojem, že by otázka dobré víry byla jakkoli významná pro výsledek řízení o vylučovací žalobě.
Jen pro úplnost budiž řečeno, že vedle dovolatelkou zmíněného R 56/2010 (podle kterého dobrá víra nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí není sama o sobě dostatečná k nabytí věci od nevlastníka) vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu týž závěr v rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněném pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 16/2015 ). Na tyto závěry (jakkoli v daném kontextu pro věc bezvýznamné) však dovolatelka stejně nemůže spoléhat, když pod tlakem rozhodovací praxe Ústavního soudu Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi následně změnil (stalo se tak rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), přičemž posun judikatury v dotčeném směru dokresluje i to, že R 16/2015 zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 19. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16.
Dovolání tak v rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není důvodné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Dovolatelčina výtka, že odvolací soud na straně jedné vyloučil ze soupisu konkursní podstaty pozemkové parcely č. 1655/2008 a č. 1655/2009, které tam nikdy nebyly zahrnuty, a na straně druhé nevyloučil parcely č. 1655/28 a č. 1655/29, se stala bezpředmětnou tím, že odvolací soud vydal 7. srpna 2014 opravné usnesení, jímž zhojil vady v identifikaci vylučovaných pozemků (a následně vydal 15. září 2014 opravné usnesení, jímž opravil vady v identifikaci žalobce a/ v záhlaví svého rozsudku a prvního opravného usnesení).
Zbývá vypořádat se s námitkou, že odvolací soud (nesprávně) neprovedl důkaz spisem okresního soudu sp. zn. 54 EC 61/2010.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř., účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Obě tato ustanovení jsou podle § 211 o. s. ř. přiměřeně aplikovatelná i pro odvolací řízení.
Budiž v této souvislosti předznamenáno, že dovolatelka vskutku v průběhu druhého odvolacího řízení v této věci vznesla podáním datovaným 15. ledna 2014 návrh na provedení důkazu spisem okresního soudu sp. zn. sp. zn. 54 EC 61/2010 (jak se přiléhavě uvádí v dovolání, jde o důkazní návrh na č. l. 736). S tímto důkazním návrhem se pak odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí vskutku nevypořádal, což odporuje požadavku kladenému na náležitosti písemného vyhotovení jeho rozhodnutí ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. [ měl povinnost uvést, proč neprovedl i další (navržené) důkazy ].
Ponechá-li Nejvyšší soud stranou otázky koncentrace řízení, lze k nevypořádanému důkaznímu návrhu dovolatelky dále uvést toto:
Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 39/1999 ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 71/2009 ). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
Dovolatelka v dovolání tvrdí, že navrženým důkazem hodlala prokázat účelovost tvrzení žalobce a/, který se na straně jedné ve sporu s ní domáhá procesní ochrany třetích osob a ochrany dobré víry, kdežto ve sporu vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 54 EC 61/2010, sp. zn. 54 EC 440/2010 a 4 C 104/2010 tvrdí, že kupní smlouva č. 4, kterou uzavřel s M. F., je neplatná a domáhá se vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10 miliónů Kč.
K tomu budiž uvedeno, že již ze závěrů obsažených ve druhém zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 16. října 2013 plyne, že ochrana poskytovaná třetím osobám před účinky zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 243d odst. 2 o. s. ř (v rozhodném znění) se týká jen toho, že tyto osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jenom proto, že původní rozhodnutí bylo zrušeno a že právní vztahy účastníků řízení byly nově upraveny jinak . Pro poměry dané věci to znamená, že ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. nebránilo soudu zkoumat platnost kupní smlouvy č. 4 (případně dalších smluv, z nichž nynější žalobci odvozují svou aktivní věcnou legitimaci v řízení o vylučovací žalobě); nedovoluje pouze dovodit závěr o neplatnosti těchto právních úkonů (od 1. ledna 2014 právních jednání) jen z toho, že podle prvního zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu nebyl M. F. (oproti názoru obsaženému v pravomocném soudním rozhodnutí, jež bylo odklizeno tímto prvním zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu) vlastníkem převáděných nemovitostí.
Kdyby důkazní návrh dovolatelky vskutku směřoval k prokázání toho, co se tvrdí v dovolání (že podle výsledků soudního řízení v jiné věci se žalobce a/ nestal vlastníkem nemovitostí na základě kupní smlouvy č. 4), pak by jeho pominutí odvolacím soudem vskutku zakládalo vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu se ovšem podává, že dovolatelka dnes o svém důkazním návrhu tvrdí něco jiného, než co uvedla v podání z 15. ledna 2014. Tam (na č. l. 736) svůj důkazní návrh odůvodnila takto:
Žalobce b/ podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který je veden u Okresního soudu Rychnov nad Kněžnou pod č. j. (správně sp. zn. ) 54 EC 61/2010 o částku 500.000 Kč. Žalovanými jsou předchozí pseudovlastníci předmětných pozemků - a to M. F. a L. Š. Žalovaná má za to, že žalobce uhradil za sporné nemovitosti pouze částku 500.000 Kč - tj. zálohu v den podpisu kupní smlouvy. V případě, že by byla zaplacena celá kupní cena ve výši 10 milionů Kč, podal by žalobce zřejmě žalobu na celou tuto částku. Proto žalovaná navrhuje provedení důkazu spisem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 54 EC 61/2010, který s projednávanou žalobou souvisí.
I tehdy, bude-li možné z kontextu dovodit, že důkazní návrh se týkal řízení zahájeného žalobcem a/ (a nikoli žalobcem b/, jak je uvedeno v předmětném podání a jak se tvrdí v dovolání), platí, že onen důkazní návrh směřoval jen k prokázání skutečnosti, že žalobce a/ uhradil M. F. za sporné nemovitosti pouze částku 500.000 Kč, tedy skutečnosti, která z hlediska pro věc rozhodných právních závěrů neměla pro výsledek řízení žádný význam.
V intencích závěrů obsažených v R 39/1999 a v R 71/2009 tak šlo (poměřováno důvody, pro které byl navržen) o důkaz nerozhodný (pro věc nepotřebný).
Jakkoli i tak zůstává vadou, že odvolací soud se v důvodech napadeného rozsudku s tímto důkazním návrhem nevypořádal, nešlo (při nepotřebnosti důkazu) o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu srov. (vedle usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14, jež nepřisuzuje ústavněprávní rozměr opomenutí nepotřebného důkazu) závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 100/2013 ).
V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry, rozhodnutí odvolacího soudu zjevně není nepřezkoumatelné jen proto, že se nevypořádalo výslovně s nepotřebným důkazním návrhem dovolatelky (zřetelně a srozumitelně z něj plynou důvody, pro které se vůči žalobcům má prosadit ochrana plynoucí z § 243d odst. 2 o. s. ř.). Jak k tomu opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak rovněž není dán.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a u procesně úspěšných žalobců žádné prokazatelné náklady tohoto dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 22. prosince 2016

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu