29 Cdo 4935/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., § 243c odst. 1,2 o. s. ř.



29 Cdo 4935/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce D. O. O. CORNER FINANCE - PODGORICA , se sídlem v Podgorici, Marka Miljanova Br. 46, Černá Hora, identifikační číslo 02955407, zastoupeného F. B., proti žalované Koruna Palace Assets a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 113 34, identifikační číslo osoby 24 72 06 40, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, PSČ 110 00, o zaplacení částky 903.000.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 320/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2016, č. j. 5 Cmo 89/2016-249, takto:
Dovolání se odmítá . O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. března 2016, č. j. 5 Cmo 89/2016-249, k odvolání žalované potvrdil usnesení ze dne 25. ledna 2016, č. j. 81 Cm 320/2013-229, jímž Městský soud v Praze odkazuje na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) přerušil řízení do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 50 Cm 355/2013.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětem řízení je ručitelský závazek žalované za závazky rozdělené společnosti TECHNOEXPORT, a. s. (dále jen společnost ), jež mají původ ve směnce, přičemž nároky z této směnky jsou předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 50 Cm 355/2013. Přitom zdůraznil, že námitky týkající se směnky, včetně námitky, že žalobce není řádným majitelem směnky, ( ) bude nutno vyřešit jako základní v souvisejícím řízení , přičemž není namístě zabývat se jimi duplicitně v tomto řízení jako otázkami prejudiciálními .
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř., namítajíc, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jde-li o řešení otázky, zda by mělo při úvaze soudu o tom, zda řízení přeruší, převážit hledisko (možné) hospodárnosti řízení nad hlediskem přiměřenosti délky řízení, zvláště pokud je nařízeno proti žalovanému předběžné opatření, které ho zásadním způsobem omezuje v jeho majetkových právech .
S poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1917/2013, a ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 a v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, jakož i na skutkové poměry dané věci dovozuje, že nárok ze směnky není jedinou prejudiciální otázkou, kterou bude třeba vyřešit, když žalobce musí prokázat rovněž to, že jde o dluh, na který se vztahuje ručení podle ustanovení § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev , včetně existence dluhu k dni zápisu rozdělení společnosti. Současně je přesvědčen, že soud měl učinit jiná vhodná opatření před tím, než by eventuálně přistoupil k přerušení řízení, resp. měl učinit vše, co lze v řízení učinit ještě před jeho přerušením .
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že usnesení odvolacího soudu, jde-li o výklad ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle které:
1) Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Srov. např. důvody rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 107/2014 ), včetně odkazu na dovolatelkou zmíněný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5270/2009.

2) Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud neučiní jiná vhodná opatření a následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá . Viz R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013.
3) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti K tomu srov. např. usnesení ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014
, ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, jakož i usnesení ze dne 14. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 34/16).
V poměrech dané věci přitom o zjevnou nepřiměřenost ve smyslu výše uvedeném nejde, a to ani s přihlédnutím k trvání předběžného opatření (srov. usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. ledna 2014, č. j. 81 Cm 320/2013-30, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 2. září 2014, č. j. 5 Cmo 135/2014-108), kterým soudy omezily žalovanou v dispozičním právu k označeným nemovitostem.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když jak je zřejmé z obsahu spisu rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2017 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu